Jak se bordí na Zélandu

A máme tady pravidelnou rubriku. Neva, že první a zároveň poslední příspěvek podobnýho názvu tady byl někdy v roce 2008 (ehm wow!)

Kdysi v květnu sem psala, jak to stojí za starou bačkoru, že kiwiové ochraňujou životní prostředí natolik, že tady nemaj žádný horský vesnice (alpine village zní trochu výstižnějc), kde by se dalo bydlet, pracovat a rovnou i jezdit. To sem ale tak trošičku kecala. Existujou asi čtyři výjimky a dneska vám popíšu, jak to tady chodí. Na jižnim ostrově (nevim jak na severu) můžete najít dva druhy lyžařskejch středisek. Komerční a KLUBOVÝ. Komerční nebudem rozebírat, ne? Ale ty klubový sou dost unikátní i v celosvětovym měřítku. Teď se nechci dotknout Myšáka, kterej by tvrdil, že na tom není nic zajímavýho, páč v Hlinsku maj taky klub, ale zdejší střediska sou epes žůžo už třeba tim, že se k nim skoro nedá dostat. A pokud se tam už dostanete, není ještě zaručeno, že si zajezdíte. Vysvětlim.

Nejsem si jistá, kolik jich celkem je, ale je jistý, že my ve Flockhillu sme obklopený minimálně čtyřma. Ještě když sme seděli na zadku v Queenstownu a koumali, co budem jako dělat, dostal Loz nápad poslat CVíčka do Broken River a Craigieburn, který na mapách vypadaly dost přesvědčivě a chlubily se největším backcountry terénem na celym Zélandu. Protože sdílej společnej hřeben, na skipass se dá dostat z jednoho do druhýho, společná rozloha je něco kolem 300ha. Craigieburn slibuje 500 metrů převýšení (pro nás zmlsaný Evropou – to je na Zéland jako fakt hodně!) a když se sečtě terén pro začátečníky, tak to činí 5%. Tím chci naznačit, že 95% procent sou svahy jako stvořený pro takový vysloužilý horský děvky jako já (nebo Pes a tak). Craigieburn má dokonce sebevražednej trojitě diamantovej drop (ale já nejsem úplně fanda do jezdění po holý skále kolmo, takže dotazy ohledně tohodle směřujte prosím jinam).

Cenou za tuhle bláznivinu je poloha středisek. Z Great Alpine Highway je to asi půl hodiny divokou horskou cestou, která je většinou dost prudká a klouže. Opravdu přímo ideální pro CamperVany s náhonem na dvě kola! A parkoviště vetšnou bejvá ještě kus od samotnýho střediska, takže trocha chůze není výjimkou. Další dvě střediska sou Temple Basin a Mt. Cheesman.

Porters Heights bejvalo club field, ale před pár rokama to prodali a nainstalovali tam kotvy!!! A propos, protože sou club fields provozovaný po desítky let nadšencema a rodinama, jedná se samozřejmě o naprosto nízkonákladovou záležitost. Něco jako kotva nebo nedejbože poma, je luxus, takže při příjezdu vyfasujete louskáček na ořechy (tzv. NUTCRACKER) přidělanej na kus koženýho pásu, kterej si dáte pod zadek a (za předpokladu, že se vám nějak podaří zaháknout nutcracker na tažný lano) necháte se vyvíst nahoru. Něco podobnýho si pamatuju z doby, kdy sem byla dost malá a naši mě (a Kubu V.) vzali lyžovat a taky vozili nějakej podobnej hák kolem pasu.

Ubytování je k dispozici a je dost levný, ovšem přepokládá se, že si přivezete spacák, nějakej proviant a budete se podílet na domácích pracích, jako je luxování nebo odhazování sněhu. Odměnou je úchvatná rodinná atmosféra, kde sou všichni strašně milý a pomáhaj si, nejlevnější ceny ski passů a především to, že celej kopec sdílíte s hordou maximálně tak patnácti lidí. A všichni sou stejnýho ražení jako vy = milovníci sněhu.

Práci sme ani v jednom klubu, jak víte, nedostali (zkoušeli sme i dobrovolníky), ale to neva.

Dneska to pojmu trochu jako průvodce po horskej střediscích a vypíchnu čim je který středisko zaujímavý a kdy tam stojí za to dojet.

Začnem s Treble Cone, což je jediný komerční středisko, který sem zatim navštívila.

Treble Cone

Treble Cone se nachází asi půl hodinky od Wanaky a chlubí se největší rozlohou na Jižnim ostrově. Matka příroda byla přívětivá a nadělila Treblu úžasnej free ride v prašanu, prudký dropy, ale i urolbovaný široký sjezdovky porovnatelný s Evropou. Díky šestisedačce nemusíte v tejdnu stát ani moc fronty a na druhou čtyřsedačku, vedoucí na Tims Seddle, se většinou vypraví nacelá třetina nadšenců.

Převýšení: 705 metrů

Cena: 99 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníky a pokročilý

Při návštěvě Treblu sme měli s Lozem mrtě štěstí, že noc předtim pršelo=sněžilo a měli sme deset cenťáků čerstvýho. Chtěli sme drze přespat na parkovišti pod kopcem a ráno jenom vyskočit a chytit skibus nahoru. Ukázalo se, že kempování je v okruhu pěkných deseti kiláků přísně zakázaný, takže sme chvíli bloudili tmou a pak to zapíchli na nějakym tajnym míste, kam nebylo vidět ze silnice (ne, fakt nechápu, proč je takovej problém někam zaparkovat auto uprostřed divočiny, tam přespat v témže autě, nenadělat žádnej bordel a ráno zas odjet :/) Na skibus za deset dolarů (WTF)sme se ráno vykašlali a jednoduše sme si stopli jedno z aut. Stop je tutovka, věřte mi. Nahoře sme naskočili na prkna a zasnažili sme se projezdit co nejvíc míst. Bohužel čtyřsedačku odpoledne zastavili kvůli silnýmu větru. Byl to fakt uragán, tak chápu, že ji zavřeli, jenom to byla fakt škoda, protože horní sedlo je samozřejmě ta nejvíc bomba. U šestisedačky je hlavní budova s restaurací, takže sme si na chvilku zabrali místo u okna, smažili Redbulla a čučeli na přenádhernej výhled na Lake Wanaka. Fotka ze sjezdovky s jezerem v pozadí je ostatně něco, co se tady musí pořídit! To je zdejší klasika.

Nejlepší run: Mine Shaft, Sundance, Magnum, Solitude

Ten večer sme přespali kus za Wanakou, příští den nadělali velkej nákup potravin v Ashburtonu a dorazili do Flock Hillu. Jason nás přivítal, zavedl do POKOJE!!! a řek, ať si dopočinem, že začínáme za tři dny. Dojatě sem pohlédla na postel. Od chvíle, co sem dorazila do Austrálie, sem moc postelí neměla a jedno teda bylo jistý. Teď nějakou dobu nebudu mít sex v autě!

Broken river

...sme se jali navštívit jako první. Hlavně proto, že Craigieburn je strmější a nejdřív sme chtěli vyzkoušet nutcrackery.

"Skrytý klenot", říká se o BR. Aby ne, když pokrývá dvě kotliny, který sou z obou stran krytý proti větru, takže se tady prašan drží pěkně dlouho.

