O vymyšlenejch i opravdovejch strašidlech

You can do what you like
But you cant do that
You can say what you want
But you cant say that
You can go anywhere
But you cant go there

That looks like a letter that I don't want to open

Pásek na stromě

Nejsem posedlá smrtí ani depresivní. Ale sem zvědavá. A už dva roky fascinovaná jedním místem v Japonsku, kam sem si nemyslela, že se podívám. Není to totiž moc hezký místo. 

AOKIGAHARA JUKAI patří mezi místa, kam normální Japonec nikdy nepude na procházku. Tajemnej les na úpatí posvátný hory Fuji, kde údajně nefungujou kompasy, mobily, nežijou tu zvířata, nezpívaj ptáci a člověk se tam lehce může ztratit navždycky, je podle legend sídlem duchů a démonů. Povídá se, že v minulých dobách se tady praktikovalo ubasute. Za dob hladomoru, kdy si rodiny nemohly dovolit krmit svoje prarodiče, bylo zvykem, že po dovršení 70 let, děti vzaly svojí starou matku nebo otce do lesa a nechaly je tam, aby umřeli hladem. 

Podle japonskejch (a koneckonců i našich) legend, se člověk, kterej umře násilnou smrtí nebo sebevraždou, můžer vrátit jako duch. Jestliže je duše posedlá pomstou nebo tělo není pořádně pohřbený, vrací se zpátky na svět jako yúrei, pomstychtivej děsivej duch, kterýho si můžete představit úplně jako holčičku z Kruhu. Bílá tvář, černý zplihlý vlasy, mrcha, co se nezastaví před ničim. Yúrei si teda v Aokigahara Jukai, kterýmu se taky pro svojí neprostupnost říká Moře Stromů, seděj na pařezu a čekaj, a kdo se v lese ocitne mezi druhou a třetí ranní (což je japonská hodina duchů), má to celkem spočítaný.

Po červený nebo po bílý? Radši po žádný

Nejsem ani pověrčivá, takže teď k tomu pravýmu důvodu, proč Jukai není ideální na piknik. 

Díky svý strašidelný pověsti ho využil jako kulisu v roce 1960 spisovatel Seicho Macumoto  pro svůj román Kuroi Jukai (Temné Moře Stromů) o milencích, kteří zde společně spáchají sebevraždu. Sled údalostí pak způsobil, že další spisovatel Wataru Tsurumui ve svym ZNAČNĚ kontroverznim návodu The Complete Suicide Manual, uvedl Aokigaharu jako "perfektní místo, kde zemřít". Kniha se stala bestsellerem roku 1993. Koho by zajímalo přečíst si něco víc o knize, tenhle českej bloger má moc zajímavej a přínosnej článek. Od tý doby statistiky hovořej jasně, každej rok si do Moře Stromů najde cestu zhruba na třicet nešťastníků. Aokigahara má druhej nejvyšší počet sebevražd, hned po mostu Golden Gate v San Francisku. Čísla nejsou moc jasná, jak už sem zmiňovala, les platí za obrovský bludiště, kde je jedno místo stejný jako druhý a plno těl se nikdy nenajde. Přesto se každej rok koná výroční body hunt, kdy se do lesa vydá armáda, policie a dobrovolníci a hledaj mrtvoly. V roce 2002 se našlo 75 těl, což předčilo všechny rekordy. V roce 2010se údajně našlo těl 108 a japonská vláda přestala vydávat oficiální čísla. Nezapomeňte, že pro Japonce je sebevražda od nepaměti důstojná, ale i romantická a hrdinná smrt. 

Asi tušíte, že kombinace lesa, jako místa sebevrahů a zároveň duchů, dává teď docela smysl, proč se sem nechodí na piknik. Místní se semka opravdu bojí, ale protože se tady nachází i několik zajímavejch ledovejch a lávovejch jeskyň a hlavně Pět Jezer kolem Fuji, okrajově je místo celkem snadno přístupný pro turisty. Pro hloupý, vzrušení-hledající a cynický turisty. Jak už sem řekla, místo mě dlouho fascinovalo, takže...

Čtete první českej blog v historii, jehož autor(ka) v lese doopravdy byl(a)! Cestu a ceny dneska nebudu popisovat, to ať si každej magor vyzkoumá sám. 

Jelo nás pět. Před cestou sem měla přečteno plno anglicky psanejch vyděšenejch blogů, takže očekávání strašidelný atmosféry bylo fakt velký. Byl krásnej slunečnej den, pro stezku odvahy jako dělanej. V Aokigahara Jukai vede několik oficiálních turistickejch stezek. My si vybrali tu nejznámější, která vede od Ledový jeskyně k Jeskyni větru. Cesta se vine celkem příjemně lesem a nezachází moc do hloubky.  U parkoviště a na dalších místech už můžete vidět první náznaky, co se v lese děje. Nejrozšířenější cedule hlásá: Život je cenný dar od rodičů. Ještě jednou si zkuste vzpomenout na svoje rodiče, sourozence, děti. Nemusíte se trápit sami, vyhledejte pomoc. 

Chvilku sme šli, dokud sme nenarazili na velkou policejní pásku s nápisem Zákaz vstupu. Pásku sme obešli. ocitli sme se na jedný z vytvořenejch cest, kterou místní používaj právě pro každoroční hladání těl. cesta byla sice uzoučká, ale celkem dobře sledovatelná, navíc sme zjistili, že funguje GPSka. Po chvíli sme začali objevovat provázky vedoucí hloubějc o lesa.
To je totiž tak: předem dobře vybavení jedinci si většinou koupěj dlouhou barevnou pásku nebo špagát, kterej cestou odvíjej, aby se odtamtud dostali. My sme špagát neměli a zjistili, že sledovat cizí by bylo moc riskantní, protože některý sou hodně špatně viditelný, nebo přecházej v jiný barvy a my se nechtěli ztratit. Proto sme se drželi stezky, ze který sme sice neměli moc rozhled,ale vedla přece jenom hloubějc směrem ke kořenům Fuji. Jenom občas sme trochu uhli, to kyž sme si mysleli, že "něco" vidíme.
Najít první šokující nález netrvalo ani půl hodiny. Přímo před náma se z ničeho nic objevil stan. To by nebylo tak děsný, ale camping v Aokigahaře je něco jinýho než kempování u Mácháče. Málo lidí se odváží zabít se hned první den, takže většinou si ti chudáci přinesou stan, matrace, hygienu a osobní věci a několik dní trávěj sami v lese, odhodlávajíc se k činu. To mně přijde děsivý. Co se asi tak těm lidem honí havou? Jak tam můžou vůbec vydržet přes noc? 

Představa mrtvýho člověka vevnitř mě fakt vyděsila. Na druhou stranu sem se přišla do lesa bát a tohle sem taky mohla čekat. Nechala sem  ale radši ostatní, aby si to užili beze mě, a šla kousek dál mezi stromy. Moje hekání přilákalo ostatní a když se podívali na zem, pochopili. Stála sem nad něčí kabelkou, prázdnou termoskou a pár dalšíma osobníma věcma neznámý a nepřítomný osoby. Fuj. Ve stanu byly podle ostatních jenom odpadky. Bylo jich tolik, že se stan zřejmě stal odpadkovym košem pro výletníky. Náš nález se teda ukázal jako značně komerční. 

Další dvě hodiny sme chodili po lese. nechci říct, že sme byli zklamaní, ale byl fakt krásnej den a les se nejevil jako strašidelnej ani trochu. Občasný nálezy roztrhaný košile, brýlí nebo květin opřenejch o strom, nebylo to, pro co by Aokigahara měla mít tak strašnou reputaci. Pak už nás to přestalo bavit a slezli sme ze stezky. Díky GPS sme se prošli lesem, kterej je mimochodem opravdu krásnej, a za nějakou dobu se dostali k silnici. Rozčarování z toho, že les je vlastně malej, bezpečnej a nezajímavej, sme si ovšem spravili záhy. Kolem pátý hodiny večer se začalo smrákat a my se pomalu vraceli lesem k parkovišti. Najednou na mě ostatní volaj, ať se vrátim. Vojta našel další čerstvou stopu a sledoval provázek. My ostatní s nim. Ocitli sme se na nějakym místě, kde podle všecho v horizontu několika měsíců kempovalo několik různejch lidí. Rozsypaný peníze. Hřeben. Prázná peněženka. Věci, který by za normálních okolností nebyly v lese až tak divný. Tohleje ale Aokigahara a majitelé už svoje věci potřebovat nebudou...

by Terezka

Nacházeli sme plno věcí, kažou chvíli někdo volal, ať se dem podívat. Jako omámená sem se sama pustila po další pásce a našla ohniště s rolničkou pověšenou na stromě. Další tašku, deštník... Když sem si uvědomila, že ostatní sou někde za mnou, a že sou ode mně sice pár desítek metrů, ale přesto sem v lese sama, obdržela sem od svýho těla rázem koňskou dávku adrenalinu a začalo mi bušit srdce jako o život. Co kdybych opravdu našla visícího člověka? Co když udělám ještě jeden krok, ještě jednou se rozhlídnu a něco uvidim. To se mi fakt honilo hlavou. S tim, že já mám pro dnešek dost a s návštěvou můžu bejt spokojená, sem radši upalovala zpátky, ani se neohlídla. 

