AWOLNATION na Jamrocku

No, nevim, co vám mám vykládat prostě. Znáte přece ten pocit, když jste dvanáctiletá holka a obejmete se se svym americkym idolem z Bravíčka? Never let your fear decide your faith.

Když sem loni naprosto podlehla albu Megalithic Symphony, nespočetněkrát ho s Lozíčkem poslouchala v našem karavanu cestou na nákup do Christchurche a pak si v prosinci posteskla, proč že je Awolnation tak přehlížený, fakt mě nenapadlo, že přijedu do Čech a Jamrock mi je přiveze přímo pod nos (=do Žamberku). Takový dramaturgický vítězství sem dlouho neviděla. Na základě ohlasů ze zahraničí přivízt perspektivní, leč zatim úplně neznámou kapelu, a udělat z ní headlinera, je velkej risk, ale řekla bych, že kdo se octnul ve čtvrtek večer na Jamrocku, ten si po návratu domů zákonitě musel otevřít Piratebay (nenabádám ke stahování, ale sakra, Awolové si nepřivezli cédéčka na prodej). Na druhou stranu musim uznat, že pořadatelé fakt udělali maximum pro jejich zviditelnění. A jejich jméno bylo na plakátech dostatečně velký. 

„Sám fakt, že je domácí publikum nezná, nám nijak nevadí,“ říká ředitel festivalu Libor Pavlata a dodává: „Ve světě jsou to skutečné hvězdy a my dobře víme, že naši fanoušci nejsou taková stádní zvířata, jak se nám snaží vsugerovat rádia. Dobrou hudbu prostě poznají.“ To bych teda řekla. S těma hvězdama si ovšem nejsem tak jistá. Pravda, hoši maj za sebou vystoupení na americkym megafestivala Coachelle a ano Sail je hit jako prase a má na YT přes deset milionů views, ale hodnotit Awolnation na základě Sail je dost ošemetný, protože ta skladba stojí na albu dost osamoceně. Ale to vlastně každá, když každá je jinýho žánru. Fanoušci dub-stepu (nebocotoje) budou  každopádně zklamaný. 

Úkol pro mě byl tim pádem jasnej, za každou cenu ukořistit fotku s Aaronem a říct jim, že sem TA! (:D) žandapanda a trochu se s nima pomuckat. 


Přestože už o Awolech píšu poněkolikátý, nepodařilo se mi dát dohromady stohlavej dav, kterej by si zasloužili. Zato sem vyrazila s partou, na kterou se můžu kdykoliv spolehnout a jsou děsně milý, že věřej mýmu úsudku a nechaj se ukecat k poslechu. Všem mým duhovým nohsledům patří veliký dík!

Sestra, Čarodka, Jiří, Pája

Do Žamberku sme dorazili krátce po sedmý a stihli pěkně Blue Effecty. Protože byl čtvrtek a následující den byl pracovní, mohlo tam bejt okolo pár stovek lidí, fakt nic velkýho. Velikost publika byla ale vyvážená jeho milostí. Fakt se mi nestalo, že by kolem mě někdy v první řadě postávali takhle fajn lidi. Podchytit kapelu takhle v zárodku slávy, když ještě pod pódiem nestojej hysterky (ehm ehm) sme si naplánovali skvěle. Dokonce i sekuriťáci byli kamarádský, fotili nás a když sme si ze srandy přinesli do první řady schůdky, nechali nás čtvrt hodiny se poplavit a teprve pak nás poslali k čertu. 

http://www.tumblr.com/tagged/aaron-bruno?before=1336854580

Koncert začal tradičně s People a bylo trochu vidět, že kapela je lehce skeptická k neanglicky mluvícímu publiku. Myslim, že se moc nemluvilo a Aaron si bohužel tentokrát nepřinesl surfový prkno, aby nám ho položil na hlavy a zajezdil si. Ale tak aspoň mi nezničil účes. U All I need nás vyzval, abychom si dali navzájem ruce kolem ramen, při Sail se dobře zařvalo. Už sem si zvykla, že Soul Wars, která je na albu první, je hrozně opomíjená, ale jinak zahráli všechno a navíc naložili dvě skladby, který neznám (a to mám od nich všechny EP a B-sides, takže asi novej matroš). Poslední přídavek byli samozřejmě Knights of Shame o tom, že je rok 2012 a za chvíli z nás všech budou walking dead. Ten kousek je prostě úžasnej a Aaron si v ní sednul za bubny.


S koncertem sem strašně spokojená, ale jednu vítku teda mám. Když sem se po koncertě drze ptala kapely, co je jako s Jump On My Shoulders, přiznali se mi, že jí měli v setlistu, ale zapomněli na ní. Jump je přitom jedna z mejch nejoblíbenějších a s Jiřím se přem o to, jestli je lepší než Kill Your Heroes (on říká, že ne pf). Vim, že jestli sem vás doteď nepřesvědčila k poslechu Awolnation, už vás asi nepřesvědčim, ale chudáčkovi Jump musim udělat zadostiučinění. Navíc na Awolech oceňuju, že dávaj do klipů i texty pro nás...méně ...prostě pro nás.

Už sem prozradila, že se mi vlastně splnilo, o čem sem snila a sice pokecat si s kapelou. 

Nejen, že po mně na konci koncertu cíleně hodil Aaron paličku (jak zoufale sem asi musela vypadat?!?) kterou chytnul o devět hlav vyšší Jiří za mnou :D, ale dovolili mi, abych na ně  v autogramiádovym stanu chvíli mluvila a pak se s nima vyfotila. Oproti RfP, kde sem neúspěšně lovila The Kooks, je tu viditelná změna k lepšímu. Jiří se navíc ukázal jako kamarád největší a paličku mi následně daroval. Co se týče merchant designu, výběr byl mezi tričkama, vlajkou a náramkem, takže nic moc, ale vybrala sem pro Loze jedno tričko a nechala ho podpísnout (a on mi pak na to napsal thanks for the shirt hunni. did you have fun?) Po  tomhle se Awolnation sbalili a odletěli z Evropy zpátky do Texasu. A já mám doma na památku tyhle dva úlovky:

A prosimvás, můžete se mi tady někdo přiznat, jestli se mi podařilo aspoň z někoho udělat fanouška? Třeba falešně...Víte jak, já to nezjistim. Taky sem happy, že se tu objevila jiná online borka, se kterou můžu nadšení sdílet. A vy ostatní počkejte, jaká megakapela to bude za rok ;)

Tokio, má láska

"Kdosi" se zmínil, že je škoda, že už nepíšu a nefotim. Bohužel dokud se kolem mě nebude dít nějaký WTF, jako třeba, že mi někdo nabídne, abych letěla zadarmo do kosmu, nebo ulovim skalp Luka Pritcharda na Rokáči a budu se chtít podělit o milostnou historku, asi není moc o čem psát. Fotky na blogu sem vždycky brala jenom jako doplňek textu, takže to, že někoho zajímají, je pro mě celkem nový zjistění. Ale je pravda, že mám v zásobě zatim nepublikovaný klenoty, o který se můžu podělit.