Převýšení: 395 metrů

Cena: 65 dolarů/dospělý

Ideální pro: pokročilý a experty

Hned u odbočky na BR je cedule hlásající, že cesta není vhodná pro campervany, ale ceduli sme s Lozem ignorovali a posíleni důvěrou v nově koupený řetězy sme se ubírali nahoru. Ukázalo se, že obavy zbytečný, problémek sme měli jenom v jednom místě. Sice sme se nedostali úplně nahoru, ale zaparkovali sme u přístřešku s traktorem a zbytek vyšlapali. Trochu sme nedomysleli čas a k zubačce sme se dostali až o půl jedenáctý. Tam sme na to chvíli civěli a nevěděli, co dělat, až naštěstí přijela paní z klubu, zmáčkla ňáký tlačítka, naložili sme prkna a vyjeli nahoru ke kase. Tam sme vyfásli obávaný zadko-obojky a málem vypustili duši, než sme se dostali kolem 3 ubytoven, postavenejch v pěkně příkrym svahu, k prvnímu vleku. Milej (a pohlednej) personál nám ukázal jak na to. Nutcracker držíte v jedný ruce připravenej. Druhou rukou nebo obouma chňapnete lano a snažíte se mít stejnou rychlost s lanem. Jakmile toho docílíte, švihnete louskákem, aby klička byla na laně, sevřete oba konce a jedete. Ale pozor! Do toho se ještě pro jistotu musíte vyhejbat kolečků, tzv. pullies, přes který lana vwdou, protože jaksi nechcete, aby vám ruka projela kolečkem, že? Volnou rukou teda jenom přechňápnete, ale ta, která drží louskák je od kolečka asi tak šest cenťáků a je to vážně strašidelný, protože ty lana taky nejedou úplně pomalu jako v nějaky (Aaron) školičce. Já to měla dobrý, že vlek byl na fajn stranu, protože jezdim regular. Takže sem se po třech pokusech chytla. Stopa byla pěkně zmrzlá a udržet se na to prudkym vleku bylo dost o držku a nahoře sem vítězoslavě zajásala! Lozovi to trvalo o chvíli dýl, protože musel jet na swtich.

No a pak sme dojeli k hlavnímu vleku a tam to začalo. Nebo spíš skončilo. Hlavní vlek vedoucí do sedla byl totiž na můj switch a já na pravou nohy neu a neu a neumim.

(obr. Nebohý snowboarďák trpící na vleku- ilustrační foto). Jak trotl sem se tam snažila, nekecám, asi hodinu a půl a nedostala se dál než před první kolečko, protože bylo děsně blízko a mě vždycky, když sem se k němu přiblížila a ještě nebyla zaháklá, jala hrůza a radši sem se stáhla. Loz mi neměl jak pomoct, tak jezdil a doufal, že se do večera nahoru aspoň jednou dostanu. V celym areálu jezdilo asi 12 lidí, takže pak už jim mě začalo bejt líto a vzpomínali se mnou na svý začátky a dávali mi dobrý rady. Pak sem přišla na to, že když přede mnou pojede lyžař a vyhákne lano z prvního pullie, tak budu mít dost času se zaháknout. Pánové a dámy, po 90 minutách sem teda udělala pokrok a dojela k třetímu kolečku, pak to začalo bejt moc strmý a bolela mě ručička. Ale já se bila jako lev! Nejsem přece žádná blond pipka! Nevzdala sem to a po pár dalších pokusech sem ovládla toto vzácné umění a dostala se na vrchol. byla sem vám ale tak zoufalá, že ani do fotoaparátu sem se usmát nemohla a proto vám radši přinášim obrázek někoho jinýho.

Pozdějc sme se vydali po hřebenu přes spojovací vlek (ten sem radši vyšlapala pěšky) na druhou stranu a došli k dropu na Alans Basin. To byla absolutní jízda dne, našli sme tam kvanta neporušenýho hlubokýho sněhu. K odpoledni sme si na chvilku sedli ven na terasu Palmers Day Lodge, kde je k dispozici kuchyňka a čaj zdarma, tak sme si moc libovali a opalovali se a povídali si s lidma a fakt to mělo takovou rodinnou atmosféru, protože po pár hodinách se už všichni znaj. Jo, a potkala sem tam dva český kluky!

Pak sme jezdili až do konce, ale udělali sme tu chybu, že sme sjeli na parkoviště na prknech. Kluci ze ski patrol nám sice poradili, že jet mimo hranice je bezpečný a údolím se dostanem až k autům, jenomže sníh v údolíčku na pravo od vleků byl šíleně zmrzlej a už ste někdy jeli po skle?

Cesta zpátky nebyla žádnej problém, od křižovatky s hlavní silnicí to máme tři minutky.

Tak, mám trochu skluz, ale možná ste teď někdy zaslechli ve zprávách, že

"Sníh způsobil komplikace zejména na Jižním ostrově. Letiště ve městech Dunedin a Queenstown byla zcela ochromena, v Christchurchi se rušila řada letů. Mnoho škol bylo kvůli sněhové kalamitě uzavřeno. Kvůli zasněženým silnicím kolabovala i pozemní doprava na obou ostrovech. Úřady vyzývaly řidiče, aby nevyjížděli, pokud nemají náhon na všechna čtyři kola a sněhové řetězy."

No to teda jo woe, to sem si teda všimla! Asi proto nám nešla tři dny tývka, tejden net a mlíko došlo nejen nám, ale i restauraci a hosti tady museli zůstat o pár dní dýl, protože sme byli ouplně odřízlí od světa. Ať žije divočina!

Foto je z doby, kdy ještě židle nebyly pod sněhem celý. Temple Basin hlásí čtyry a půl metru! Kdy že to mám příští den volna?!

P.S. Pusinky těhotnejm kamarádkám. A uznání Jarečkovi, že se musel obětovat a jít na pornostránky a zjišťovat, kdo mě tam má rád a dal tam na mě odkaz (I když to se stejně furt neví).

Úvod do ornitologie a první záblesky sněhu

Tak už si pěkně sedim na verandičce našeho novýho domu, s kafíčkem od Loze a připravená vyrazit na prkno. Ale co to zas bylo za horor se sem dostat?!! Chcete vědět?

Historky o autech máte rádi, ne? :)

"Panda seděla v Sherpovi na místě spolujezdce, plazila se rychlostí 10 km/h (víc to totiž nešlo) ku městečku Omarama a na účtě měla 400 novozélandských dolarů. A fakt si nemohla pomoct, aby usilovně nepřemýšlela, za co proboha opravěj svůj novej van a jak se dostanou nejdřív do Queenstownu pro zbytek věcí a prkna a pak ještě do Flock Hill Lodge, kde měli s Lozem za týden nastoupit do práce. Jak se tak ohlídla za sebe, ty pískovcový skalní útvary za tuhle šlamastyku teda fakt nestály. Pak se vyklonila z okýnka a se skousnutým rtem koukala na naprosto rozedranou zadní pneumatiku, kterou před necelou hodinou propíchli na štěrkové cestě vedoucí za oním přírodním úkazem, který na mapě vypadal velmi slibně. Ne snad, že by Panda s Lozem byli neschopní břídilové a neuměli vyměnit pneumatiku (no, Panda nejspíš jo), ale problém nastal, když po zvednutí auta už tak dost pitomým heverem nemohli za nic na světě uvolnit šrouby. Tlačily a tahali, ale šrouby se ani nepohly. Loz Pandě vysvětlil, že šrouby na Sherpovi jsou jiné než u běžných aut a nejspíš se ohnuly tím, jak auto pár metrů jelo, než zjistili, že pneumatika praskla. Ani nechtěli pomyslet, kolik by stála oprava v případě, že provedli něco ještě horšího. Nejpalčivější otázka nyní zněla: Jak se dostat k mechanikovi do 15 kilometrů vzdálené Omaramy? Kdyby alespoň měli nabitý mobil, že? A kdyby alespoň nebyli tak daleko od silnice, kde by mohli někoho stopnout…

No, nedalo se nic dělat, padlo rozhodnutí doplazit se k nejbližší asfaltce a pak se uvidí…"

Poslední věc, kterou sme před cestou museli v požehnanym Blenheimu udělat, bylo získat tzv. WOF, což je v podstatě technická. Měla to bejt jenom otázka dvaceti minut a padesáti dolarů, bohužel se ukázalao, že máme všechny pneumatiky sjetý a povolený zadní brzdy, takže sme u Jima skejskli skoro celej den a rozloučili sme se s 500 dolary. No nic, jedeme do hor a se sjetejma pneumatikama to fakt nebudem zkoušet. Dali sme teda v sobotu večer adieu Blenheimu, Lozandu nechali odstavenou u mechanika Jima, nakoupili mrtě nachos, Mee Goreng nudlí (zásadní nutnost) a startovací kabely a já hopsla za volant.