Aokigahara je opravdu tajemný fascinující místo. Určitě bych ale neradila vyrážet za krásnýho jarního nebo letního dne, myslim, že podzim, kdy se stmívá dřív, by byl ideální. My sme samozřejmě během těch pár hodin nepronikli ani náznakem do hlubin lesa, takže nemůžu říct, jestli navigace opravdu přestane po chvíli fungovat a ptáci zpívat. Ale s vybavenim, stanem, provázkem a odvahou musí bejt přespání v Moři Stromů opravdovej zážitek. Po příchodu domů sem si celkem oddychla. Nedalo mi to totiž a asi poprvý sem si taky vygooglila fotky z lesa od jinejch lidí. Na svůj blog fotku mrtvýho člověka dávat nebudu, ale lidi našli mnohem horší věci než já...

Hůůůůůů, dobrý ráno.

Japonská poetika - lístky sakur mně padaj do piva

U příležitosti jara, a tedy mýho tříletýho výročí odjezdu z Japonska, to tady dneska bude do růžova.

Sakury, který v Japonsku rozkvétaj na začátku dubna, sou skoro národnim symbolem (kdyby jim to neukradly bůhvíproč chryzantémy). Na jejich květy se tady čeká každej rok s obrovskym nadšenim, protože:

a) Někteří Japíci maj důvod beztrestně 

se opít v parku a svlíkat si kalhoty

b) Ostatní přicházejí do parku užít si 

úžasnou podívanou, kterou můžou spatřit každej rok jenom na pár dní.

Sakura je v Japonsku symbolem pomíjivosti (tzv.mono no aware pochází z 18. století - ježiš, už vidim, jak Jura kroutí hlavou :) a je jedním z nejdůležitějších estetických konceptů japonský kultury). V podstatě se dá říct, že stejně tak, jak truchlíme kvůli pomíjivosti života, tak Japonci v přenesenym smyslu při hanami truchlí nad sakurama, který sou sice tak moc krásný, ale období květu trvá jenom něco kolem týdne. 

Šílenství kolem sakur nabralo v Japonsku obrátky. Jakmile se překlopí březen v duben a objěvěj se první pupeny, televize se rvou o to, kdo přinese nejvíc informací o stavu sakur. Počítá se procentuální rozvitost. Sleduje se, jak od jihu postupuje fronta rozkvétání na sever Japonska. Dávaj se tipy na parky atd atd. Hanami tady maj místo velikonoc. A slavěj ho všichni. Firmy daj svejm zaměstnancům odpoledne volno a pořádaj firemní hanami. Děti berou svoje starý rodiče na kolečkovejch křeslech na projížďku pod stromama, no fakt je to roztomilý.

Aha! CO TO JE HANAMI. Kdyby existovalo český slovo pro Sejít se v parku s přáteli, pít, jíst a povídat si a obdivovat pomíjivost a krásu sakur, přeložila bych to tak. Jinak je to doslova dívání se na květy. Hanami je piknik, kdy se sejdou kamarádi a dělaj přesně to, co sem popsala výše. Hanami obvykle trvá celej den (začíná se kolem oběda) až do večerních hodin. Když už ste moc zmrzlí, jdete na karaoke.

Slavný burušíto

Pro nás hanami zorganizoval překvapivě Shin. A trochu já. Protože sem dostala ten nejdůležitější úkol ze všech. Sehnat burušíto, což je blue sheet, což je plastová modrá plachta, na který se sedí, a zabrat místo. Dostaveníčko mělo bejt v Yoyogi parku v jednu. Shin měl hodinu zpožďení, takže až zaslechnete, že naše místo na sezení bylo celkem šitózní a měli sme tam jenom jednu sakuru, krerý si stejně skoro nikdo nevšim, tak blame Shin prosim. Místa v oblíbejenejch parcích jako Ueno nebo Yoyogi je obvyke nutný zamluvit trochu dopředu. Tak dva nebo tři dny vám zaručej, že budete mít nejaký pěkný místo přímo pod stromama. Stačí rozprostřít burušíto na libovolnym místě, přidat jmenovku a dobu. Nebezpečí, že vám místo někdo zabere? Zbláznili ste se? Tady sme v Japonsku, klidně si tam nechte i notebook, nikdo na něj ani nešáhne :D

S láskou Elišce! Hanka, Tatsuya,
 Shin, Pilow a já

Sešlo se nás asi 40. Shin´s style.Většina to byli Japonci z firmy, kde Shin začal pracovat. Pak taky samozřejmě Tatsuya a Hiromitsu alias Pillow, kamarád, kterej začal pařit s Eliškou a Shinem až po mym odjezdu před třema rokama. Potom pár holek z Wasedy a tři Finky.  Dál Rickova kámoška Letti, která je taky napůl Brazilka a Sympatická Ruska Ina. Já sem si pozvala taky pár lidí. Hanku, mojí spolužačku z Olomouce a toho času spolubydlící (zdravíme Terku do Olmiku), kterou byste si mohli pamatovat z Londýna. Dál přišla moje miloučká kamarádka z Gakushuin Joshi Daigaku, tedy univerzity, kde sem studovala, miloučká Yoshie a její kamarádka Aika. Měla sem fakt mrtě radost, že se mi daří potkat se se všema, co potřebuju. Mimochodem, s Robinem sem byla v hospodě hned druhej večer a naštěstí sem to stihla před tim, než odfrčel do USA. Se Shinem sme taky pozvali skupinku čtyř Čechů, vedenou Františkem Fukou enfant terrible český filmový kritiky, se kterym se WTF znám. 

S Yoshií a Aikou

Na počasí sme teda moc štěstí neměli, co vám budu říkat. Celý odpoledne bylo tak deset stupňů a já si samozřejmě nechala všechno teplý strojení v Dilí na ambasádě, takže sem po hnědym světříkem jaksepatří mrzla. Ano, mohli byste namítnout, že místo šatiček za litr a půl sem si měla tuhle ve čtvrtek koupit svetr. Ale neříkejte. Kosu sme tam klepali asi do sedmi večer. Ještě se musim zmínit, že ten večer měl Tatsuya v bytě nějakou business party, takže sem nemohla jít domů a měla sem eminentní zájem, aby už konečně dorazil Rick od tatéra a mohli sme jít dál. Zbyla nás skupinka sedmi lidí. Protože sme byli poslední, sice na nás (Vojtovi) zbylo odnýst odpadky, ale na druhou stranu sme měli mrtě přebytku alkoholu. Ina přišla s milionovym nápadem jít na karaoke a vypít to v přítmí místnosti. Vyrazili sme Já, Rick, Hanka, Ina, Letti, Vojta a Tereza. Neměli NAIVE...Ale bylo to super. Zpívali sme všechno od EVANGELION hahaha přes Oasis po Lady Gaga. Bohužel se nám nepodařilo moc dobře ututlat spotřebu vlastní whisky, takže nás potom zkásli dvojnásobně a vysolili sme hrůznejch 4500 jenů. Naštěstí část české posádky ještě nebyla připravená jít domů, takže sme skončili v mojí oblíbený Ikkjú izakaye (hospodě) a dali si ještě pár piv. Pak sem šla "spát" do Mekáče.

Druhej den sme si zopakovaly malý krátký hanami s Inou a Letti, tentokrát na sluníčku. Pomohla sem Tatsuyovi s úklidem po párty, protože máme dohodu, že já mu budu uklízet a můžu u něj bydlet a zalehla sem celkem brzo. 

Už sem tady skoro tejden. Kromě hanami hodně moc chodim. Vzhledem k tomu, že bydlim na Shinjuku, mám to asi tak půl hodinku na Harajuku a Shibuyu. Kupuju si jako vždycky hotdogy v kombini obchodech a všechny peníze si šetřim na finální zúčtování s posledníma novozélandskejma dolarama. Ale už sem si stihla nakoupit tunu růžovejch mašliček, perlovejch korálků a podobnejch. Po se prostě nedá!!! Taky krajkový tílko je nový. 

Protože Shin je zaneprázděnej během dne školenim, mám k užití jeho epesní skládačku. Strašně sem si zamilovala jízdu po Tokiu na kole. Minulou středu sem Vyjela z Shinjuku přes Kandu, Akihabaru, Ueno, Ikebukuro, Medžiro, Takadanobabu zpátky domů, no prostě kolečko kolem skoro celýho vnitřního Tokia a myslim, že sem určitě dala tak 25 kiláčků. Občas sem bloudila, protože jezdim bez mapy jako správná frajerka. Zatim sem nikoho nesrazila, na což sem ale jako fakt pyšná. A to jezdim s podpatkama a mašlí na hlavě. A chcete vidět ty šaty! 