Tahle série fotek je od Terezky, která svým portrétním objektivem dokázala úžasně vystihnout atmosféru nočního Tokia. Myslim, že je mám tak ráda právě proto, že navozujou atmosféru mýho nejoblíbenějšího filmu ever. Tak, jak sem si Tokio na základě Ztraceno v překladu představovala v sedmnácti, tak to tam opravdu vypadá. Včetně bláznivýho pobíhání po ulicích, zpívání karaoke s kamarády a popíjení alkoholu ve třicátym patře mrakodrapu...Big city lights ou jé. Ještě jednou děkuju, Terez. Ostříhanej a "seriózní" Shin jako bonus.

P.S. Vlastně jo, zejtra jedu vojet (vočima) geniálního Aarona Bruna z AWOLNATION. Třeba bude nějaká historka.

Panda killed other radio stars

Ne, už mě nic nepřekvapuje. Nechápu, kde sem zas vzala tu odvahu jít do rádia, nicméně se tak stalo poté,co se tam octl můj spřátelený blogger, Koreanista VojtaVojta a po jeho osudném a náhodném "taky bys tam měla zajít". Tak sem teda zašla. Hrůzou sem se vyklepala už ve vlaku, potřásla pravicí s moderátorem Pavlem a jelo se na živo. Nebyl žadnej čas na předtáčení. Tím se vysvětluje, proč mluvim jako profík a používám slovo "pofidérní" asi jenom desetkrát. Když ono to v Kašmíru fakt bylo pofidérní. Dyť víte. Ještě musim dodat, že se nějak ztratila druhá část rozhovoru, páč na stránkách Waveu sem nějak divně utnutá. No, ale když ono je to asi dobře.

"Cestovatelský a outdoorový magazín Radia Wave Casablanca tentokrát přivítal Žanetu P., která má cestovní zkušenosti z Japonska, Nového Zélandu nebo Kanady, ale hlavně letošní zimu strávila dva měsíce snowboardingem v kašmírském Himálaji.

Kašmírské lyžařské středisko Gulmarg se pyšní nejvyšší lanovkou světa, která vás vyveze do 4000 m. n. m. A samotný rozdíl mezi západními a indickým střediskem je velmi zajímavý. V Casablance jsme mluvili například o tom, jak indická armáda, které je v oblasti silně přítomná kvůli nedořešenému sporu o Kašmír s Pákistánem, šmelí s alkoholem. 

Armáda ve sporném Kašmíru, laviny, jídlo, ubytování a snowboardové zážitky „Žandy Pandy“ Made In Himalaya. Včetně srovnání s lyžařskými středisky Nového Zélandu nebo Britské Kolumbie. Poslechněte si záznam živého vysílání."

Tak si teda klidně poslechněte záznam živého vysílání, který proběhlo v neděli. A užijte si můj vysoce hřejivý hlas. Podpisy na letišti.

P.S. Důležitá zpráva. Včera sem šla Mechovem a náááhodou mi oči padly na vývěsku s plakátama. Takže, děti, Awolnation, band, kterej adoruju, vyhlásila sem je ve svojí top 2011 na prvnim místě (a to je nějak vážená anketa!), a chtěla na ně s Lozem jednou jet do Ú Es Á, budou hrát za tři tejdny v Žamberku. To je přenádherný WTF. Skákala sem tři metry a jíkala až do Pardubic. Čarodka může potvrdit. 

Apeluju kokrétně na Petru, kterou neznám, ale ona čte můj blog a v lednu napsala, že Awolnation teď už taky točí každej den: Kdybys chtěla vyrazit a dělat fanklub se mnou, bylo by to super a můžes se mi ozvat? :)

Zase muzika od protinožců

Ahoj

Za poslední dobu mám samozřejmě spoustu úžasných historek z Čech. Historka se většinou týká toho, jak sem někomu řekla čáááu, objala ho/ji a dala si s nim/ní pivo.

Naštěstí sem si vzpomněla, že přece můžu ještě občas napsat, o tom, co zrovna poslouchám. Evropu dneska vynechám úplně a mám tady dvě věci z Austrálie a jednu ze Zélandu.

První je Gin, o který píšu možná až podezřele často. Není divu, závidim jí prostě všecko! Image blondýny od rány s potetovanejma rukama. Hlas i texty. Tance ne, v tomhle případě si myslim, že máme na tanec podobnej talent...

Australany Deep Sea Arcade nevim, kde sem vzala, ale už od poslední návštěvy Malajsie je protáčim neustále dokola. Konkrétně z mý oblíbený Lonely in Your Arms úplně dejchá pohodová šedesátková atmosféra. Zkrátka boží vintage summer song ala The Ventures v modernějšim hávu (to sou ti, co je do svejch filmů strká Tarantino). Celá deska Outlands (2012) má velkou šanci na mojí top10.