Naplánovali sme si cestu na západní pobřeží,

i když to bylo delší, protože sem chtěla projet a vidět Arthurs Pass.

Tak a teď trošku zeměpisu:

Jižní ostrov je pěkně podlouhlý, přejet ho ze severu na jih trvá 9 hodin. Přesně prostředkem se táhnou Jižní Alpy v čele s Mt.Cookem, maorsky Aoraki. A táhnou se přes celej ostrov, což znamená, že dostat se z východního pobřeží na západ není jen tak. Na výběr máte jenom dva průsmyky. Ten víc na severu (zhruba uprostřed ostrova) je právě Arthurs Pass, kde se silnice (oni tý dvouproudovce říkaj dálnice ehm) šplhá až někam do vejšky 740 mnm. Poté, co přejedete městečko Arthurs Pass s početem obyvatel padesát, následuje obrovská náhorní plošina obklopená horama, po který dojedete do 40 km vzdálenýho bodu F, v jehož okolí není lautr nic (nejbližší vesnice je AP nebo Springfield z druhý strany, což je taktéž 40 kiláků). Toto překrásné F sme si vybrali za naší základnu pro zimu a na štrece do Queenstownu pro prkna nás tam čekal pracovní pohovor.

Čas na mapičku! Bod F se nachází přesně vprostřed mezi Arthurs Pass a Springfieldem, takže tvrzení, že kolem nic není, není zas tak úplně pravda! Ty kolečka sou lyžařský střediska. Plus kousek od Methvenu je ještě Mt. Hutt.

Vyrazili sme teda v sobotu večer a cesta byla v pohodě až do chvíle, kdy sem přejela králíčka. Byla už tma a po cestě sme jich viděli mraky, tak sem se jenom modlila, aby zůstali u krajnice. Pak Loz o jednom králíkovi prohlásil, že to byla možná liška a já se zasmála. Když sme míjeli dalšího (bylo to už v trochu hornatý krajině a bylo tam mrtě zatáček, na mojí obhajobu), šťouchla sem bujaře do Loze a říkám:“A tady máš další lišku!“. Asi dvě sekundy po tom, co sem to řekla, mi do cesty vběhnul další králík a bohužel po mym zásahu už zůstane navždy placatej. To se mně stalo poprvý, že sem něco zabila, takže sem lítostí skoro neviděla na cestu a Loz mi ukrad volant, protože se opodstatněně bál, že kvůli mejm slzám doprovodíme toho králíka nahoru i my. To byl teda nádhernej první den cesty.

V neděli sme se probudili u Nelsons Creek a protože cedule tvrdila, že je to zajímavá přírodní rezervace. Vydali sme se na procházku, zjistili, že se tam dřív rejžovalo a dolovalo zlato, a pak našli první tunel. A...nadšeně se vrátili do auta pro čelovky a jali se lízt každou dírou, na kterou sme přišli. Fakt dobře sme se poplavili a udělala sem si jasno, že Loz nejenže je boží, ale je i stejně hravý jako já!

Následoval párhodinovej přejezd přes průsmyk, v jehož

průběhu sem nefotila, páč sou na netu stejně mnohem lepší fotky. Minuli sme první ski resort Temple Basin (o kterym jindy) a dojeli do Arthurs Pass vesničky s hodně pevně zatnutejma zadkama, protože sme byli skoro na nule s benzínem. Tady sem obdivovala nejmenší poštu a benzínku, co sem kdy viděla. Benzínka = jeden stojan postavenej u místní kavárny. A okolo lítali Kea ptáci. To sou vám takový nevinně vypadající zelený papoušci s barevnýma křídlama, akorát maj respekt zobáky a už od pohledu sou pěkně tlustý. Kea sou totiž něco jako opice v indii nebo tak něco. Kradou jídlo, klovaj do čehokoliv gumovýho na autě, do spacáků, stanů a ehm. minulej tejden nám jedno přátelský hejno poklovalo i vázka na snowboardech.

Dojeli sme před Flock Hill Lodge, na parkovišti ze sebe udělali lidi (vzali si čistý košile a nějakej ten pudr na nos) a potkali se s manažerem Jasonem, dostali kafíčko a vlastně to ani nebyl pohovor, protože sme práci dostali hned a jenom sme se s nim domluvili, kdy máme začít, kde budem bydlet, že nebudeme platit nájem (!!!) a co a jak. Dojem sme z toho měli skvělej, protože to vypadalo jako hrozně pohodový místo. Žádný stresy.

Cestou dolů z hor sme pak chytli sněhovou vánici jak blázen a začali v autě bez topení dost solidně mrznout. Protože chvílemi sněžilo tak, že skoro ani nebyla vidět silnice, rozhodli sme se zůstat přes noc v Ashburtonu a doplnit zásoby a navštívit místní Mekáč. Ok hele, kdo nesnášíte Mekáče, nekrčte nosy, pro bezďáky je to fakt suproš místo s wifinou.

V pondělí nás čekal další pohovor u Jezera Tekapo, ale nám se cestou zalíbila značka na mapě a rozhodli sme se udělat si zajížďku a jet se podívat na slibně znějící Rock Kiln a Hanging Rock Bridge, což prostě musíte uznat, zní jako extra pecka. Takže Rock Kiln je, pokud sem to dobře pochopila, kamenná pec a byla sice velká, nicméně zasypaná, takže se žádný vzrůšo nekonalo. Hanging Rock Bridge to měl zachránit. Ale nezachránil, byl to obyčejnej most jakých sou na Zélandě tisíce, a kus od toho byla malá převislá skalka. Rozhodli sme se pro příště naší mapě moc nevěřit co se týče zajímavostí po cestě.

Druhej pohovor dopad taky moc dobře, hned zkraje sme se majitelům restaurace Reflections s výhledem na krásný Lake Tekapo přiznali, že sme vzali jeden job včera, ale máme pořád otevřený vrátka a máme se jim ozvat, až skončíme ve Flock Hillu. A jeli sme dál. To už sme byli za polovinou cesty a na mapě sme uviděli, že blízko Omaramy maj bejt nějaký hezký pískovcový útvary, pozůstalost po lomu, a rozhodli se tam přespat a ráno na to mrknout. To sme ale neměli dělat. Když sme se příští ráno doplazili s píchlou NOVOU pneumatikou k asfaltce, první auto, kterýmu sme skočili pod kola, patřilo farmářovi Hamishovi. Hamish, chlápek s velkýma rukama, se nám jal pomáhat. Byl fakt dost milej a když se pokusil odšroubovat ty mrchy (poté, co nám nejdřív dvakrát auto spadlo z jeho miniheverku), musel uznat, že sme asi v háji a musíme k mechanikovi. Zavolal svýmu kámošovi do Omaramy, mluvil s nim 20 vteřin, pak to položil a začal točit šroubama na druhou stranu. Ano prosím, šrouby byly celou dobu v pohodě, jenom nikoho vůbec nenapadlo, že bysme měli točit do prava. Nevim jak u nás, ale tady na NZ sou prej skoro všechny šrouby do leva a náš Šerpa je výjimka. Takže sme kolo vyměnili a Hamishovi moc poděkovali.