Ještě před měsícem sem sjížděla Himaláje. Sem takovej chameleon.  

Zdravim všechny Slepice, tentokrát. Je mi jasný, že se schováváte na chatičce. U Domina.

P.S. Blíží sem můj velkolepej skromnej příjezd do Čech, takže si určitě udělejte čárku v deníčku. Sobota 5. května. Uděláme si vlastní hanami. Ještě nemám promyšlený detaily, ale bude to samozřejmě někde kolem nebo v Pardubkách (tuší někdo, jak je to s popíjenim v parcích? je to vůbec ještě legální?). Zvanej je úplně každej, ještě rozešlu zprávy a poorganizuju. 

Moc se těšim, až vás zase všechny uvidim, vy ryby!

Jak sem se musela zotavit po dvouměsíční dovolený

Odlet z Indie proběh úplně nádherně, teda kromě toho, že sme se Holi úplně nevyhli a na poslední indický fotce vypadáme takhle: Loz zarostlej jak Ezau a já jako správná znavená a zmačkaná baťůžkářka, oba s flekama na obličeji od zaměstnanců letiště.

Na letišti v Dilí

Ale uznávám, že mi ta barva dobře ladí.  Ještě musim svěsit uši a prozradit, že jakmile sme přijeli z Kašmíru do Dilí, první věc, co sme udělali, byla návštěva Pizza Hut a spořádání několika kusů. To vám byla úleva!

Na cestě do Thajska sme samozřejmě taky museli strávit obligátních pět dní v Penangu, kde sme se cpali křupavym kuřetem, medovym kuřetem a podobnym sladkostma. Po propočítáni dnů sme se rozhodli, že nebudem opatřovat víza do Thajska, protože ČR i Austrálie dostane visa on arrival na hranicích na 14 dní zdarma. A kdo by se jako vydržel válet na thajský pláži dýl než dva tejdny…Plán mojí ségry a kámoše Martina je procestovat Thajsko, Malajsii a Indonésii za 6 tejdnů (do toho bych já osobně asi nešla, samotný Thajsko je tak na měsíc), takže sme je navíc nechtěli zdržovat na jednom místě moc dlouho.

Doprava z Penangu do Krabi je jednoduchá jako nic. Jedna varianta je objednat si minibus (autobusy nejezděj) ve vašem hostelu a nechat se dovízt přes hranice až tam. Cesta stojí 65 MYR. Pokud si ale dáte trošičku práci a z penangskýho Chinatownu se vydáte na pětiminutovou procházku směrem ke Komtaru a přilehlýmu obřímu obchoďáku, najdete autobusák, kde si můžete zamluvit minibus sami za 55 MYR (a pak budete mít deset ringitů na dvě extra křupavý kuřata). Pick up ve vašem hostelu je všude v Malajsii samozřejmostí. Tak jako tak, cesta je to bitch trvající asi 10 hodin s jednim přestupem v Hat Yai.

Samotný městečko Krabi ještě ale není destinace. Vysadili nás v samym centru u řeky, takže sme si odchytli auto s korbičkou, který tu funguje jako varianta Shared taxi a nechali sme se odvízt za 50 Bahtů na pláž Ao Nang, kde to teprve žije. Ao Nang Beach se ukázala bejt pro náš rozpočet nepřijatelná (nejlevnější dormitory sme našli za 300 TBH na jednoho), takže sme se hned přesunuli jinam. Vedle Ao Nang se přes skály nacházej další dvě pláže, který nejsou tak zahlcený turistama, je tam větší klid a hlavně je to tam o dost pěknější, všechny ty skály, útesy a tak. V Ao Nang stačí nasednout na Longtail boat za 100 TBH a poručit si Ton Sai Beach, což je ráj baťůžkářů, horolezců, kajakingu a drinkingu. Úroveň ubytka sice není valná, sou to prostě nejjednodušší dřevěný baráčky v džungli a zátoka je celkově ještě dost nevyvinuteá (elektřina striktně od 6 p.m. do 6 a.m.), ale 300 BTH pro dva v samostatnym bungalowu s velkou černou žábou v rohu a moskytiérou už je v cajku. Na Ton Sai sme se zabydleli na čtyři dny, tady nás taky konečně potkala Dynda (to byla fakt radost, neviděly sme se rok!) a dělali sme to, co se od nás čekalo, leželi ve stínu, páč na slunci se to nedalo, pronajali si kajak při západu slunce, pili banánový šejky, zkusili jeden marihuana šejk, kterej absolutně nezafungoval a jedli kila PUD THAI, našeho nejoblíbenějšího thajskýho jídla (sou to nudle s bambusovýma výhonkama, kuřecim nebo jinym masem, zeleninou, ňákou mňamkózní sojovkou a posypaný strhouhanýma oříškama). Taky GREEN CURRY se budu muset naučit vařit.

Z miliónu nabízenejch výletů sme si nakonec taky jeden vybrali a zaplatili 400 TBH za 4 Islands. To zahrnuje něco, co se jmenuje Tup Island, šnorchlování u Checken Island a další dva. Vejlet byl fajn, můj favorit byl jednoznačně hned první ostrov s vodou a pískem, co fakt vypadaly jak z filmu. Navíc to na rozdíl od Ton Sai nebyla voda vařící! Škoda že po hodině už nás hnali dál. U Chicken Island sme se poplavili se šnorchlama, taky s Dyndiným voděodolnym foťákem a hlavně s ostatníma rybama. Ty růžový kousaly a ty duhový chci domů.

Třetí zastávka byla celkem trapná, sou to dva maličký ostrovy spojený při odlivu písečnym mostem, ale bylo tam tolik lidí, že sme si kydli pod strom a půl hodiny tam čuměli. Nemám ráda lidi, co si stěžujou na tuny turistů, když sou sami její součástí, takže jenom konstatuju, že bych se ostrovu s radostí vyhnula. Poslední zastávka byla RayLay beach s jeskyní, kterou sme si prolezli a pak oznámili našemu průvodci, že odtud si sami dojdeme na Ton Sai, protože RayLay beach je právě ta druhá, o který sem na začátku mluvila. RL Beach je ale pravej opak Ton Saie, tady se nacházej všechny drahý hotely. RayLay leží na poloostrově, takže má tři pláže (ta, kam nás dovezli, je nejhezčí), všechny sou propojený a přes skály se dá přelízt po pěšince zpátky na Tonsai a ušetřit za loď.

Maya Beach

Následoval přesun na slavný Koh Phi Phin Don, větší z dvou ostrovů, kde před pár lety začala všechna ta hysterie kolem Di Capria a pláží v Thajsku. Kolega bloger Tom byl Z Phi Phi nadšenej, ale asi byl ubytovanej někde chytře, protože my sme v tom vedru neměli sílu pochodovat někam na druhou stranu velmi hornatýho ostrova a ubytovali sme se kousek od centra. Všude kluby, předražený restaurace, mraky lidí a ceny opět síla, nejlevnější pokoje s větrákem za 250 na osobu. Uff. Vyřešili sme to tak, že sme si našli parádní ubytko v třílůžkovym pokoji za 1200 TBH, kam sme se vtěsnali všichni čtyři a kromě fajn pozice sme dostali každý ráno hearty snídani (ovoce, kvalitní toasty, marmeládu, kafe, čaj a ledovou vodu).

Kvůli pěkným plážím se třetinou turistů se vyplatí vyšplhat se na vyhlídku nad městečkem a vydat se do vzdálenějších koutů ostrova džunglí. Druhej den sem strávila většinu sma se ségrou, takže byl konečně čas vás (no Tebe taky!) zdrbnout. Třetí den se Loz přiotrávil nějakym jídlem a zůstal na pokoji, takže zbylo na mně, Dyndě a Marťasovi vydat se na další boat trip. Slavná Maya beach z filmu Pláž mně nějak moc nelákala kvůli kvantu lidí, ale jak se přibližoval náš odjezd, přišlo mi přece jenom škoda nepodívat se na jednu z nejkrásnějších pláží. Trip se mi nelíbil tolik jako ten první, ale uznávám, že Maya má něco do sebe.

Koh Lanta, nohy nahoru!