O TZU sem chtěla napsat už hrozně dlouho. Protože jsou z Melbourne stejně jako Loz, dostala sem se k nim přes něho. Nikdy sem nebyla moc fanynka hip hopu, ale australskej styl mi dost sedí Asi je to proto, že sou to většinou běloši a rozumim jim. Problémy gangu a bitches mě moc netrápěj, takže zároveň i témata, o kterejch rapujou Ausíci mě zajímaj víc než u Amíků. O Amících si myslim to samý jako Bret a Jemaine:

Crew TZU letos vydala třetí desku a všechny tři alba skvěle kombinujou samply, živou muziku sem tam s kytarama, rap i zpěv. Rapujou o shnilý australský politice, holkách a vedru a MC Joelistic se brobably pyšní nejvíc sexy hlasem byznisu, ze kterýho se skládám. Nejčastějc v hitu She gets up, kterej mi Lozíček vnutil s tim, že je ASI o mně. To by bylo pěkné, kdyby to byla pravda. Od kohokoliv jinýho než od Australanů, kteří se mimochodem mezi kamarádama oslovujou Hey cunt!, by text
 "My baby but she's one crazy slut
And that ain't no disrespect, that's a compliment" 
zněl jako nadávka. V případě TZU je to opačně.
Klip je bohužel IMHO dost nepovedenej a skladbu zabíjí. To hoši fakt nemaj někoho s kamerou, kdo by jim natočil pořádnej živej záznam z koncertu? Skladba je z druhý desky Smiling at Strangers.

První desku Position Correction zastupuje moje oblíbená The Horse You Rode In On, kde si správně neberou servítky. A maj dost point. Kdyby tak tom chtěli lidi popřemejšlet.


Nejnovější Computer Love vyšla letos. Stejnojmenná skladba je první singl. Je dobrá, ale kromě ní mně do kroku nejčastějc hraje Number One. 


Tak to je zatim všechno, už je tu těch videí nějak moc. AustraloZélandský hudby není nikdy dost, ale dokážu si představit, že Somebody I Used To Know už vám musí lízt ušima  i očima. Tak ať je nějaká změna. A kdyžtak mi dejte vědět, jestli vás tohle zajímá, nebo vůbec.

Dík!

Jak mě cestou z Bengálska hrozně cpali

Vždycky, když jedu někam sama a nebo je to nějaká divná destinace, těšim se na to, jak to snad nějak přežiju a pak budu psát, jak to bylo drsný. U Malajsie se mi to nepodařilo, protože sem si nabrnkla OliveraTwista. U Kašmíru se to taky nepodařilo, protože sem měla sluhu. A u pětidenní cesty přes celou Indii...

...se mi to taky nepodařilo.

Poslední tokijskej tejden strávenej u Irinky se mi bydlelo jako v bavlnce, chvílema sem si až připadala jak v nějakym americkym teen filmu, protože mi Irinka ve volných chvílích dělala manikůru a malovala oči. Manikůru mně nikdo nikdy nedělal, protože sem v sedmi letech odkoukala, že se mi z pilování nehtů dělá na zvracení. Ale mít růžovoučký nehty a asi sedm vrstev různejch laků a vodiček na nehty je príma. Nicméně poslední dva dny se nesly v zarmouceném duchu. Čekalo mě pět dní v Indii, což by nebylo tak děsný, kdybych neměla třídenní lhůtu na přejezd z, mně neznámý, Kalkaty vlakem do tisíc pět set kilometrů vzdálenýho Dilí, kde si musim vyzvednout prkno na ambasádě a naskočit na letadlo do Evropy.

Rozrušovalo mě několik otázek:

Jak se dostanu na vlak, když se nedá zarezervovat z ciziny a rezervace je nutná? 

Co když bude všechno obsazený a nestihnu se přepravit během tří dnů a zmeškám svůj let a umřu?

Jak se zorientuju v Kalkatě, kde sem nikdy nebyla?

Pustěj mě vůbec do Indie na celním? Nebude jim vadit, že mezi mejma návštěvama neuplynulo ještě 8 týdnů?

Podaří se mi vyzvednout prkno v pondělí ráno na ambasádě, abych stihla letadlo v deset?

A konečně ta nejpalčivější: Jestliže se dostanu do indickýho vlaku, co budu dělat, až budu potřebovat na záchod a nebudu mít Lozíčka, aby mi pohlídal batoh?!

Ať sem se snažila, jak sem se snažila, zabookovat místenku se mi z Tokia prostě nepodařilo. Takže plán byl jasnej, přespat jednu noc v Kalkatě a udělat všechno pro to, abych následující den už seděla ve vlaku směr Dilí. Cesta mimochodem trvá 22 hodin. V tom lepšim případě.

Byla půlnoc v Tokiu a letadlo se vzneslo. Přistálo v KL, kde sem přetrpěla pár hodin čekání na další spoj. Už sem se zmínila, jak úžasný je KL letiště, protože tam maj internet zadarmo? Večer sem byla vyplivnuta v Indii. O ubytku v Kalkatě se se na netu taky moc nedočetla, takže majíc jedinou opsanou adresu v bločku, nasedla sem na autobus a vydala se někam do centra. Nemám moc problém s kamaráčoftem, takže sem si v buse nabalila jedinou přítomnou turistku (hele, krosna!) a společně s Hiromi (ano, spávně, byla to Japonka) sme začaly hledat ubytko spolu. Hiromi byla předpřipravená asi jako já...Pro baťůžkáře je to ale v Kalkatě na pohodu. Z letiště sme dojely na konečnou autobusu, zastávku Esplanade a odtud je do cobydup do Sudder street, kde je to levnejma hostelama různý kvality narvaný. Složily sme se na pokoj za 500 rupií v pěknym čistym Royal Place. 

Bohužel už bylo dost pozdě jet do vládní tourist office pro místenku, takže sem se rozhodla být trapná a spolehnout se na "cestovního agenta" a zaplatit přirážku asi 1000% za sehnání jízdenky na příští den. Vyplnila sem personálie, vysvětlila mu, že mu svůj pas jako přes noc fakt nenechám a druhej den byla strašně happy za jízdenku do Dilí. Indologové asi zapláčou, když se přiznám, že mě to stálo 2100 rupií, ale upřímně, to je cena, kterou bych zaplatila za hodinovej bus z Londýna na Stanford, a moje místenka byla navíc do 17ti hodinovýho expresu s vip palandou nahoře. 

Na Howrah train station sem si dojela lidovym busem a na udivený pohledy místních už sem byla zvyklá. 