Kousek od Tarassu mi pak Loz razantně zatrhnul vejlet na místo, kde se točila scéna ze Společenstva, kde Arwen ujíždí před Nazghůlama :/

Ještě ten den sme přijeli do Queenstownu, skoro celou cestu tam nám pršelo, v QT dokonce sněžilo, vyzvedli sme si naše saky paky u Nicka a spol. a zas se rozloučili. A vydali sme se konečně plnit úkol, kvůli kterýmu sme na Zéland přijeli. Vydali sme se do Wanaky, místa, kde je nejlepší novozélandskej prašan a nejlepší lyžařský střediska Treble Cone, Cardrona a Snow Park.

Byla noc, asi deset večer a pomalu přestávalo pršet. Chápete, co to znamená, když v nižších nadmořskejch vejškách prší? To znamená, že tam nahoře nás má někdo rád a v Treble Cone se budem brodit čerstvym prašanem…

P.S. velkej velkej pozdrav pro celou moji dašáckou partu: Tinchen, Anet, Jirku, Hanku a Davea, Dana, Toma, Evču, Martina a panebože, určitě sem na někoho zapomněla…

A tady máte tu sviňu pískovcovou!

Nesnášim víno

KIA ORA!

takže nějaký updatey, ne??

Poslední dva tejdny bylo vidět, že ste mi drželi palce, protože nás ze snadné práce přemístili na novou vinici. Dostali sme nové zadání: pracujte od úsvitu do soumraku až z vás opadá všecko maso a my vám dáme trochu peněz. A tam sme si zase uvědomili, jaký štestí sme měli předtim, pracovat na hodinovku lážo plážo :D

Na nový vinici Oyster Bay nás začali platit na kontrakt, čili podle počtu navázanejch větví. Cena byla krásná: 22 centů za wrapping a trocha trimingu (ostříhat a navázat) jedný rostliny. Výpočty nás utrvdili, že sme v háji, páč aby si člověk vydělal aspoň 100 dolarů hrubýho (což není ani minimálka), musí navázat 500 vín děnně. První den sme navázali 300...

Trošička zoufalství.

Následující dny se ale "začalo trochu dařit" a během tejdne sme se vyšvihli na špici a dokázali udělat těch pět set. Sluníčko svítilo a celkem to šlo, i když sme vydělávali míň než předtim a každej den sme se pak polozmrzačeně svalili do postele. Ehm, my vlastně žádnou nemáme, takže aspoň na matračku. Pak Loz onemocněl, tak sem musela makat sama. Dala sem si teda 7 dní v tejdnu. Pohodička. Byla sem oblíbenkyně, takže Lucy nebo manažerka Rose občas přiskočila a navázala pár kytek. A zbejval tejden poslední.

V neděli večer se však stalo něco, co sme neočekávali! DVA emaily!!! Jeden z Lake Tekapo, luxusní restaurace, kam sme si poslali životopisy před dvěma měsícema. A druhej tramtadadá

FLOCK HILL LODGE!

Tam sme si zažádali ve stejnou dobu a mezitim na to úplně zapomněli.

V prvnim případě nás zvou na pohovor a co se týáče Flock Hillu, Jason nám přímo nabídnul práci a jedeme tam v neděli.

Flock Hill je resort uprostřed Jižních Alp, vzdálenej asi 30 minut od našich stále vysněných ski resortů Broken River a Craigieburn. Mt. Hutt, kam sme plánovali koupit permici, je asi hodinu a půl odtud. Slyšíte to gradující nadšení v mym hlase?!Maj tam jezírko s chatkama i baťůžkářskej hostel, od všeho trochu. Bydlení, zdá se, bude zadarmo. Asi nemá cenu to nějak popisovat, kdo se chce mrknout a zaslintat, ať klikne na jejich stránku. Nejlepší je, že budeme v podstatě dělat všechno, občas housekeeping, občas v kuchyni (maj krásnou restauraci), někdy na baru, prostě rozmanitá boží práce v mezinárodnim kolektivu na úpatí nádhernejch hor. Ještě to musim zaklepat, dojedeme tam za dva dny.

Pojedeme touhle kráskou, která ještě nemá jméno! Naše nová pýcha :))

Až se s Jasonem domluvíme, vyrazíme pro prkýnky do Queenstownu a cestou ještě omrknem tu druhou práci. A cestou zpátky nahoru se stavíme v proslulý Wanace, kde si hodláme sjet ten nejvíc sick (odkazuju na kiwi-slovníček v historce o gauči a Whistleru) kopec, jež se zove Treble Cone. Mrkejte na ty černý!!! Dost se těšim na Tims Table. V úterý sme udělali nejlepší možnej kšeft a nakoupili si hromadu zlevněnejch piv, ke kterejm je pro každýho sleva 33 dolarů na ski pass:))

Tohle asi ocení dost Myšák

Ano, sou to zatim jenom plány, ale sou mrtě blízko. Z rodného miloučkého Blenheimu vyrážíme zejtra a nemůžem se dočkat.

V pondělí sme teda šli za Lucy a řekli jí, že to bude náš poslední tejden. Ve středu sme byli tak vyřízený, že sme jí řekli, že končíme, ale ona vyvalila oči a že prej, když nedokončíme celej tejden, tak nám nevyplatěj náš (nelegálně zadržovanej) HOLIDAY PAY, což činí nějakejch 250 dolarů a přišlo by to celkem vhod.

Zatli sme teda zuby a šli včera do práce. Bylo pod mrakem. Ráno byly 3 stupně. Během dne se to "vyšplhalo" na 6 stupňů. NE a NE a NEchceme tam bejt!!! A mírně zuříme.

Děsně sme zmrzli, ostříhali společně s Lozem každej patetickejch 120 kytek během celýho dne a jen tak tak přežili do pěti, než smě mohli odtud.

Tak nějak logicky sme se shodli, že na to fakt nemáme a že jestli nám ty peníze nechtěj dát, tak ať si trhnou.

Proto dneska výjimečně píšu v pátek, kdy už máme padla. Teď budem jenom čekat, jestli bude příští vejplata o trochu větší. Brian se naštěstí pokaždý projevil jako fér chlap, takže snad jo.

Nebohá Lozanda zatim nenašla kupce, takže bude stát v Blenheimu do jara. Pokud semka zavítá někdo, kdo by potřeboval do začátků levný auto, ve kterym se dá bydlet (hehe), neváhejte mně napsat :)

Dámy a pánové, zatleskejte prosím statečnýmu autíčku, který nám tolik pomohlo.

Můj a Lo(j)zův barák

A nakonec mám na vás prosbu... Trápí mě jedna věc, kterou nemůžu sama prošetřit, protože knihovna i Mekáč blokujou porno stránky. Statistika blogu mi hovoří, že ZanduPandu navštívilo za minulej měsíc 31!! lidí ze serveru http://porndownloadfree.net/

Může mi to někdo nějak vysvětlit prosím? O_o

P.S. sorry, že sem dneska zapomněla bejt vtipná

Koupila sem si ale růžovej lak na nehty a brzy to zase budu já!!!

Pivo forever woe!

Neměla sem skoro nic a mám skoro všecko!

Lets fly this chicken coop and take the scenic route

the long way around there is no wrong way now

Lets sleep, eat and dream and savour our travels

and babble our stories to anyone who'll listen

Jauje!

Pátý týden v autě je u konce.

Čtvrtý týden práce na vinici taktéž.

Dnes je přelomovej den, vážené SRPŽ.

Na Zéland sem přijela s hloupou tisícovkou, do Blenheimu odjela ještě s trochu míň. Zima v Queenstownu měla začít v červnu, ale je desátýho července a ještě pořád pořádně nesněží, takže představa, že doteď sedim v Queenstownu a snažim se najít práci (která není), je dost blbá. Naštěstí sme vsadili všechno na jednu kartu, odjeli na "krátkou dobu" sem, do slunečné oblasti Marlborough a všechny peníze, co sme měli, sme dali za naši roztomiloučkou Toyotku Lozandu.