A už se mi začalo pomalu svírat hrdlo, protože mě měl za dva dny opustit Loz. Na Marťase bylo toho našeho opalování moc, takže se rozhodl, že se od nás odpojí a projede se trochu víc na sever a potkaj se s Dyndou pozdějc. My s Lozem sme měli v paměti setkání v minibuse se sympaťákem Yagem, kterej vlastní bar Feet Up na Koh Lanta a rozhodli sme se strávit poslední chvíle tady. Ve třech sme se teda přepravili na Lantu. To bylo zase něco úplně jinýho. Lanta je v porovnání s Phi Phi jako ostrov z Robinsona Crusoea. Ne že by tam nebyly hotely a bary, ale pláže byly poloprázdný a ceny normální. Moře na Lantě není sice tak tyrkysový a útasy tu taky nenajdete. Na druhou stranu sme si našli na Klong Nin Beach resort jménem Paradise s bungalovem pro tři lidi za 400 (nejlepší cena zatím) a hotel měl i bazén a lehátka, takže tady teprve začala ta pravá plážová makačka, v čemž sme se sestrou přebornice. Ukázalo se, že Feet Up Bar, kterej sme se chystali jít hledat po celym ostrově, byl hned vedle nás, takže sme večer měli u Yaga koktejly za 100 TBH (pina colada za 60!!) a celkově sem si těch pět dní připadala jako na DOVOLENÝ O_o

Druhý ráno sme s Dyndou vyprovodily Loze. Mýho nejúžasnějšího přítele a nejlepšího kluka, se kterym sem měla čest. Byli sme spolu bez dvou tejdnů přesně rok. Úplně si pamatuju, jak sem přistála v Godl Coast v Austrálii a provedli sme takový to předem dohodnutý gesto z filmů, kdy dívka na letišti zahodí kufry, běží naproti klukovi a ten jí zvedne do vzduchu. Načež mi naložil bágl do Love Machine. Pak sme spolu začali okamžitě bydlet, žádný randění. Bydleli sme ve stanu, v autě, uprostřed NZ Alp, na pokraji Himalájí, v hostelech a bungalovech a tolik toho zažili. No a teď je Loz pryč, zpátky v Byron Bay. 

Loučení ani nebylo tak smutný jako spíš surrealistický, vždyť sem s nim byla vlastně nepřetržitě rok a teď sme to najednou museli utnout. Moje láska snad ale nebude úplně tragická. Možná sem se zmiňovala, že Loz je napůl Francouz (jeho třetí křestní jméno je Napoleon, velký LOL).

Ještě sme strávily pár chvil jako sestry se setrou, napsaly pohledy, snědly poslední čerstvě nakrájený mango u „Dědy“ a jely si vlastní cestou. Já přes Penang (musim se k tomu ještě vyjadřovat?), kde sem potkala Jolena, Brita, co si sem přijel vyřídit vízum. Že sme si padly oka a Jo navíc zjistil, že nemá dost peněz na cestu zpátky do Thajska, kde pracuje v beach baru na Koh Lipe, strávili sme čtyři dny spolu a já se mu snažila pomoct, sehnat peníze a zařídit víza, protože byl hrozně nemožnej v orientaci se :D A taky sem ho pěkně provedla po krásách Penangu a mám slíbeno, že jestli si otevře v Thajsku hotel a bar, jak plánuje, budu mu tam dělat průvodkyni a koordinátorku. Hah, to by mě asi VŮBEC NEBAVILO, tyjo, někoho organizovat!!!

Teď mimochodem sedim v Mekáčovi na Haradžuku. Přiletěla sem do Japonska včera před půlnocí a jako nejlepší nápad mi přišlo strávit noc v Mekáčovi na Takadanobaba jako tenkrát, když sem v Tokiu neměla poslední tejden kde bydlet! Bylo to moc roztomilý a takový povědomý. Celkem sem se i na pár hodin prospala. Protože mi došla baterka v notebooku a McD je prosě záruka, že mě tu nechaj sedět, jak dlouho chci, dopisuju post tady. Za hodinu a půl mám sraz se Shinem. OMG.

Žanda panda v Tokiu woe!

Trendy pro letošní jaro/léto

Dnešní blog je spíš pro holky, protože je o oblěčení.

Určitě ste si všimli, že sem holka i přesto, že se dobře orientuji podle mapy. A ráda čtu o módě. Když sem se před třemi roky vrátila do Pardubic a vykoukla na rodiče v mých sobových šatech a bílejma návlekama na nohy s bambulkama, odmítli se mnou něco mít. To už prostě nemůžu opakovat! Tudíž sem si vymyslela chytrej plán. Protože je jaro a na léto se vracim domů, nechci samozřejmě vypadat jako nějakej exot a po dnešním blogu očekávám, že udám trend, vy to začnete nosit a já až v květnu přijedu, tak normálně zapadnu a rodiče mě budou mít rádi.

Pro svůj nový šatník sem se inspirovala módními kolekcemi světoznámých návrhářů jako ...screw that... žádný neznám. Inspirovala mě úžasná barevnost Indie. Jak je v Indii všechno vysušený, zaprášený a rozpadlý, Indky a jejich tisíce barevnejch odstínů a kombinací, naopak bijou do očí a prozařujou svět i když prší. Barvám se fakt meze nekladou a čím víc třpytek a podobnejch serepetiček, tím (výjimečně) líp.

Obviously, na to, abych nosila sárí a ukazovala pupek, nemám. Takže sem zkombinovala východ se západem a nakoupila široký kalhoty a lněný tílka. A sem nadšená. Áno, sama ze sebe! Ještě nedávno sem široký indický kalhoty měla za výstřelek pro hipíky a neuměla si představit, že je jednou budu nosit. Ale měla sem štěstí na barvu a materiál, takže sem se osmělila a najednou je miluju. Není mi vedro a hlavně se v nich můžu válet při blogování a není mi vidět na pec. Zatim mám jenom dva exempláře, nicméně díky AirAsia a jejich zastavení letů do Evropy, budu muset přes Dilí ještě jednou a naposled a hodlám přibrat ještě nějaký barvy. Kromě toho sem mrtě zvědavá, jak by to vypadalo s podpatkama...

Očekujte korále za 30 korun a taky kousek šály, kterou sem si vybrala v Kašmíru. Hnusnou ošoupanou tašku přes rameno nečekujte.

Když už sme u barev, ještě přidám jedno téma a tím je HOLI.

Aniž bysme věděli, jak skvělý je to datum, naplánovali sme si odlet z Indie na 8. březen a ukázalo se, že letošní super-svátek holi připadne právě na tenhle úplněk. Stejně jako Velikonoce i Holi je putovní svátek a počítá se podle úplňku, takže pokaždý připadne na jiný datum.

Důvodů, proč se slaví, je plno, ale asi nejznámější legenda vypráví o festovně zlým královi Hiranyakashipu, kterej byl de facto nesmrtelnej, takže se nikoho nebál a donutil svý poddaný, aby ho uctívali jako boha. Král měl syna jménem Prahlad, kterej ale s tátou nesouhlasil a byl oddaným zastáncem boha Višnu. Král se ho několikrát pokusil zbavit, ale pořád neměl štěstí. Šel tedy za svou sestrou Holikou a prosbou o pomoc. Požádal ji, aby odchytla Prahlada, posadila si ho do klína a sedla si s ním do ohně. Holika měla totiž zázračnou moc a oheň jí nemohl ublížit. Nevim, co to Prahlada chytlo, nicméně plán se téměř zdařil. Až na to, že Holika a král zapomněli na takovou maličkost a sice, že Holičina moc platí jenom když do ohně vstoupí samotná. Během Holičina uhořívání se Prahlad modlil k Višnuovi a byl ušetřen. Teta nikterak. Některé verze jsou k Holice trochu hodnější. Od té doby se Holi slaví jako vítězství dobra nad zlem a každoroční začátek oslav se nese v duchu zapalování ohníčků v předvečer Holi.

Samotný Holi tak, jak vypadalo v Dilí, je den, kdy se zapomene na kasty, stáří, pohlaví a sociální rozdíly, lidi vyrazí do ulic s kbelíkama vody, pistolkama, barvama v prášku a házej to všechno na sebe navzájem. Všichni jsou děsně happy, objímaj se s cizíma lidma a přejou si Happy Holi!

Svátek je to krásnej, skoro to dosahuje  geniality Velikonoc u nás.

Jediný, co nás trochu znepokojovalo, byly varování, že po sobě lidi lejou skoro cokoliv, včetně jedovatejch chemikálií, takže my sme vzali Holi trochu zlehka. Mějte mě klidně za poseru, ale večer sme letěli a už sme byli odhlášený z hotelu, takže nebyla šance se osprchovat.

No, ale kecy o tom sypat můžu...Fotky samozřejmě nejsou moje, naučit se fotit takhle bude ještě chvilku trvat.

Na konec chci pozdravit Ondru a Radima, kluky, který sem potkala v Gulmargu a strávila s nima fajn pár dní. Jednou za čas je svělý potkat někoho z domoviny. Díky Ondrovi taky nemusim po Thajsku běhat se snowboardem a mohla sem ho nechat v Dilí. Juchů!