Pak sem hledala vlak. Moje představa indickýho vlaku je takováhle:

Místo toho sem našla svoje kupé (a oddychla si, že moje jízdenka není fake) a v něm pět kamarádů, spolucestujících. Dva Indy, Bangladéšský páreček na výletu a ještě jedn pán z Bangladéše s hezkou bílou čepičkou. V indickym lehátkovym vlaku se nachází šest paland v každym kupéčku. Dvě řady nad sebou. Horní palandy sou pro šťastlivce, protože na nich si lze hovět celou dobu. Prostřední palandy sou během dne a jídla sklopený, aby lidi mohli sedět na dolních palandách. Deka, povlečení a polštář jsou samozřejmostí. Chvíli sme kecali  a po hodině sem se odhodlala vyskočit na svojí postel, protože sem měla čirou náhodou tu nahoře. Než sem to stihla udělat, začalo TO. 

Nejdřív donesli vody. Jééé, děkuju, řekla sem jim. No ale za chvíli přinesli snack na chroupání. Byla sem mile překvapená. Dokud nepřinesli polívku. Snědla sem ji. Následoval bez varování oběd! Fotku přikládám, abyste viděli, že teda fakt moc nešetřili. Po obědě sme dostali jogurt. Na tom Indové vůbec dost jedou, protože jak je tady všechno pálivý, tak jogurt to skvěle neutralizuje. Už sem nemohla. Ale donesli mi zmrzlinu! Sakra, kde sem se to octla. Zmrzlinu sem už jedla na palandě a naštěstí mě nechali milostivě se vyspat tři hodiny, než mi přinesli další polívku! A večeři ve stejný konstalaci jako byl oběd. A jogurt. To už sem do sebe soukala jen tak tak a přemejšlela, proč že sem si s sebou do vlaku přinesla sendvič. Modlila sem se, aby už nic nenosili. Naštěstí vlak dorazil do Dilí už v šest ráno, takže do mě nestihli nacpat snídani. Štěstí, že sem nejela až do Bombaje.

Hodně mile mě překvapilo, jak k sobě byla posádka našeho kupéčka přívětivá. Všichni si pomáhali, radili mi, co mám dělat, podávali si navzájem ta kvanta jídlo, když někdo seděl dole a někdo nahoře a vůbec takm pěkně spolupracovali při sklápění a odklápění lehátek. Samozřejmě sem jela nějakou brutální business třídou, kam se Ind z ulice nedostane, takže obavy vůbec nebyly na místě. Dobrodružství taky ne. Jenom si pamatuju, že sem si občas řekla: "Prosim prosim, ať na nás nezaútočej teroristi nebo tak něco".

Z New Delhi Station je to na Hlavní Bazar (Paharganj) asi dvě minuty, takže za chvíli už sem padla na postel v pokoji mýho oblíbenýho Kuldeep Hostelu.

- Ještě uvedu na pravou míru,co sem řešila s vízem. Třeba to někdy někomu bude k užitku. Pro cestu do Indie musíte mít vízum. To sem samozřejmě měla kvůli Kašmíru. Vízum je na 90 dní pro každou návštěvu, přičemž mezi jednotlivýma návštěvama musí bejt 2 měsíce mezera. Moje mezera byla jenom 6 týdnů, takže sem se trochu obávala. Naštěstí na webovkách sem vyčetla, že pokud je další cesta součástí připravenýho itineráře a ukážu letenku ven z Indie, může mně úředník na celnim odklepnout razítko. A je to pravda, v Kalkatě se mě jenom zeptali, odkud sem. Ukázala sem letenku ven a prej žádnej problém. Jedinej, kdo teda dělal vlny bylo letiště v KL, kde sem jim to musela dlouho vysvětlovat a pak jim slíbit, že pokud mě po příletu nevpustěj do země, bude to na moje triko. 

Teď máme neděli večer. Chystám se jít spát, protože ráno v sedm vstávám, abych si dojela pro svoje prkýnečko. A pak domů. Eh, teda ještě se zastávkou ve Finsku. A Německu. Svatosvatě slibuju, že odteď už fakt nikdy nebudu plašit před takovouhle cestou. Ty nervy, co sem měla...hahaha. A přitom nejhorší, co se mně stalo, bylo, že na mě pouliční prodavači volaj darling.

Když už sem v tý Indii, ještě se vrátim tošku zpátky v čase a přišoupnu sem fotky z návštěvy Taj Mahalu, druhý nejkrásnější budovy, co sem kdy viděla. Promiň Taji, Zlatý Pavilon v Kjótu pořád vede. Taj je taky nádhernej, jenom kdyby v Indii byl občas vidět aspoň kousek modrýho nebe :/

Wow. Sliz se dneska vrací domů!!

V japonský věznici

Pár dalších (ne)všedních zážitků za poslední dobu...

Líběj se mi nápady s tematickejma restauracema. Kočky nemůžu cejtit kvůli alergii, takže kočičí kavárna nehrozí, a kde je kavárna, ve který vás holky obsluhujou v lolitkovských kostýmcích, sem taky nějak neobjevila. Takže na řadu přišel Lock Up. 

Lock Up je řetěz hospod (izakaya), který maj pobočky na několika místech Tokia, já vim o Ikebukuru  Shinjuku. Tématem je kriminál. Ve skutečnosti si ale nejsem jistá, jestli to maj pořádně domyšlený, protože nám to přišlo spíš jako dům hrůzy.

Takže sme se vypravily v dívčim osazenstvu já, Irinka, Monika a Mai, což bylo asi štěstí, protože bejt nás víc nebo s sebou mít kluky, by asi zkazilo ten náš úžasnej vřískot. Už ve dveřích sem se začala bát. Irinka, která tam jako jediná předtim byla nás totiž potutelně začala tlačit dopředu a nabádat ať dem první. Protože sme tak nějak tušily, co nás čeká, nastala první malá hádka o to, kdo otevře dveře. Irinka nás prostě perfektně vypsychla.

Prohrála sem. 