V Lozandě, což je v podstatě jenom soustava předních sedadel a matrace vzadu, sme strávili přes měsíc a úspěšně přežili noční mrazíky, ranní vstávání v šest do zimy a tmy a hlavně nudný deštivý odpoledne. Ale přiznávám, že pohodlný to nebylo.

Pro znázornění vám zde uvedu náš denní harmonogram, abyste viděli, že to fakt není tak úplně prdel:

5:30 Ilegáleně se probouzíme na parkovišti u muzea po noci plný převalování se na nafukovací matračce. Budík je pochopitelně ignorován.

6:10 Ta sviňa zvoní podruhý. Děláme, že neslyšíme. Nějaké to dovádění...

6:30 Začínáme se zvedat. oblíkáme si polozmrzlý džíny. Loz skáče dopředu na jedinou volnou sedačku a podává mi dozadu krosny. Přelejzám dopředu na svoji uvolněnou sedačku a strkám si do očí čočky.

6:40 Rozmražujem a odpařujem okna a startujem

7:00 Sraz u Countdownu s Lucy, naší supervisorkou a ostatníma pracantama (děcka z Malajsie). Nasedáme do vanu a odjezd směr vinice.

7:30 Začínáme pracovat. A Oujé, už se skoro rozednilo!

17:00 Končíme a jedem domů

17:30 Nasedáme do Lozandy a už je tma. Když máme štěstí, stihnem ještě zaparkovat za knihovnou a chytit poslední wifinu, než ji ve tři čtvrtě na šest odstřihnou. Když nemáme štěstí, Mekáč to jistí. Děláme nákup potravin (netrvanlivých) na další den (sladkosti, ne vůbec nám není třináct)

19:00 Ježišku, to už je pozdě! Čas sníst večeři (pizza chleba) a zalízt do pelíšku. Dvě epizody našich oblíbenejch seriálů, než mi dojde baterka v notebooku.

20:00 Muckání

21:00 Noc

Vidíte jak máme šíleně nabitej rozvrh? A takhle to vedem šest dní v tejdnu. Když je dobrej den, tak si dáme kafe. V sobotu je čas vyhrazen na návštěvu Honzy, Michala a celý party ve Vaškově baráku. V tu dobu hráváme s Lozem šachy. Né, fakt!!! V neděli dopoledne návštěva plaveckýho bazénu a tajné využití horkých sprch ve fitku.

A čokoládové mléko jako odměna, že sme přežili další tejden.

Ještě před tejdnem byly naše vyhlídky, upřímně řečeno, dost bledý. Evidentně sem si pro návštěvu NZ vybrala tu nejhorší možnou zimní sezónu a většina ski resortů ještě nemá otevřeno. Tim pádem ani nemůžem objíždět hotely a shánět práci. Tim pádem musíme zůstat v Blenheimu :/

Až tenhle tejden se všechno otočilo!

a)začalo sněžit

b)koupili sme si náááádhernej karavan (přesně teď, jak to píšu. Loz mi držel místo v knihovně a já byla dělat překupníka)

c)prodáváme Lozandu

d)sehnali sme si WWOOFING. To znamená, že budeme celou zimu bydlet kousíček od vyhlášenýho střediska Mt. Hutt u jedný paní, co vede malej ale luxusní guesthouse. Za práci pár hodin tejdně budeme mít zadarmo bydlení a jídlo. Začínáme na konci července.

e)tim pádem máme ještě dve tejdny čas vydělávat na zimu

f)sezónní permice PO-PÁ na Mt. Hutt stojí jenom 550 dolarů

g)naše vysněný Broken River a Craigieburn jsou odtamtud jenom hodinu a půl

Takže držte palce. Po všech těch útrapách to nakonec vypadá, že si zimu přece jenom užijem a ještě stokrát víc než kdybysme zůstali v Queenstownu. Všechno do sebe najednou zapadá. Mt. Hutt je čirou náhodou jedno ze středisek, kde je sníh už teď a hlavní zima přijde právě v srpnu a září, takže se strašně těšim. Doteď sme neutratili ani fň za nájem a jídlo a spoříme celkem úspěšně. Oh sem tak plná optimismu, až byste mi jednu střelili, vidět mě.

Ani ta práce na vinici není nakonec tak strašná. Vypadá to, že sme měli obrovský štěstí. Od začátku totiž pracujem na jedný vinici, kterou před náma někdo hrozně zvoral a my to musíme opravovat. Sou tam přelámaný rostliny nebo je víno špatně navázaný. Náš úkol teda je jenom chodit v řadách a upravovat, což se naštěstí nedá vyčíslit, takže sme placený na hodinu. Sice je to minimálka, ale zase máme fakt pohodu, páč se nemusíme stresovat, že si vyděláme dvacet dolarů denně. Teda jo, jedna věc mě trochu peče. Nějakou záhadou sme s Lozem nejrychlejší ze všech. Pracuje nás ve skupině asi 16 a já s Lozem sme jaksi jediný, co vždycky dokončej řadu. Tim pádem pak musíme jít pomáhat ostatnim s jejich řadama. A to si ani nemyslíme, že bysme se nějak super snažili. Abysme si zkrátili čas, hrajem "hádej, který zvíře si myslím", postupně upgradeovaný na intelektuálnější "hádej, kterou filmovou postavu si myslím" (Joe Black, Dr. Manhattan, Mrtvá nevěsta, Létající pes Falco atd.) Mám pocit, že ti sígři přesto naší rychlosti zneužívaj. A pokud ne, tak sem stejně znepokojena efektiviou práce u východoAsiatů, neb někdy se po hodině a půl práce na jedný řadě ohlídnem a všichni ostatní sou teprve v polovině. O_o

(ale ten ve žlutý pláštěnce už nás dohání). Onu efektivitu sem kdysi barvitě líčila v historce o...ehm, vlastně čemkoliv, co mě v Japonsku potkalo (od knedlíků počínaje, přes výlet do nekvetoucí zahrady a úžasnou univerzitní knihovnou konče).

Taky mám pro vás na závěr milostnou historku, abyste pochopili, proč je Loz tak bájo. To si takhle navazujeme víno na dráty a mě napadne, že zničeho nic zařvu "Loz!" a hodim po něm klacek. Loz nehne ani brvou.

"Sakra", říkám si,"to sem asi přehnala, teď si určitě myslí, že sem úplně trapná" a trochu se stydim. Načež, jakmile přestanu dávat pozor, hodí po mě Loz láskyplně klacek dvakrát větší než byl ten můj a netrefí mě.

Přejte mi, ať mě provází síla. Potřebuju bejt silná ještě dva tejdny. Pak začne zima.

Divný co? No tak vy si naopak užívejte léto a nečumte.

P.S. koho bych měla pozdravovat dneska? Všechny cestovatele! Co? Kam se chystáte?

Cause this world is ripe and ready and I don’t want to stay in the same spot
I want to see it revolve from the bottom to the top
Yeah, expose myself to culture sunshine and raindrops
And gently become in tune to the path paved in the flow

The Pit Club

Když sem se v květnu na krátkou dobu poflakovala po Byron Bay s místní hudební honorací, stalo se, že Lozíček, toho času zvukový inženýr, vyprodukoval album svejm kamarádům z The Pit Club. Důvod, proč album “Move & You’re Dead" nahráli, je dost prozaický. Loz se prostě zamiloval do skladby One Of The Ones a just ji chtěl mít v iPodu. Takže ji nejdřív museli nahrát a když už byli u toho, tak jim Loz navrhnul, že jim natočí rovnou EPčko, aby už konečně jakoby byli opravdoví hudebníci.