Co se týká mejch módních fotek, očekávám, že si každej z vás vybere jednu z nabídnutých frází a pošle mi ji pod příspěvek jako komentář. Děkuji za pochopení.

a)Kráásná zlatííčko ... :)* :-*

b)Nejkrásnější :-**

c)Seksi!*:)A ty žabky mmm:**))

d)Nádhera beruško!

Návod, co dělat, když vám do pokoje oknem vleze opice

Sedm tejdnů v Kašmíru je popravdě tak trochu vyčerpávající. Sice sem psala, že úroveň služeb se zvyšuje a že turisti rozhodně nijak nestrádaj, ale řeknu vám, že už od čtvrtýho tejdne sme byli s Lozem za kus italský kuchyně ochotný platit končetinama. A to dokonce našima. Indický jídlo je sice super, ale v rámci šetření se našem jídelníčku objevoval kozí sýr na tisíc způsobů, rejže a brambory (který sou mimochodem v Kašmíru excelentní!) spíš než tandoori chicken a kari.

Pátej tejden sme zjistili, že v nedalekym Pine Platinum dělaj pizzu. No byli sme z toho úplně vyjevený, protože byla za

a)velká

b)tenká se spoustou kuřete a cibule a sýru a paprik

c)NEBYLA PÁLIVÁ

Zájemce o cestu do Gulmargu můžu uchlácholit, že jinak mi tam opravdu nic nescházelo. Na vesnickym marketu se dá koupit spousta dobrot, ovoce i pečiva. Bankomat JE (ale nefunguje když sněží). Půjčovna lyží a snowboardů taky je a dokonce třikrát. Takže nemusíte vzdychat, když ste v Indii jenom s batohem, že si nezalyžujete. Ceny za půjčení sou celkem rozumný a i nějaký to oblečení se najde. V Gulmargu spolu zápolej tři obchody. Goverment shop, Billa Bakshi shop a konečně Kashmir Alpine Shop, kterej doporučuju nadevše. Obchod vede Yasin Khan, zdejší legenda a hrdý otec nadějnýho lyžařskýho závodníka, jehož jméno si nepamatuju. Na Yasina se člověk fakt může spolehnout. Je to takovej pohodovej týpek, co rád sem tam dá slevu, půjčí cokoliv od lyžáků přes transcievery až po sněžnice a pro stálý zákazníky servíruje ten nejlepší chaai.

To mi ještě připomíná druhýho pána, co se jmenuje Khan, ale je to…jak se řekne švadlena v mužskym rodě?!? No prostě vlastní obchod s oblečenim, prodává fajn hutný ponožky a kulichy a hlavně šije na zakázku tzv. fereny. Feren je tradiční jednovrstvý kašmírský kabát dlouhej až k zemi, pod kterym se v zimě schovávaj muži. Přesně jako ten pán na obrázku vlevo. Já sem si nechala ušít festovní černou mikinu za 1800 rupií, což mi přijde jako dobrá cena, ale já sem debil a nepoznám, když mě někdo natáhne, takže možná se to dalo usmlouvat i na míň.

Ženy tady nežijou. Všechny sou dole n Tangmargu, takže je to občas pro místní trochu depka. Pro mě je depka jít na trh a každejch pět vteřin odmítat, že FAKT NECHCI, ABY MĚ NĚKDO TÁHNUL TEN KILOMETR NA SÁŇKÁCH!!

O to víc se skepsí pak koukám na tlustý Číňany, co se po Gulmargu nechávaj tahat místníma. Před nějakou dobou sme odněkud šli a předcházeli sme Kašmířana, kterej se opravdu urputně snažil táhnout do kopce nějakýho ruskýho hlupce se snowboardem. Kopec byl fakt prudkej, Kašmířan se sáňema nemohl pohnout ani o cenťák a ten borec seděl a seděl a ne-výs-lov-ně čuměl. Kdybych bejvala nebyla moc busy litováním Kašmířana, asi bych tomu snowboarďákovi musela jít dát ťavu nebo co. Je trochu smutný, že někdo musí tohle dělat pro obživu.

Posledních deset dní ježdění nastala nenadálá situace. Za prvé skoro všichni Rusové zmizeli. Zároveň taky lidi, co tu byli na měsíc, takže sme rázem měli trochu víc sněhu pro sebe a fronty na stage II. se uvolnily tak, že sme si jí sjeli třeba pětkrát. To bejvávala fakt radost. Velká bouřka v polovině února urvala nahoře spoustu lavin, takže sme jezdili realtivně v klidu s vědomim, že vršek je vyčištěnej a slunce se pěkně stará o zbytek. Tejden nato bohužel přestala z neznámýho důvodu fachčit sedačka a sněžiloooo ve velkym, takže sme se znovu ocitli na bodě nula a nedalo se jezdit nic jinýho než stage I.

K tomu všemu ještě přišla armáda s tim, že na dva dny budou nahoře cvičně bouchat, takže bude zavřeno. Vztah armády a lyžařskýho středisku je velmi velmi křehkej. Armáda dodává exploziva, ale je jenom na nich kolik a kdy a dobro lyžařů opravdu není jejich hlavní prioritou. Občas sme sice podepsali nějakou tu petici, dokud bude ale Kašmír válečná zóna, nebude situace ideální. Ke konci sme už odpočítávali dny do konce, protože ne, že bysme trpěli, ale koukat od lanovky na ten krásnej kus hory a nemoct se tam nahoru dostat, bylo frustrující.

Jak nebejvám nemocná, tak sem za tu dobu v Gulmargu lehla třikrát. Nevim odkdy sem taková třasořitka, co nesnese dlouhodobej pobyt ve třech tisítích metrech, ale cesta dolů do Srinagaru a na letiště mi úplně otevřela oči a teprve tam sem si uvědomila, jak se mi najednou krásně lehce dejchá.

4.března sme si sbalili fidlátka a dali sbohem osazenstvu Falak Hut, hlavně Samovi, kterej mi celkem přirostl k srdci a Norce Karině. Ráno se neslo ve znamení opice, která využila otevřenýho okna v Samově pokoji a vlezla dovnitř zrovna když sme tam seděli i my. Byla taková podezřele neohrožená a protože sme znali poučku nenech se kousnout od opice nebo umřeš, heroicky sme prchli všichni čtyři za dveře a situaci pozorovali z povzdálí. To přitáhlo pozornost Martina, manažera chaty, kterej zavolal na Ghaniho (našeho roztomilýho nechci říst sluhu, ale nemluví anglicky a v podstatě všechnu práci oddře on) a chudáka ho vstrčil s holejma rukama do pokoje. Ghani nás zachránil díky Samovejm kalhotám, kterejma na opici zamával a ta se lekla. Třetí světovou sme z toho měli ještě dlouho.

V Tangmargu sme jako obyčejně museli vyměnit auto s řetězama za normální a místo 1200 rupií za odvoz do Srinagaru sme si odchytli "shared taxi" za 55 rupií na osobu. To je 1 dolar pro upřesnění!

Naprostou povinností pro návštěvníky Kašmíru a cestovatele přes Srinagar je zastávka na minimálně jednu noc u jezera Dal Lake. Před sto lety místní maharádža vydal zákaz vlastnění pozemku v Kašmírském údolí pro Brity. Lišky ryšavý ovšem našly cestu, jak pravidlo obejít a začaly houfně stavit na Dalském jezeře houseboaty. Po odchodu Britů z nich kamšířané udělali výnosnej turistickej byznis. A je to nádhera. Cena houseboatů se na konci zimy pohybuje kolem 1000 za noc pro dva. My si pronajali Taj Palace za 1500 rupií se snídaní a večeří a i když bylo jídlo vegetariánský, dost sme si to užili. Jako obvkle sem neodolala a just sem musela mít nějakej suvenýr, takže sem ukořistila pravej kašmírovej šátek a nedám na něj dopustit. Fashion report z Indie už se chystá.

Na houseboat se dostanete pomocí loďky, zvané shikara. Některý sou krásně zdobený a můžete si zaplatit projížďku nebo si ji i vypůjčit. Můj tip je, abyste to udělali jako my. Majitel houseboatu má jako všude v Indii provizi u obchodníků, pokud jim do obchodu dostane zákazníky. Je jedno, že jenom počumíte, i to se počítá. Nechte se teda klidně ukecat od hostitele, když vám to nabídne. Sice je trochu těžký vykroutit se z koupi padesátikilovýho mramorovýho slona, když vám ho pán v obchodě vnucuje půl hodiny, ale taková projížďka mezi plovoucíma obchodama může trvat třeba hodinu a ušetříte 300 rupií na hodinovou projížďku po těch samejch místech.

Potom už následovala cesta taxíkem na letiště, pět bezpečnostních skenů (!) a za hodinu a ůl sme bezpečně přistáli zpátky v Dilí. Sem naživu! Děkuju všem indickejm božstvům.

Šukría.