Jakmile sme prošly dveřma do tmavý chodby, už sem jenom čekala, kdo na nás skočí nebo podobně. Místo toho se ozvala brutálně hlasitá siréna a začaly blikat světla. Přišly další dveře, který se otevíraly strčenim ruky pod gilotinu, což se mi samozřejmě zase strašně chtělo. Vevnitř si pro nás přišla slečna v miniaturní policejní uniformě, dala nám želízka a odvedla nás několika dlouhejma chodbama a po schodech dolů do naší cely. Hospoda je to fakt obrovská. V cele následovala další holčičí hádka, protože Irinka trvala na tom, že její oblíbený místo je v rohu a musí sedět tam. Neuniklo nám samozřejmě, že místo v rohu je to, co je nejdál od dveří. Vyžrala si to Monika a zaklapla mříž. Atmosféra byla výborná, hrála nějaká normální muzika a světla svítily, z ostatních cel sme slyšely lidi. Zeď nám zdobilo toto.

Takže zatim normoš. Ceník nápojů byl samozřejmě trochu dražší než v normální izakaye. Koktejl přijde na 500 yenů, pivo na 450 yenů. Taky nezapomeňte na "poplatek za sezení", dalších 500 yenů na jednoho. Show se obyčejně odehraje každou hodinu nebo hodinu a půl. Ta naše přišla celkem brzo po příchodu. Ve třičtrvtě na devět se najednou ozvala siréna, zhasly světla a začaly se ozývat nějaký creepy zvuky. Hlášení v Japonštině, něco v tom smyslu, že z cel uniklo pár monster a ať sme opatrný. Sirény nemám ráda od dob Silent Hillu, protože většinou nevěstěj nic dobrýho. Taky že ně, po chodbách začalo něco pobíhat, mlátit do mříží a všechny japonský holky začaly šíleně ječet :D První monstrum, co přiběhlo, bylo ještě v pořádku, jenom na chvíli cloumalo naší mříží tak, že ji urvalo z horního pantu. Přesto sme se přistihly, že vřískáme  úplně stejně jako Japonky. Kromě vysmátý Irinky v rohu. Další monstrum se připlížilo o dost děsivějc. Pěkně pomalu, nejdřív potichu očuchalo Moniku a Mai, který se v tu chvíli už krčily ve stoje v nejzazšim rohu cely. Pak se přesunulo ke mě a dost dlouho na mě civělo. Strávilo u nás asi 1 neuvěřitelně-dlouhou-minutu a když už sme byly podělaný dokonale, nechalo nás bejt. Náš smích nebyl ani tak veselej, jako spíš dokonale hysterickej. Ještě před náma zastřelili v přímym přenosu další obludu a rozsvítilo se. Velká spokojenost. Pak sme další hodinu pily, ale ehm, daly sme si sakra pozor, abychom odtamtud vypadly před další sirénou. 

Pokud by vás návštěva Lock Up zajímala, najděte si Donkihote u Kabukicho na Shinjuku a vyjeďte do pátýho patra. 

Když sme u toho strašení, Japonci na to maj opravdu talent. A samozřejmě držej prim i v týhle oblasti. Kdo se fakt rád bojí, možná by ho zajímal obří zábavní park na úpatí Fuji. Ve Fuji Q maj totiž údajně nejstrašidelnější haunted house na světě. Konkrétně "opuštěnou strašidelnou nemocnici". Češi sou ňáký líný psát o Japonsku z trochu jiný strany a nic v češtině sem nenašla, takže vás musim odkázat na report kolegy z Ameriky s příznačnym jménem MichaelPanda. Jak jinak.

Dál mám tady obrázek ze suši baru, kde sem vyzkoušela dosud neznámej druh Širouo. Chudáci rybičky na mě ještě tak smutně koukaly. Nepomohlo jim to. Mňamka.

Sorry za ten instagram furt. Když ona má Irinka iPhone a ty fotky tak nějak vypadaj dobře, no :/

Ve středu sem si vyrazila sama na malou obchůzku památek. V Book Off na Akihabaře, se mne podařil nevídanej úlovek. 4 díly Nany za 200 yenů (44 kč), protože právě ve středu maj akci, že když si koupíte dva sešity, máte je za cenu jednoho. Budu to asi muset domů posílat po moři, tak doufám, že za to budu muset zas platit clo sedm stovek, ty vole. Od Akihabary je to celkem kousek (asi dvacet minut procházkou) k Asakuse, historický části Tokia. Omrknout sem chtěla hlavně Sky Tree předtim, než odjedu, když už ho tam stavěj. Sky Tree bude v květnu po slavnostnim otevření oficiálně nejvyšší vysílací věž na světě. Se svejma 634 metrama je taky rovnou druhá nejvyšší stavba světa. No, tak jako, maj to ale trochu nastavovaný, ne? Každopádně stavba je to pěkná a hezky doplňuje pohled od řeky Sumidy na panorama s budovou Asahi a Zatym hovnem.

A protože mi zbejvaj poslední dny do odjezdu, nostalgicky sem se musela vyfócnout ze stejnýho úhlu jako tenkrát  před třemi lety s Eliškou před pagodou u chrámu Sensoji. Kéž bys mohla přijet!

Taky sem od Elis dostala To do list. Teď přišel čas na odpovědi.

Cituju Elis: Musíš mi ale slíbit několik věcí:

- že vystoupíš na Meguru a zajdeš pozdravit Yayamusan (i když teď nevím, jestli ten náš malej klášter náhodou loni kvůli zeměstřesení nestrhli) Myslíš Mejiro, že jo? LOL

- že zajdeš za Noriko říct jí "ahoj" a jestli si tam nemůžeš na chvíli uložitńáký knížky :P Noriko odešla z Gakushuinu před dvěma lety a údajně ji máme v Čechách!!!

- že až pojedeš na Takeshita zas pro králičí uši, že budeš tak hlasitě řvát "Haradžukůůůů, Haradžuku des!" že to vzbudí všechny klimbající Japonce ve vlaku. Neřvala sem, ale zakuckala sem se smíchy. Dělala sem aspoň rozruch svojí módou.

- že si aspoň jednou zajdeš na jídlo do Ótoyi, do naší jídelny u školy a taky na nějaký sushi (protože tady si ho hned tak nedáš) V Ótoye sem byla s Monikou. Hádej, co sem si dala. V jídelně sem byla sama, ale byla. A sushi no comment.

- že až uvidíš Shina, vzkážeš mu, že mi chybí, ale ne tak moc (a pak samozřejmě jak moc bych tam s vama chtěla být, bože, to nedávám, this is the hardest part!!) To mi naopak říká on a taky "ty seš debil". Dík.