Brit Carlos a jeho banda se nazývají "gypsy rockem" a celý album má podle mě úžasnou atmosféru. A doufám, že to je nejen proto, že sme si Pit Cluby hráli po nocích v dodávce.

EPčko obsahuje tři pomalejší songy, dva s rychlejšim tempem a pak taky ještě přídavek, kterej začne hrát až po dlouhejch devíti minutách. Doteď se za to Lozovi směju.

SHINOBI (o nindžech a tak...)

Jako poděkování kluci napsali a věnovali Lozovi song jménem Don Lorenzo, kterej bych ráda uploadovala, ale protože je to ze živýho koncertu a nerozumíme textu, nevíme, o čem je a nemůžeme tudíž cenzurovat.

Tady si kdyžtak můžete poslechnout celý album online. Ó ten zvuk! Ten zvuk!

Nebohá Pandička na tři dny otrokem

Ne, nejsem mrtvá. To jen tak pro začátek.

Mám se dobře. To je dobrá věta, kterou říkám vždycky a ráda. Ale neznamená to, že se mám zas tak dobře. Dneska to bude trochu hardcore a takovej ten můj nadprůměr, co se týče historek.

Jak se teda stalo, že už skoro měsíc bydlim v autě na různejch parkovištích a děsně mě bolej ruce?

V Queenstownu, nádhernym turistickym městě na jihu Zélandu, kde sem plánovala strávit celou zimu, sem bydlela celkem tři tejdny. Dorazila sem pátýho května, sezóna měla začít na začátku června, takže sem si říkala, že budu mít aspoň čas rozkoukat se a začít hledat práci. První tři dny sme měli opravdu štěstí, že sme nemuseli spát v hostelu a místo toho nás k sobě vzal další kámoš z Pana, Nick Tweed. Vstup do jeho třípokojovýho bytu na Frankton Road byl překvapivej, protože nás rovnou přivítali další 4 kluci, který sem znala z Kanady. Největší radost sem měla z Little Johna, mýho prvního kolegy housekeepera, s nímž sme společně smejčili lidem pokoje a pozdějc, když odjeli, tak i ledničky. S Nickem sme si hezky zavzpomínali, jak k nám chodíval na návštěvu. Vždycky, když sme se Psem přišly večer utahaný z práce do našeho kanadskýho bytečku, překvapil nás Nick, sedíce v našem prázdnym obýváku a koukajíc na naší televizi s tim, že jeho je rozbitá. Nikdy sme úplně nepobraly, jak se dostal přes bezpečnostní kód. S Nickem sme teda zavzpomínali na doby, kdy v televizi běžel program s nadčlověkem MANTRACKEREM a my ho hrozně žrali (já dodnes).

Díky tomu, že sme měli fajn gauč na bydlení, mohli sme se s Lozem soustředit na další úkoly jako například najít si dům a práci. Dům sme díky neschopnosti místního Vodafonu zařídit nám sim karty dřív než za čtyři dny našli až po čtyřech dnech, ale zato stál za to! V krásnym baráčku blízko jedinýho většího supermarketu sme se skamarádili se spolubydlícíma Simonem, Annou a Arthurem. Nájem byl jenom 105 dolarů měsíčně na jednoho včetně elektřiny a vody a hlavně v noci neomezenej internet. Interenet je totiž tady v kiwilandu dost velkej problém, páč oni ještě nevynalezli normální neomezenj internet a všude tady dostenete jenom giga na měsíc. A nájem je většinou tak 135 plus inkaso. Jak se taky ukázalo při prvnim pokusu obejít místní restaurace s životopisem (dělala sem barmanku ve Skotsku kapiš?), najímat se mělo až na začátku sezóny. Vesele sme teda s Lozem zalezli do naší nový postele, koukali na seriály (Its Always Sunny In Philadelphia, Inbetweeners, Parks and Recreation a Better Off Ted), pekli muffiny, procházeli se po krásnym Queenstownu, dělali výlety, smažili kila okonomijaki a čekali.

To byly opravdu krásný dny, kdy sme ještě nevěděli, co nás čeká…

Do toho sme potkali lidi z českýho baráku a můj spolužák z první třídy, Honza, nám povyprávěl krásnou historku o zaslíbeném městě na severu ostrova jménem Blehneim (Blinem), kde roste strdí a víno a na pruningu (prostříhávání) vína se dá vydělat dvě stě dolarů denně. Práce zaručena!!! Minimální mzda na NZ je asi 13.50, takže to je dvakrát víc než sme si kdy mohli vydělat v Queenstownu a proto v nás začala hryzat myšlenka, že ten Queenstown zas tak úžasnej není, neb Remarkables a Coronet Peak resorty nejsou moc velký a stejně nebudeme mít peníze na sezónní ski pass za neuvěřitelných 1600 dolarů, nehledě na to, jak strašně draho v Queenstownu je (klidně bych srovnávala s Whistlerem). Od toho okamžiku sme se už ani neobtěžovali pídit se po normální práci a čekali na den odjezdu do Blenheimu, kde si během měsíce dvou vyděláme strašlivě sexy peníze a pak to všechno projezdíme na snowboardu po celym Zélandě.

Nadešel den D, 27. Května a poté, co se k nám přifařili i Lozovi kamarádi Coco, Sam a Kylie, nasedli sme do jejich auta a s pár kusama oblečení na DOČASNEJ pobyt na vinicích sme za noc ujeli 800 kilometrů, abychom se vynořili v Blenu, kde na nás už čekali Honza s Michalem. Ve dvou autech sme hned zkraje dne začali objíždět slavnou Marlboroughskou vinnou oblast a zastavovali u každý z tisíc vinic, co jich tu je. A na každý nám s úsměvem děkovali, že bohužel už maj svý lidi, popřípadě, že máme zavolat kontraktora a nechat se najmout jím.

Kdo je to kontraktor?

Doufám, že nebudu znít moc protikontraktorsky zaměřená, ale v podstatě sou to vypočítavý pičky, který přišli na to, že když farmářům nabídnou, že jim sami dodaj pracovníky a postaraj se o papírování, tak farmářovi ubude práce a oni budou moct krást peníze přímo od svejch zaměstnanců. Praxe je taková, že kdybyste například pracovali přímo pro farmáře, tak dostanete třeba 60 centů za jednu rostlinu. Počty jednoduchý. Protože se ale do tohohle procesu vetřeli kontraktoři, tak teď už přímo pro farmáře pracovat nemůžete. Musíte jít za kontraktorem, kterej s váma podepíše pro vás mrtě nevýhodnou smlouvu, strhne vám peníze za všechno možný a za rostlinu zaplatí 20 centů. Počítáte správně. Kontraktor si teda do kapsy strčí těch přebejvajícíh 40 centů a hodí nohy na stůl, zatímco vy dřete jako voli. Protože sou ale ceny nastavený tak chytře, tak ať pracujete sebevíc, stejně si nevyděláte o moc víc než je minimální mzda.

Asi chápete, že tohle sme teda fakt nechtěli. Největší úspěch, co se nám podařil, bylo ale jenom pár telefonních čísel, který sme po farmách rozdali s tim, že se nám kdyžtak ozvou. A pomalu padala noc. Odjeli sme teda na camping ground kdesi za Spring Creekem na mořskym pobřeží. Honza s Michalem byli v pohodlíčku, s velkym auťákem a postelí vevnitř, neměli problém. Coco měl taky ve svým autě místa na spaní dost.

Sam s Kylie si postavili stan a já s Lozem sme vyfásli stan od kluků. Taky karimatky, protože sme samozřejmě neměli nic svýho. Jediný štěstí bylo, že sme si před odjezdem ze Simonova baráku vyprosili od Simona jeden starej rozbitej, ale úžasně tlustej spacák, pod kterej sme se ve dvou skrčili. Teplota v noci padla na 8 stupňů a bez polštářů a pořádný přikrývky nám fakt nebylo hej. První noc teda byla hrozná.