Momentálně už sedim v námi všeobecně známém Penangu, ostrově na severu Malajsie, kde sem bez pár dní před rokem nabalila francouzského hřebce Olivera Twista. Chápete to, jak ten čas letí?!? S Lozem sme se ubytovali ve stejnym pokoji. haha

Cestou sem to vzala přes Taj Mahal, smlouvání na Paharganj v Dilí a indický svátek Holi, se kterym vás obeznámim příště. Teď budeme počítat do pěti, načež se po roce shledám se ségrou. Jauje. Čeká mě zas děsná dřina na plážích v Thajsku :/

P.S. To na prvnim obrázku není opice, ale Sam...

Jak se boardí v Himalájích aneb prkno na batoh, hůlky do rukou a šlapat a šlapat

Hlásím se ze slavného Gulmargu po čtyřech týdnech! Armáda mě zatím neohrožuje nijak jinak než přísunem levnýho rumu. V Gulmargu to momentálně žije. Všichni už se rozkoukali, poznali a nebejt nenadálýho přísunu asi dvou stovek Rusů, všichni by se i milovali. Rusové sou tady oblíbený asi jako opice a sou taky tak stejně přívětiví a přátelští. Aby můj blog nezněl nesnášenlivě, nechám radši toho. Ale kradou foťáky a ipody.

Přesně měsíc a jeden den trvalo, než sme se dočkali DOKONALÝHO powder day, kdy byla dokonce otevřená stage II. Dnešek byl přesně ten typ dne, kdy si řeknete:“tak, právě kvůli tomuhle sem letěla dvanáct tisíc kilometrů“. Zatím to statisticky vypadá tak, že o víkendech sněží a v tejdnu to rozjíždíme. A o víkendu zase sněží. Asi poprvý se mi povedlo narazit na zimní sezónu, kdy SNĚŽÍ. Až tak, že to není příjemný. Poslední snowfall trval čtyři dny. Plán byl tak jeden dva, nasněžit třicet cenťáků. Místo toho metr. A co s tim? Akorát se tak zabořit.

Co vám nikdo neřekne o nejvýš položenym lyžařskym středisku na světě, je, že je to vlastně docela placka. Stage I. je sice obrovsky rozlehlá a jízdu v lese miluju, ale stane se, že musít jednou dvakrát sundat prkno a popojít. Čím víc se člověk drží do prava, tím je kopec strmější. Les je ale sranda, ne že ne. S Lozem sme si fakt oblíbili jedno široký říční koryto, ve kterym je spousta šutráků a klád přes který se dá skákat. Já skáču jenom decentně, ale zato už s sebou nepráskám na zem po každym hrbolu, takže pokrok by se našel.

Sedačka vás nevyveze nijak vysoko, ale pořád to stačí, aby měl člověk přístup k mrtě velkýmu terénu okolo.

Následuje horní část s devítisty metry převýšení (zpátky k mezistanici), popřípadě víc než dvěma tisícema metrů, což je pekelně dlouhá záležitost až dolů k Tangmargu. První dva tejdny sme s Lozem byli ze Stage II. celkem rozhozený, protože tady fakt končí sranda. Avalanche control se provádí na minimálním prostoru, v podstatě jenom pod lanovkou, zbytek je backcountry nejšílenějšího rázu s hrozbou lavin. Od toho sou úterky.

Každý úterý se v hotelu Pine Palace koná velká schůzka, kde hlavní ski patroler, Američan Brian, mluví o počasí, jeho vlivu na laviny, co dělat, kam nechodit, popřípadě si stěžuje na nedostatek exploziv a vysvětluje, proč že se teda nesmí nahoru a lanovka neběží. Když desátej den našho pobytu spadla ve vedlejšim údolí lavina, co POLO-zavalila sedmnáct lidí, trochu sme se lekli a čekalil než přijde velká bouřka, co shodí zbytek sněhu a bude bezpečněji. Pronajali sme si transceivery a trénujem hledání. Teď konečně přišla ta doba, kdy je sníh stabilní, takže se vydáváme do terénu víc. Všechno, co je na mapě nalevo od lanovky je ještě pořád trochu hazard, protože je to tam strmější a hřebeny sou hodně úzký, ale hike napravo od lanovky zaručuje úžasnej sníh každej den. Přechod přes Mt. Afarwat sice trvá dobrou půlhodinu a kdo má chuť na úplně hladkej prašan, musí pochodovat ještě dýl, ale všechno, Afarwat South Bowl počínaje a Khilanmarg 4 Bowl konče, je neuvěřitelnej zážitek, kdy sjíždíte HIMALÁJE a ste tam na ten sníh skoro sami.

Kdo si není jistej, kam jít, může si jednoduše zaplatit průvodce. Místní znaj terén skvěle, ale při vybírání si zjistěte, jestli má licenci a vybavení a znalosti, aby vás v případě nebezpečí mohl zachránit. Cena je většinou na celej den nebo podle počtu sjezdů, takže čím víc lidí se složí, tim líp. Skupina 6 nebo 8 je ideální. Výhoda průvodců tkví hlavně v tom, že vás vezmou dolů k silnici nebo okolních vesnic Baba-reshi, Tangmarg nebo Drang a postaraj se o taxi, který vás vyzvedne a odveze zpátky domů. Ale víte jak, nejlevnější vždycky je, najít si chytrýho kamaráda, co tu byl loni a svízt se s nim…Kromě chození (nebo spíš brodění se sněhem) si taky můžete zaplatit helikoptéru. Místní celebritka Billa Bakhshi si už několikátým rokem zve na zimu ze Zélandu partu odborníků na heliskiing. Cena je třeba v porovnání se Zélandem vyšší, ale ten Zéland je na heliskiing opravdu asi nejlevnější na světě. Další země už Gulmarg spolehlivě předbíhá v nabídce. 

No a pak máme velkou placku Kong Dori, na který stojí mezistanice, nástup na sedačku a restaurace. Tam je to trochu nudný, protože se všude musí chodit. Kongdori žije. V jediný zdejší vnitřní restauraci už doháněj svět a za obyčejnou polívku si účtujou 120 rupií (jinde je to polovina). První tejden sme jim to ještě promíjeli, páč sme nebyli rozkoukaný. Od tý doby, co sme tam seděli tři čtvrtě hodiny a číšníci nás okázale ignorovali, sme tam ale přestali chodit. Na Kong Dori, se totiž dá najít i úžasná restaurace SOFI SUNSHINE. Majitelem je Sofi, místní učitel angličtiny, kterej během zimy dělá nejlepší jehněčí kebaby na světě. Sofiho a další dvě restaurace s venkovnim sezenim (=hromada neladících plastových židlí) jsou vzdálený asi tři minutky chůze od mezistanice lanovky. Sofi nás zaujal hned první den, kdy nás jako jedinej nezačal tahat za ruce a řvát, ať si u nich sednem. Místo toho nás mile oslovil u cesty a pozval nás, ať někdy přijdem do jeho restaurace, že dělá dobrý kebaby. Sofi sunshine je super hlavně když svítí, protože jsou to fakt jenom plastový stolky a do kuchyně ke kamnům se vejdou tak tři lidi, takže když sněží, je to boj. Za hezkýho počasí si ale objednáme tradiční kašmírskou kahwu, kebab a placku parathu a sme nejvíc happy. U Sofiho ještě doporučuju paneer parathu, neboli placku se sýrem, je to úžasný.

Když už sme u pohostinství, vypsala sem pro zájemce většinu zdejších hotelů a pár poznámek, jak to vidim já a lidi, se kterýma sem mluvila. Taky sem pro svůj bloček ukořistila extramapku Gulmargu, která se jen tak nevidí a může pomoct při rozhodování, kde se ubytovat.

Hotel Heighlands Park – nejstarší a nejluxusnější hotel. Běsný ceny, takže pokud nevyděláváte statisíce, nechte si zajít chuť. HP je navíc trochu z ruky od lanovky, řekla bych. Jednorázový nápad zajít do HP na oběd skončil civěním na cifru 600 rupií na osobu a úprkem ještě než se nás stihli zeptat, co chceme jíst. Hotel má vlastní vlek. Vleček. Je trochu daleko od ostatních hotelů, takže spíš pro nepařmeny.

Grand Mumtaz – další „luxus“. Velkej moderní hotel, kterej si ale podle okouknutí nejsem schopná představit, jak vytápěj. Podle známýho, Robina, tam je kosa. Ale maj pěknou restauraci a hotel je ski-in a out. Protože je Mumtaz kousek od nás, máme skvělou představu o jejich odpadcích.

Hotel Heevan Retreat – krásnej útulnej hotel, kterej by se víc hodil do Whistleru než Gulmargu. Spousta lidí si ho moc chválí. 6000 rupií pro dva se snídaní a večeří mi připadá úměrná úrovni hotelu. Dvě minuty od lanovky. Kulečník.