- že až budeš Tatsuyovi chválit jeho byt na Shinjuku, poznamenáš, že to je jistě very atarashii tatemono. Tatsuya se trochu změnil má zlatá. Moc sradny už s nim není.

- že zapaříš s Rickem a nejlíp i jeho novou přítelkyní (potřebuju o ní už konečně nějakej drb!:D) Rick se s přítelkyní nedávno rozešel! Drb!

- že místo pozdravu řekneš Kenzovi a Naomichimu, že jsou oba subeteru. Kenzo žije někde v Gifu a asi ho neuvidim. Na Tsubasu nemám žádnej kontakt a Naomichi nemoh na mojí Wasshoi party...

- že s těmahle všema uděláš co nejvíc purikury a aspoň ňákou mi pošleš….Tady to máš

…..a že těm všem dáš za mě velkou pusu (dobře, Yayamě nemusíš:D) a vzkážeš jim, jak straaaaaaaaaaaaaaaaaašlivácky se mi stejská!! ^ ^

Všichni tě strašně moc zdravěj, ptaj se na tvojí práci, o který skoro nic nevim a opakujou, že by tě tady chtěli!

Konec mýho rabu rettá. Cya in a week!

Wow a vyjadřuju vděk všem, co mi to tady čtou od počátku. Jste pandy, všichni!

Pastelová japonská mládež

Hm, super.

Poslední dva dny mám na blogu provoz jak Zuckerberg na Facemashi...Co s tim?

Stalo se, že Fuxoft dal na svůj blog odkaz na mojí story o výletě do lesa medvídka Pů. Vzhledem k tomu, jaká sebranka lidí (včetně mě) čte fffilm pravidelně, si ještě můžu gratulovat, že sem z toho vyvázla jenom s pár posměškama na účet svýho slangu, věku a pár vzkazama v mailboxu.

Zejtra to budou už dva týdny od příjezdu do Tokia. Takže pár novinek. Bydlení v mrakodrapu u Tatsuyi bylo sice super, nicméně po tejdnu sem byla vykopnuta a protože Rick, ke kterýmu sem byla pozvaná se "nějak neozýval", zažila sem jednu z nejhorších chvilek za celou dobu cestování. Teda já vlastně zažila jenom dvě. Jednou ve Vancouveru, kdy sem se přes město táhla s dvacetikilovym kufrem, taškou přes rameno a novym snowboardem v podpaží a v metru nebyly eskalátory a všechno bylo děsně daleko. To sem pak chvíli seděla večer na chodníku a bulela jak malá.

No a teď teda podruhý. Tatsuya mi šetrně oznámil, že dva tejdny už by bylo moc, takže sem si sbalila a vydala se ven a čekala na Rickovu odpověď na mejch dvacet zmeškanejch hovorů. Rick se neozval až do večera a pak už bylo pozdě na vlak do tý jeho slavný Gunmy, takže mě čekala noc v Mekáči/Manga kavárně. To by nebylo tak hrozný, koneckonců už sem to párkrát přežila. Jenže celej den pršelo, bylo teprve osm večer a vidina dalších osmi hodin v Mekáči, kde neměli zásuvky, bez blogování, což je většinou náplň nocí jako je tahle, mě položila. Poprvý od chvíle, co Loz odjel, se mi strašně zastesklo a hrozně sem mu chtěla zavolat a říct mu, jak bych chtěla, aby tam byl se mnou. Nebo mamince. Šance na internet zdarma v Tokiu je ale téměř nulová, takže nazdar bazar. Do toho to počasí, kvůli kterýmu sem se ani nemohla projíždět na kole.  Sedla sem si do nějakýho průjezdu a počítala do deseti a pak sem zavolala Hance, která mě musela dvacet minut utěšovat. Dost se jí to povedlo. No a pak mi jako zázrakem zavolala Luana, ať jedu k ní, takže sem teď tady. Mám sakra štěstí na lidi kolem sebe. Čimž ještě jednou zdravim Terku s Vojtou, bylo super s váma popíjet. 

Byla sem tak nadšená, že bych bejvala byla na nádraží během pár vteřin, kdybych cestou nechytila přednim kolem rantl a hezky se nerozsekala na mokrejch dlažicích. Víte jak to vypadá, když koukáte na motorky, jeden borec spadne a jede po zemi ještě několik metrů? Takhle sem jela i s kolem a zastavila sem se o sloup. Seběhlo se ke mně asi deset lidí, takže sem naživu. Kdo dává dlaždice na chodník?!?

A teď k dnešnímu blogu. Fashion! Víte přece, jak ráda se v cizině převlíkám za Japonce/hipíky/Kanaďany...

Dokud se nejčtenějšim článkem na blogu nestal Jukai les, byl jím můj tři roky starej, lehce posměšnej příspěvek na téma: Barevná japonská mládež. Tenkrát sem samozřejmě byla v Japonsku poprvý, anima, mangou, j-popem nedotčená (to sem naštěstí i teď), takže japonský oblíkání byla pro mě spíš taková kuriozita. Tou sem byla ale hloupoučká! Letos sem se začala pořádně rozhlížet, co ty holky pořádně nosej. Taky poslední dobou celkem nenápadně stalkuju komunitu českých lolitek a závidim jim jejich dovahu. Na nakupování v Tokiu sem si teda brousila zuby už půl roku. To, kde sem šetřila, se celkem projevilo na mojí váze. Před třema dny sem se zvážila asi poprvý od doby, co sem odjela z domova a mám 54 kilo. To sem naposled měla, když mi bylo 5! 

Dneska sem vytáhla kámošku Moniku na Harajuku a společně sme odchytily pár chudáků slečen, abych vám mohla ukázat, proč já sama vypadám tak, jak vypadám. Slečny se tvářily dost vyděšeně, takže mě to brzo přešlo, konkrétně po třech fotkách.

Na rozdíl od minulýho článku vám chci ukázat, že se tady nenosej jenom růžový zástěry se sukní tak širokou, že neprojdete dveřma. Ale pořád je to móda, za kterou bych v těch našich nudnejch Čechách byla strašně happy. A moje mamka strašně unhappy.