Druhej den sme se začali rozkoukávat. Pro bezdomovce je v podstatě nejdůležitější lokalizovat Mekáč a zjistit, jestli tam maj zadarmo internet. Check. Druhej bod jsou nástěnky s inzerátama v nákupních centrech. Countdown supermarket check. Otevírací doba knihovny s internetem check. Charity shops check! V rámci příjemnějších nocí sme si teda koupili polštářky v sekáči po dvou dolarech. Nálseují další neúspěchy při hledání práce. Lozovi kamarádi začínaj bejt nervózní a já ještě víc. Vracíme se do kempu a trávíme další vysoce příjemnou noc ve stanu za poryvů větru. Vedle nás parkuje další parta seskupená okolo kluka jménem Jeremy, co tady stanuje už tejden, to nám na optimismu teda moc nepřidává. Ale aspoň se všichni sesunujem k jednomu ohni a je veselo. A vyměňujem si navzájem užitečný telefonní čísla.

Třetí ráno sme zas nevyspalí a taky nemáme vařič, abysme si aspoň udělali kafe. Po dlouhym rozvažování, co dělat, usuzujem , že sedm je moc velká skupina a nikdo nám nedá práci a musíme se rozdělit. Pro Coco, Sama a Kylie sme trochu moc přítěž a musíme je teda opustit a přidat se k českejm klukům, který sou ale ten večer pozvaný k nějakejm dalším Čechům na bramboráky a nevěděj, jestli mě a Loze můžou přivíst. Na google maps si nacházíme místo, kde budem stanovat, a kluci nás tam vyhazujou s našema ruksakama. Na Zélandě si samozřejmě nemůžete postavit stan, kde se vám zlíbí a okolí Blenheimu je navíc obklopený vinicemi a soukromýma pozemkama, takže najít místo je skoro nemožný. Přesto jedno máme a stavíme stan v malym lesíčku směrem na Nelson. Noc trochu lepší,aspoňže nefouká a máme nabitej notebook, takže můžem koukat na Better off Ted. Od týhle chvíle nevíme nic o druhý skupině a sme naprosto závislí na Honzovi s Michalem a jejich autu.

Čtrvrtej den je neděle, takže sehnat práci je bez šance. S Lozem probíráme všechna pro a proti a přemýšlíme, co dělat, protože takhle to samozřejmě nejde. Nabíraj nás kluci a jedem rybařit s těma Čechama, u kterejch včera byli na večeři. Hoši sou dost v pohodě, takže se nesměle ptám, jestli by jim vadilo, kdybysme si u nich dali po 5 dnech sprchu, ohřáli se a uvařili si nudle. Obdržíme pozvání do prvního českýho domu uprostřed vinic. Obyvatelé sou děsně milí, dostáváme první teplý jídlo po několika dnech - rybu s bramborama a nabízej nám, že se můžem vyspat v zimní zahradě, kde je trochu teplejc než venku. První noc na nafukovací matraci, kterou sme si koupili.

Další ráno zase nekonečný hledání práce, ale tentokrát nám zase všude říkaj, že musíme vydržet do královniných narozenin, protože s pruningem se začne teprve pak. Královniny narozeniny maj bejt přístí pondělí a vidina dalšího tejdne ve stanu bez práce a jakýkoliv aktivity, je smrtící. S Lozem přemýšlíme, že se vrátíme zpátky do Queenstownu, což se ná ale taky moc nechce protože víme, že naši kamarádi v Nickově bytě taky pořád marně hledaj práci.

Když sme pevně rozhodnutý vydat se příští den na stop, Honzu napadne, že má ještě jedno číslo na nějakýho kluka, co tu bydlí. Voláme Vaška a Vašek říká, že hladá spolubydlící a máme se přijít podívat na barák. Je sedm večer a Vašek očekává jenom Honzu a Michala. Místo toho přijíždíme ve čtyřech a ten večer stopem přijíždí i další českej pár z Queenstownu, takže je nás rázem šest. Vašek kulí voči, ale souhlasí, že tam můžem PÁR DNÍ přespat, než si najde nějaký jiný spolubydlící (Vašek totiž nechce bydlet s Čechama, aby musel mluvit anglicky) a my nějaký jiný bydlení. Pátou a šestou noc teda konečně trávíme ve skoro vlastním pokoji. Bohužel tím, že se k nám přidala Šárka s Kubou, už pro mě a Loze není místo v autě a sme úplně v háji, protože nemáme už žádnou šanci najít si práci. Ze zoufalství obcházíme kontraktory a upisujeme se u dvou. Práce přesto není.

Když už je nám úplně nejhůř, přichází zázrak: na nástěnce najdeme inzerát od paní, co prodává svý starý auto. Za 1000 dolarů, což je přesně hranice, kterou si ještě můžeme dovolit zaplatit, než budem úplně na mizině. Vsázíme všechno na jednu kartu a druhej den si odvážíme krásnou dvacetiletou Toyotku Coronu v perfektnim stavu a místem vzadu akorát tak na matraci. Jmenuje se LoZanda. Po příjezdu k Vaškovi nám Vašek oznamuje, že si to rozmyslel a můžem zůstat, nicméně my s Lozem už fakt nemáme peníze na nájem a stěhujem se do auta. A autem do Polard parku na první tři noci. Máme tam pěknou umejvárnu a krásnej park, kde ráno krmíme kachny a jíme čokoládu.

Potom následovalo pár dalších rozmazaných dnů, když sme konečně měli první štěstí a dostali sme práci u kontraktorů z Vine Power. Sice to bylo to poslední, co sme si přáli, ale nedalo se dělat nic jinýho.

Práce u Vine Power, největší kontraktorský firmy v Blenu, byla fakt legrace. Podepsali sme smlouvu, kde stálo, že první tři dny budou zkušební a pokud budem pracovat dost rychle a dosáhnem na minimální mzdu, tak si nás nechaj. Na minimální mzdu sem ani omylem nedosáhla a proto sem byla vyhozena. A fakt mě to nemrzelo, protože sem během těch pár dní doslova prožila kulturní šok. Každý ráno ve tři čtvrtě na sedm!!! sem byla s pár dalšíma holkama - sympaťačkou Marťou z Čech, Natalí z Francie a děvčaty z Wanuatu naložena do dodávky a odvezena na vinici, kde sme osm hodin bez přestávky stříhaly a wrapovaly víno. Wanuatky, který tady sou už několik měsíců, jedou asi stokilometrovou rychlostí, zatímco my, ostatní se mohly přetrhnout a stejně to jenom vypadalo, že se za nima mírně šinem. Supervisorku nám dělala OLALA Češka, Lenka. A propos, další fakt o Zélandu je, že nejhorší spodina, se kterou se setkáte, sou zde usazení Češi, co si tady dělaj "kariéru" a přiživujou se na ostatních. Lenka, opojená faktem, že se po 6 letech života v Blenheimu dokázala vypracovat na plantážnici s platem o dolar na hodinu vyšší než je minimální mzda, mě fakt pobavila:

Si takhle druhej den stříhám větev a zničeho nic se z řady o pět metrů dál ozve ječivé:"Žaneto, jestli to ještě jednou střihneš předtim, než to přivážeš, tak sedíš v autě!". Upřímně sem se tomu podivila, protože takhle na mě nevolala ani paní učitelka, když mi bylo deset. Třetí den nás Lenka nechala pracovat tři hodiny v dešti a to už sem teda fakt klela. Když mi bylo milostivě v jednu hodinu odpoledne oznámeno, že nejsem dost rychlá, s radostí sem zahodila nůžky a přestala se cejtit jako otrok.