Hotel Fluorescence – působí moderně, v jídelně maj velký kamna, kde je strašně příjemně, takže jestli se podobně staraj i o pokoje, nevadilo by mi tam přespat. V restauraci sou moc milí lidi, ale jídlo je někdy ne úplně dobrý. Hotel je tak střední třída, 4000 rupií mi pořád příde oproti tomu, co mám já, trochu moc.

Khaleel Palace Hotel – kousíček od lanovky. Hotel je úplně novej a vlastní ho Australan, takže to na lidi zkouší s první signální a pořádá jednou za pár týdnů Hamburger Dinner. Obsluha trochu otravná, páč si vynucuje dýško, i když z těch pěti hranolků a studený housky nejste úplně na větvi. Ale maso bylo dobrý. O ubytování sem nic neslyšela, skoro nikdo to zatím nezná, ale lobby a lounge vypadá čistě.

Hotel Pine Palace Herritage a Pine Palce Platinum - dva hotely vedle sebe se stejnym majitelem. Platinum je luxusnější. PPH je jedno z míst, kam choděj všichni na večeře a potkávat se s dalšíma lidma. Pořádaj se tu Avalanche Safety schůzky. Hotel má bar a alkohol. Úterky jsou vyhrazený pro kalby a DJ. Jídlo super, dobrý ceny. PPH asi není úplně nejklidnější místo na pobyt, ale je to prostě centrum všeho zdejšího dění. Super blízko k lanovce.

Hotel Alpine Ridge – si ukrad moje sympatie. Problémy s teplem v pokojích se víceméně týkaj celýho Gulmargu, takže beru s rezervou. ALE! Majitel je z Kašmíru, žil ovšem nějakou dobu v Británii a přesně ví, co MY chceme! AR je ukázka toho, jak se dá i v Himalájích kouzlit. Restaurace s velkym centrálnim topenim a okolo rozmístěnýma sedačkama, navíc obložená dřevem je nejútulnější prostor v celym Gulmargu. Jídlo je úžasný, jenom bohužel nikdy nemaj samosu, kterou si už měsíc snažim tvrdošíjně objednat. S Lozem se tady královksy najíme dohromady i za 250 rupií, což je nejlevnější, co sme našli, navíc bez vysokohorský přirážky!!! Na večeři doporučuju jít kolem sedmi večer s předstihem, protože jinak vám budou nutit jídlo formou bufetu. Obsluha opět úžasná. Tématický párty v AR bejvaj skvělý, lidi tančej, kouřej vodní dýmky, stojej na baru nebo kecaj na pohovkách. Tak nějak to tam miluju.

Hotel Hilltop – nejblíž ke gondole. Nízkonákladovka. Nejsem si moc jistá, jak tam maj teplo, ale sem si jistá, že se sprchujou vodou z kbelíku. No, já taky, tak co…Jeden dva týdny se tam určitě přežít dá. Dvě restaurace. Vnitřní je celkem drahá a nemaj moc jídel na výběr. Venkovní Big Bite slibuje western food, ale porce sou malý a pizza pálivá, takže pokud strádáte a potřebujete jíst „něco normálního“, nezachráněj vás.

Hotel Green Heights – další nízkonákladovka za 1200 rupií/noc. Hned vedle Hilltop. Celkem dobrá pozice, není to odtamtud moc daleko do vesnice. Počítejte s kbelíkem teplý vody.

Raja Hotel – mrňavá chatička se super levnym ubytkem za 500 rupií/noc. Majitel je free pohodář, co má rád společnost lidí ze zahraničí. Blízko k většině hotelů a dvě minuty od lanovky. Fakt pravej kašmírskej zážitek. Pokoje sem neviděla, ale jídelna je jedna lavice a stůl a vypadá, že tam lidi jedí i s kozama (což není pravda).

Bakshi Restaurant a Global Ski Lodge – obě patřej místnímu playboyovi a celebritě Billovi Bakshimu, kterej tu provozuje heli-skiing. Restaurant je přímo v centru Gulmargu, což znamená každodenní dvacetiminutový docházení k lanovce. Na druhou stranu cena 500 rupií/noc a nejvyhlášenější jídlo ve vesnici pořád láká spoustu lidí. Global má ceny kolem 1500 rupií, je o něco blíž a občas pořádá večírky s táborákem.

No a pak tu zbývá poklad v podobě tří soukromých chatek, z nichž jednu obývám já. Shanu Hut je nejvíc zastaralá, ale je nejblíž lanovce a Pine Palace, 34 dolarů/noc pro dva. Teplá voda v kbelíku, ale kamínka v pokoji. 6 dvoulůžáků. Rosewood Hut to samý, jenom pětilůžkovej. 38 dolarů/noc pro dva. No a konečně můj Falak Hut, 38 dolarů/noc pro dva. Chatky nemaj internet, ale včechny sou ski-in a out, nabízej možnost snídaní a večeří a maj vlastní správce, co sou vám pořád k dispozici.

Ještě sem slibovala informace o hašiši. Ten je všude. Alkohol se shání od armády, ale musíte mít kamaráda, co má kontakty. Rum stojí 500 rupií. Pivo ve vybraných hotelech za 200 rupií. Gulmarg je prostě na pohodu a úrovní už skoro dohání…Afriku :-)

Dneska sem si k narozeninám vybrala naprosto úžasnej kašmírskej tradiční kabátek, fotku postnu příště, protože mi ho ještě přešívaj na míru, abych bola kočka.

Ještě sem neviděla sněžnýho leoparda.

A děkuju VŠEM za přání k narozkám! Už se nějak nemůžu dočkat, až vás uvidim! Pochopila sem to dobře, že už sem u Hýsků dvojnásobná teta?!?

Čekání na sněžnýho leoparda

Je moc fajn vědět, že se nacházim v oblasti, kvůli který už skoro šedesát let bojuje Indie s Pakistánem, ale naštěstí sem chráněna atomovýma bombama, který obě strany vlastněj, takže sem v klídku… Začneme politicko-společenskym úvodem.

15. srpna 1947, v den, kdy se Indie osamostatnila od Británie, začal dlouhotrvající konflikt o území Kašmíru. Všechny pohraniční regiony Indie byly do určitý míry autonomní a směly se rozhodnout, ke kterýmu státu se připojit. Kašmír je spešl v tom, že tu žije asi 80% muslimů, takže místní maharádža chvíli váhal a zdržoval referendum. Jednou v noci se ale stalo, že Pakistánská vláda přestala čekat a poslala do Kašmíru jednotky a začala okupace. To se nelíbilo maharádžovi, takže poslal holuba (vlastně v tý době už telefon existoval) do Dilí a požádal o ozbrojenou pomoc. O dva roky později byla ustanovena demarkační linie, známá jako Linie kontroly (LOC). Tři čtvrtiny Kašmíru připadly Indii, jedna Pakistánu. Vzhledem k tomu, že Srinagar a další místa včetně Gulmargu jsou velmi oblíbená u turistů, kteří sem přivažej peníze, Pakistán rozdělení nikdy neuznal. Do toho se navíc začali montovat chudáci sami Kašmířani, kteří by vlastní stát taky úplně neodmítali. Tak se stalo, že Kašmír je už pěkných šedesát let válečnou zónou, toho času, co zde dlela Panda naštěstí mrtvou válečnou zónou. Okupace má bohužel za následek velká ztráty na životech civilistů. Střílení do protestujících teenagerů není výjimka. Asi nejvíc to tady vřelo v roce 1998, kdy Indie provedla v nedaleké provincii Radžastánu nukleární pokusy a Pakistán následoval. Ještě před pár lety byly v celku běžný teroristický útoky klidně i na turisty, vlaky, nádraží a podobně. Největší masakr se odehrál v Bombaji před třemi roky, když islamisti zabili nebo umučili 160 lidí na několika různých turistických místech během třídenního zorganizovanýho pekla. Tohle si pamatuju i já, zprávy sem četla tenkrát v Tokiu. V poslední době je klid.

„Pojedeme do Gulmargu“, řekl Loz jednoho pěkného novozélandského dne. Představa šestitýdenní dovolený v Himalájích se mi celkem líbila a nemohla sem si nechat ujít příležitost trochu posunout hranice šílenství dál. Navíc taky chci bejt teď trochu spirituální jako ta holka, co napsala tu super knížku, kterou sem tady nedávno na-nebe-vzala.

Začal rešerš a řeknu vám, že to teda byla síla, něco konkrétního o Gulmargu zjistit. Asi nejvíc nám pomohl web boardtheworld, ale bohužel byl aktualizován naposled před třemi roky, takže informace už značně zastaraly. Hlavně ty o ubytku. Minule sem vám popsala indickej blázinec, tak si asi dokážete představit, jak to tady chodí s odpovídáním na maily nebo nedejbože s webovejma stránkami jednotlivejch hotelů. Mapa dotyčnýho místa taky jaksi ještě neexistuje, aby si člověk udělal představu, co kde je, a kterej hotel je blízko gondoly. Naštěstí sem onehdá pracovala na recepci horskýho hotelu na Zélandě a pobavila se tam se spoustou lidí. Originálním algoritmem, kterýmu rozumim jenom já, sem vypočítala, že v Gulmargu byl asi tak každej třetí kiwi! Informace, jména a tipy se začaly seskupovat...