Letošní jaro v Tokiu se nese ve znamení krepovejch sukní a pastelovejch barev. Docela mě zaráží, že se holky japonský ani moc nesnažej vypadat trochu vyšší a radši nosej ty sukně dlouhý až na zem. Ale vypadaj fakt roztomile. Kéž by to vypadalo normálně i na nás! Mrkejte, jak maj všechno sladěný dohromady. A vrstvený.

Druhý dvě slečny to maj trochu nudnější, ale zase je to úplně typický. Zakrejt celej vršek a ukázat nohy.

Tři nejznámější nákupní centra pro mládež jsou: 109 na Shibuye, kam chodim s pytlem přes hlavu, protože si mezi zdejšíma vyfintěnejma prodavačkama připadám jako zombie.

Pak LaForet na Harajuku, kam chodim jenom koukat, protože tam sídlej ti nejznámější a nejoriginánější návrháři a ceny jsou hodně vysoký.

A konečně Takeshita dóri, třista metrů dlouhá ulička napráskaná všim od levnejch doplňků přes levný punčocháče až po levný oblečení. Moje oblíbená vychytávka jsou "surprise package", kdy si koupíte za 500 jenů balíček s bižuterií, a co je uvnitř, se dozvíte až po zaplacení a otevření. 

Než přejdem ke zlatýmu hřebu večera, ještě se podělim o link na Japan streets, kam lidi posílaj svoje foto-úlovky Japonců z ulic.

Už slyšim babičku, jak mi říká: "dyť si o tobě budou kluci myslet, že jsi bláznivá". Tak pusu pro ni a i tu druhou. Čtrnáct dní a budu doma!!! Po roce, kdy sem tahala všechen svůj život v jedný krosně, se nemůžu dočkat postele. A skříně. A dalších takovejch těch věcí, jaký maj lidi v bytech.

Zas budu muset jet někam, kde je to trochu zajímavý. Nechci se rouhat, ale jak tak chodim po Tokiu, kde sem kdysi bydlela, skoro nic už mě nepřekvapuje. No, i když, teď jak o tom přemýšlim, konec blogu se pomalu blíží. Aspoň dokud si ke mně zase nenajde cestu Loz.

O vymyšlenejch i opravdovejch strašidlech

You can do what you like
But you cant do that
You can say what you want
But you cant say that
You can go anywhere
But you cant go there

That looks like a letter that I don't want to open

Pásek na stromě

Nejsem posedlá smrtí ani depresivní. Ale sem zvědavá. A už dva roky fascinovaná jedním místem v Japonsku, kam sem si nemyslela, že se podívám. Není to totiž moc hezký místo. 

AOKIGAHARA JUKAI patří mezi místa, kam normální Japonec nikdy nepude na procházku. Tajemnej les na úpatí posvátný hory Fuji, kde údajně nefungujou kompasy, mobily, nežijou tu zvířata, nezpívaj ptáci a člověk se tam lehce může ztratit navždycky, je podle legend sídlem duchů a démonů. Povídá se, že v minulých dobách se tady praktikovalo ubasute. Za dob hladomoru, kdy si rodiny nemohly dovolit krmit svoje prarodiče, bylo zvykem, že po dovršení 70 let, děti vzaly svojí starou matku nebo otce do lesa a nechaly je tam, aby umřeli hladem. 

Podle japonskejch (a koneckonců i našich) legend, se člověk, kterej umře násilnou smrtí nebo sebevraždou, můžer vrátit jako duch. Jestliže je duše posedlá pomstou nebo tělo není pořádně pohřbený, vrací se zpátky na svět jako yúrei, pomstychtivej děsivej duch, kterýho si můžete představit úplně jako holčičku z Kruhu. Bílá tvář, černý zplihlý vlasy, mrcha, co se nezastaví před ničim. Yúrei si teda v Aokigahara Jukai, kterýmu se taky pro svojí neprostupnost říká Moře Stromů, seděj na pařezu a čekaj, a kdo se v lese ocitne mezi druhou a třetí ranní (což je japonská hodina duchů), má to celkem spočítaný.

Po červený nebo po bílý? Radši po žádný

Nejsem ani pověrčivá, takže teď k tomu pravýmu důvodu, proč Jukai není ideální na piknik. 

Díky svý strašidelný pověsti ho využil jako kulisu v roce 1960 spisovatel Seicho Macumoto  pro svůj román Kuroi Jukai (Temné Moře Stromů) o milencích, kteří zde společně spáchají sebevraždu. Sled údalostí pak způsobil, že další spisovatel Wataru Tsurumui ve svym ZNAČNĚ kontroverznim návodu The Complete Suicide Manual, uvedl Aokigaharu jako "perfektní místo, kde zemřít". Kniha se stala bestsellerem roku 1993. Koho by zajímalo přečíst si něco víc o knize, tenhle českej bloger má moc zajímavej a přínosnej článek. Od tý doby statistiky hovořej jasně, každej rok si do Moře Stromů najde cestu zhruba na třicet nešťastníků. Aokigahara má druhej nejvyšší počet sebevražd, hned po mostu Golden Gate v San Francisku. Čísla nejsou moc jasná, jak už sem zmiňovala, les platí za obrovský bludiště, kde je jedno místo stejný jako druhý a plno těl se nikdy nenajde. Přesto se každej rok koná výroční body hunt, kdy se do lesa vydá armáda, policie a dobrovolníci a hledaj mrtvoly. V roce 2002 se našlo 75 těl, což předčilo všechny rekordy. V roce 2010se údajně našlo těl 108 a japonská vláda přestala vydávat oficiální čísla. Nezapomeňte, že pro Japonce je sebevražda od nepaměti důstojná, ale i romantická a hrdinná smrt. 

Asi tušíte, že kombinace lesa, jako místa sebevrahů a zároveň duchů, dává teď docela smysl, proč se sem nechodí na piknik. Místní se semka opravdu bojí, ale protože se tady nachází i několik zajímavejch ledovejch a lávovejch jeskyň a hlavně Pět Jezer kolem Fuji, okrajově je místo celkem snadno přístupný pro turisty. Pro hloupý, vzrušení-hledající a cynický turisty. Jak už sem řekla, místo mě dlouho fascinovalo, takže...