V listopadu už sme s Lozem měli jasno o ubytku, letenkách a rozpočtu. A mrtě sem se těšila jak hardcore to bude a jak o tom budu psát. Ok, takže slibovaný ubytování mělo vypadat tak, že se nebudeme sprchovat horkou vodou, ale polejvat se vodou z kbelíku a budeme bydlet v nejlevnější chatce, kde budeme po nocích s Lozem mrznout za zvuků padajícího sněhu.

DOPRAVA

17.ledna sme dorazili na letiště v Dilí a potkali tři kluky se snowboardma. Chudáci hoši čekali už třetí den jejich let do Srinagaru, jehož letiště bylo zavřený kvůli sněhu. A vyoadalo to, že se bude čekat dál. Naštestí sme nakonec měli zpoždění jenom hodinu a dorazili do Srinagaru. A čekali sme, že se naplněj historky a obřích vojenských prohlídkách, problémy s dopravou do Gulmargu, kam to údajně trvá dvě hodiny a podobně. Naprosto zbytečný obavy. Do Gulmargu se dá dostat naprosto jednoduše, autem do Tengmargu, kde se přesedne do sdílenejch taxíků s řetězama, který vás vyvezou nahoru do Gulmargu. My sme to skvěle vychytali, protože nás přistálo přesně šest snowboarďáků, takže sme ke třem Australanům přibrali ještě Rusa Andreje a složili se na na letišti předlacený auto, který stojí 1200 rupií, takže každýho cesta vyšla na 4 dolary. Ne 80, jak se nás snažili přesvědčit na různejch místech v Dilí. Měli sme tolik zavazadel, že to bylo celkem o fous, ale vešli sme se. V Tengmargu sme přesedli do Suma za 600 rupií nahoru, takže celkově mě štreka ze Srinagaru do Gulmargu vyšla na 6 dolarů. Strašný prachy prostě! A ne, cesta fakt netrvá dvě hodiny. Navzdory tomu, že poslední tři dny pořádně nasněžilo, sme byli na místě za 75 minut.

Představte si moje zděšení, když se ukázalo, že máme asi tak nejlepší ubytování na světě. Trochu nechápu, jakto, že naše ubytování v malý chatce se 4 pokojema a osobnim správcem (jak se překládá butler do čj?) a jeho pomocníkem, co sou nám 24 hodin denně k dispozici, je levnější než neosobní promrzlý hotely.

Martin a Ghani nám prosim pěkně každý ráno v sedm vlezou do pokoje a rozdělaj oheň v kamnech, abychom vstávali do teplíčka. Ve společenský místnosti si potom poprosíme o čaj s citronem (konečně! Země, kde netrvaj na mlíku do čaje), kafe a ovesnou kaši. Když přijdeme odpoledne ze svahu, oheň už zase hoří. Fakt sem dost naštvaná, páč teď vypadám jak Paris Hilton. Jako samozřejmě, má to tady trochu mouchy, Ghani se ještě nenaučil klepat, dráty od světel se tvářej tak zlověstně, že sem ještě radši nezkoušela rozsvítit a výpadky proudu sou celkem častý, ale pf, sem v Kašmíru a s timhle člověk musí počítat.

První tři dny sem lehla. Změna počasí asi byla trochu moc drsná, taky se začal ozývat žaludek nespokojenej s každodenní porcí pálivýho curry a do třetice, oni tady do těch kamen lejou nějaký strašný svinstvo, takže taky trvalo zvyknout si na smrad pálícího se benzínu.

Dneska, po necelejch třech týdnech si už dovolim tvrdit, že mám celkem přehled.

LANOVKA

Cesta ke gondole je od nás z kopce po zasněžený silnici 5 minut. Po ránu to ale nebejvá moc slast, kvůli taxíkům, davům lidí a především dvěma místům, kam místní hotely odvážej odpadky, takže se každý ráno děsim, jestli mě čeká průjezd mrakem vran, divokejch psů popřípadě rovnou opic.

Gondola je rozdělená na dvě části. Stage I. a II. První stage stojí 150 rupií (3 dolary), druhá 250 rupií (5 dolarů) a druhá je značně nepředvídatelná, takže se ještě donedávna nevyplatilo kupovat si celodenní permici, protože druhá stage nejela třeba několik dní. Stanice sou označeny takto:

G1: nástupní stanice v Gulmargu

G2: mezistanice na velký náhorní plošině, kde končí lini lesa. Stage I.

G4: horní stanice, kde končí stage II. A kvůli který, upřímně, lidi do Gulmargu jezděj. G4 jede někam do 3950 metrů a na nedalekej vrchol, Mt. Afarwat se leze asi dvacet minut.

PERMICE

Všude se dočtete, že zásadně kupovat jenom jednotlivý jízdy. Tohle pravidlo bylo otřeseno letos, v roce 2012, kdy byla otevřená zbrusu nová sedačka, která začíná v G2 a vede asi do poloviny kopce, takže ve dnech, kdy je buď moc silnej vítr nebo hrozej laviny a G4 je zavřená, nabízí prostor pro freeride v alpine terénu a hlavně možnost projít se kousek vlevo a přejet do vedlejšího údolí. Rolbování se nekoná, ale Panda z důvěrnýho zdroje zjistila, že se chystá od přístího roku, což je celkem fajn, protože nejbližší okolí G2 je velká rovina a zpátky k sedačce se musí pěšo.

Když je dobrej den, ale horní stanice zavřená, dáme s Lozem čtyři sjezdy. 4krát stage I a 4krát sedačku, takže 24 dolarů už je celkem dost a celodenní permice se vyplatí.

Když je otevřená horní stanice, normální člověk to sjede tak třikrát a má dost. V případě, že si naplánujete delší hike po hřebeni, pravděpodobně stihnete jenom jednu jízdu. V tom případě jděte do jednorázových jízdenek.

Nebyl by to Kašmír, aby to nebyl tak trochu Kocourkov. Bohužel lístek si musíte koupit pro každou stage na různých místech. Občas to teda je tak, že nejdřív musíte do ticket office, která je asi 200 metrů od samotný lanovky, pak zpátky, ukázat lístek, dojet do G2, kde vás budou opět sem tam buzerovat, ať jim ukážete lístek (?!), slízt ze schodů, dojít do další budky, která je dvacet metrů od stanice, s lístkem vylízt zpátky po schodech a konečně nasednout na stage II. No a když sjedete úplně dolů, přímo k lanovce, musíte opět zahodit lyže a dojít si do ticket office pro další jízdu. Otrava odpadá s pořízením sezónní permice, která stojí 25.000 rupií, což je asi 500 australskejch dolarů. Nám se vyplatí, protože tady budeme asi 50 dní, takže každej den nás stojí deset dolarů.

Vim, že dneska sem celkem nezajímavá, ale vážně je děsně těžký najít jakýkoliv konkrétní informace o Gulmargu, a v češtině tuplem. Takže tohle berte jako takové exkluzivní čtení, kterým hodlám přebít jeden krátkej článek na idnes-cestování a jednu krátkou zmínku na dvou náhodnejch blozích. Příště proberu jídlo, Gulmarg vesnici, bankomaty, sáňky a hašiš.

Co se týče nějakej těch osobních informací, brzo mně bude 26. Ble. S Lozem všechno v pohodičce, dneska nás zastavil jeden kašmírskej snowboarďák a oznámil nám, že sme "jeden z nejvíc cool párů tady". Zajímavý. Bydlim se šesti Australanama. Jeden z nich, Sam, je takovej strašidelnej profík, co píše pro specializovaný lyžařský časopisy. Závist. Sem největší kámo se ski patrol, hlavně s padesátiletym Shabirem. To je můj tajný zdroj. A hlavně, beru zcela vážně lavinové nebezpečí a učim se hledat zakopanej transceiver, šťouchat do něj tyčkou a hrabat lidi lopatou. (Moje čeština začíná bejt dost tragická, protože nevim, jak se beacon, probe and showel řekne česky!!!)

Na konec se chci zmínit o mým dobrým kamarádovi, Tomášovi B, kterej nedávno vydal svůj první fatasy román Ve službách republiky a já nemohla ne jeho křest. Hrdost Tome! A taky děkuju za komentáře! Kvítko mám poznamenané v deníčku a pomalu za ní putuje maorskej přívěšek. muck muck.

P.S. Nejedu domů, dokud neuvidim sněžnýho leoparda