Čtete první českej blog v historii, jehož autor(ka) v lese doopravdy byl(a)! Cestu a ceny dneska nebudu popisovat, to ať si každej magor vyzkoumá sám. 

Jelo nás pět. Před cestou sem měla přečteno plno anglicky psanejch vyděšenejch blogů, takže očekávání strašidelný atmosféry bylo fakt velký. Byl krásnej slunečnej den, pro stezku odvahy jako dělanej. V Aokigahara Jukai vede několik oficiálních turistickejch stezek. My si vybrali tu nejznámější, která vede od Ledový jeskyně k Jeskyni větru. Cesta se vine celkem příjemně lesem a nezachází moc do hloubky.  U parkoviště a na dalších místech už můžete vidět první náznaky, co se v lese děje. Nejrozšířenější cedule hlásá: Život je cenný dar od rodičů. Ještě jednou si zkuste vzpomenout na svoje rodiče, sourozence, děti. Nemusíte se trápit sami, vyhledejte pomoc. 

Chvilku sme šli, dokud sme nenarazili na velkou policejní pásku s nápisem Zákaz vstupu. Pásku sme obešli. ocitli sme se na jedný z vytvořenejch cest, kterou místní používaj právě pro každoroční hladání těl. cesta byla sice uzoučká, ale celkem dobře sledovatelná, navíc sme zjistili, že funguje GPSka. Po chvíli sme začali objevovat provázky vedoucí hloubějc o lesa.
To je totiž tak: předem dobře vybavení jedinci si většinou koupěj dlouhou barevnou pásku nebo špagát, kterej cestou odvíjej, aby se odtamtud dostali. My sme špagát neměli a zjistili, že sledovat cizí by bylo moc riskantní, protože některý sou hodně špatně viditelný, nebo přecházej v jiný barvy a my se nechtěli ztratit. Proto sme se drželi stezky, ze který sme sice neměli moc rozhled,ale vedla přece jenom hloubějc směrem ke kořenům Fuji. Jenom občas sme trochu uhli, to kyž sme si mysleli, že "něco" vidíme.
Najít první šokující nález netrvalo ani půl hodiny. Přímo před náma se z ničeho nic objevil stan. To by nebylo tak děsný, ale camping v Aokigahaře je něco jinýho než kempování u Mácháče. Málo lidí se odváží zabít se hned první den, takže většinou si ti chudáci přinesou stan, matrace, hygienu a osobní věci a několik dní trávěj sami v lese, odhodlávajíc se k činu. To mně přijde děsivý. Co se asi tak těm lidem honí havou? Jak tam můžou vůbec vydržet přes noc? 

Představa mrtvýho člověka vevnitř mě fakt vyděsila. Na druhou stranu sem se přišla do lesa bát a tohle sem taky mohla čekat. Nechala sem  ale radši ostatní, aby si to užili beze mě, a šla kousek dál mezi stromy. Moje hekání přilákalo ostatní a když se podívali na zem, pochopili. Stála sem nad něčí kabelkou, prázdnou termoskou a pár dalšíma osobníma věcma neznámý a nepřítomný osoby. Fuj. Ve stanu byly podle ostatních jenom odpadky. Bylo jich tolik, že se stan zřejmě stal odpadkovym košem pro výletníky. Náš nález se teda ukázal jako značně komerční. 

Další dvě hodiny sme chodili po lese. nechci říct, že sme byli zklamaní, ale byl fakt krásnej den a les se nejevil jako strašidelnej ani trochu. Občasný nálezy roztrhaný košile, brýlí nebo květin opřenejch o strom, nebylo to, pro co by Aokigahara měla mít tak strašnou reputaci. Pak už nás to přestalo bavit a slezli sme ze stezky. Díky GPS sme se prošli lesem, kterej je mimochodem opravdu krásnej, a za nějakou dobu se dostali k silnici. Rozčarování z toho, že les je vlastně malej, bezpečnej a nezajímavej, sme si ovšem spravili záhy. Kolem pátý hodiny večer se začalo smrákat a my se pomalu vraceli lesem k parkovišti. Najednou na mě ostatní volaj, ať se vrátim. Vojta našel další čerstvou stopu a sledoval provázek. My ostatní s nim. Ocitli sme se na nějakym místě, kde podle všecho v horizontu několika měsíců kempovalo několik různejch lidí. Rozsypaný peníze. Hřeben. Prázná peněženka. Věci, který by za normálních okolností nebyly v lese až tak divný. Tohleje ale Aokigahara a majitelé už svoje věci potřebovat nebudou...

by Terezka

Nacházeli sme plno věcí, kažou chvíli někdo volal, ať se dem podívat. Jako omámená sem se sama pustila po další pásce a našla ohniště s rolničkou pověšenou na stromě. Další tašku, deštník... Když sem si uvědomila, že ostatní sou někde za mnou, a že sou ode mně sice pár desítek metrů, ale přesto sem v lese sama, obdržela sem od svýho těla rázem koňskou dávku adrenalinu a začalo mi bušit srdce jako o život. Co kdybych opravdu našla visícího člověka? Co když udělám ještě jeden krok, ještě jednou se rozhlídnu a něco uvidim. To se mi fakt honilo hlavou. S tim, že já mám pro dnešek dost a s návštěvou můžu bejt spokojená, sem radši upalovala zpátky, ani se neohlídla. 

Aokigahara je opravdu tajemný fascinující místo. Určitě bych ale neradila vyrážet za krásnýho jarního nebo letního dne, myslim, že podzim, kdy se stmívá dřív, by byl ideální. My sme samozřejmě během těch pár hodin nepronikli ani náznakem do hlubin lesa, takže nemůžu říct, jestli navigace opravdu přestane po chvíli fungovat a ptáci zpívat. Ale s vybavenim, stanem, provázkem a odvahou musí bejt přespání v Moři Stromů opravdovej zážitek. Po příchodu domů sem si celkem oddychla. Nedalo mi to totiž a asi poprvý sem si taky vygooglila fotky z lesa od jinejch lidí. Na svůj blog fotku mrtvýho člověka dávat nebudu, ale lidi našli mnohem horší věci než já...

Hůůůůůů, dobrý ráno.