Lozíček si v můžské skupině vedl podobně. Večer nám najednou zazvonil mobil a ozval se nám Brian z VinCon, jesstli chceme pracovat pro něj. Vyjednali sme si celkem fajn podmínky a po Vine Power sme ani nevzdechli.

O tom, jak se nám daří teď, napíšu příště. Už sme tady měsíc, pořád bydlíme v autě a nemáme teplý jídlo, ale víte co? Sem zamilovaná a moje city jsou OPĚTOVÁNY, což je něco, co se mi naposled povedlo asi v devatenácti. A když venku mrzne, tak v autě sice taky, ale je docela kůl mít si o koho zahřát nohy.

Takže jo! Mám se dobře!

P.S. Zdravím Výsonín a moc doufám, že vám to sestra čte nahlas a že se bavíte. Zdravím prarodiče a nešilte :). A zdravim hlavně taťku, kterej určitě teď nostalgicky vzpomíná na nádhernou dobu, kdy na vejšce nějakou dobu v autě bydlel on :)))

Železný Pas, Lórien a místo meče puška

Podle vašich komentářů usuzuju, že z Pána Prstenů šílíte, takže budu pokračovat :D

Je fakt super, že tady máme pár kamarádů s autama, takže nemusíme sedět doma a někam se podíváme. My si auto zatim dovolit nemůžem (i když slintáme nad každym karavanem na prodej, okolo kterýho projdem), ale za měsíc už to bude třeba jinak.

S Chrisem sme se dohodli, že když zaplatim benzín, tak mi bude dělat řidiče a vezme mě, kam budu chtít. Prst (ten) sem na mapě zabodla do kouzelné hornaté oblasti Glenorchy a že pojedeme najít Železnej Pas. Loz se na to moc netvářil a podle jeho slov nechápal, proč chci zrovna na TU mýtinu padesát kiláků odtud, když se můžu postavit doprostřed rugby hřiště v Queenstown a pořád to tam bude vypadat jako v Železnym Pase. Smířila sem se s celodenním výsměchem obou chlapců a jejich uchechtávání za mýmy zády a nakázala jet podél jezera Wakatipu do Glenorchy, odkud vede krásná vyhlídková silnice jménem Paradise Road, potom Roteuburn Kinlock Road a cíl cesty je most na Dart River, ze kterýho můžete krásně pohlédnout na Železnej Pas. Bez věže ovšem :((( Tenhle obrázek je z prvního mostu. Pro přesnej popis cesty a pár užitečnejch informací, můžete klikat semka.

Po cestě se nám otevřely krásný výhledy na hory a řeky, takže klukům naštěstí trochu sklaplo. Přesto ze mě měli legraci a pokaždý, když sme jeli kolem nějaký louky nebo mýtiny, tak se mě ptali, jestli to není ono. Pfff! Jeden z nejlepších výhledů dostanete na posledním ze tří jednosměrnejch mostů, který cestou přejedete. Pak se cesta stáčí zase zpátky na jih. Kousek za třetim mostem se dá ale uhnout do prava a autem můžete dojet až na začátek turistickejch tras, který vedou v okolních horách. Pro fanoušky PP je nejpříhodnější Routeburn Track, kterej je asi na tři dny a hlavně vede kolem lesíka, kde bydlej elfové!!! My bohužel tři dny neměli (nebo měli, ale neměli žádný vybavení jako třeba pasti na medvědy), takže sme fotku z Lorienu simulovali v lese poblíž silnice, kterej vypadá ale úplně stejně.

Neměli sme pasti, ale zato sme měli nějakou náhodou brokovnici, takže další zastávka byla přímo na velký louce, kde digitálně vzniknul Sarumanův Orthank a Gandalf tam rejdí na koni. A že tam v podstatě nic nebylo, stříleli sme. Kluci by určitě rádi tvrdili, že sme stříleli na něco, pravda je ovšem taková, že sme stříleli zcela na nic. Vlastně ano, trochu sme stříleli na Loze. Naštěstí Loz dopad o dost líp než kamarádka Kylie, co to od Chrise schytala do nohy minulej měsíc.

Coco loví králíka

A konečně, podařilo se mi ulovit celkem pěknou fotku Železnýho pasu. Je z trošičku jinýho úhlu, ale je prostě vidět, že sem si zase jednou něco podiktovala. Tuhle fotku bych ráda věnovala Lukášovi T. On ví proč :)

vs.

No, dneska to je spíš takovej fotoblog. Musim počkat na nějakou akční historku. Teď se jedu na pár dní vytratit z dosahu internetu, tak doufám, že to nějak přežiju. Jenda, jaho kamarád Michal, Coco, Sam, Kylie, Loz a já máme alternativní plán jak rychle ještě

před sezónou vydělat nějakej cash, abysme mohli zimu strávit na prkně a ne v práci, tak držte prosim palce.

Ještě jedna zajímavost: na Zélandě si můžete legálně koupit v obchodě trávu (technický konopí, co nefunguje, ale nikdo kolem mě si to nenechá vyvrátit) a taky taneční pilulky. Čumim i já. Ale s těma nemám absolutně nic společnýho. Chemie je fuj fuj.

Pozdrav pro Jarečka, mýho nejstaršího (služebně) a oblíbenýho čtenáře, páč ho dost oceňuju (to není žádná asociace, prostě pozdrav).

P.S. Mám propíchlej pupík. Babičkám se to nebude moc líbit O_o

Vaše vskutku Brutální Panda

Řeka Stříberka, brod přes Bruinen a řeka Anduina

řeka Arrow

Sem v euforii. Všude okolo mě sou místa z mýho super oblíbenýho filmu a ještě lepší je, že na některejch těch místech už sem byla. Takže dneska zakládám novej štítek s názvem Honba za LOTR, kde ostatní geeky (třeba jako Cishe) budu děsně deptat božíma povědomýma fotkama. Výklad o Queenstownu a mojí práci a vůbec nechám na příště. Tohle prostě nepočká!!!

Všechno to začalo bejt akční, když asi před dvěma tejdnama kamarádka Petra, kterou sem vloni poznala ve Whistleru, hodila na FB takový pěkný fotky. Že ty hory vypadaly trochu povědomě, klikla sem a ujistila se, že jde o Novej Zélend, konkrétně o Queenstown, kde se nacházim i já. Nadšeně sem se jí ozvala a za tejden sme s Lozem obdrželi pozvání na narozeninovou párty. Ha! Párty se konala v ČESKYM baráku a nenápadně sem se teda vsunula do zdejší český komunity. Druhý překvapení následovalo když kolem mě na párty prošel týpek v boratovskejch plavkách (a šortkách naštěstí!) a jal se vesele vykřikovat "jé, čau!". Byl to Bláža, můj spolužák z první a druhý třídy a společnej kamarád našich kamarádů z Pardubic.

Do Queenstownu sem přijela proto, že je to proslulý centrum lyžování a outdoorovejch a adrenalinovejch sportů na NZ a v dosahu jsou tu dva ski-resorty - Remarkables a Coronet Peak.

Měla bych ale vlastně nejdřív napsat, že NZ se dost liší od kanadskejch hor. Rozdíl je v tom, že na Zélandě se dost krutě chrání příroda a nenajdete tu klasický horský vesnice třeba jako v Alpách. Něco jako moje kanadská Panorama Mountain Village , kdy bydlíte přímo na kopci, tu neexistuje. V lyžařskejch střediscích tady najdete jenom parkoviště, vleky a možná jednu nebo dvě bistra na zahřátí kostí. Staff i hosti bydlej ve městě, v našem případě v Queenstownu, a dojížděj každej den asi půl hodiny.

Můj hon na Pána Prstenů začal v den, kdy nás Honza vzal na jeden úplně sakra nenápadnej vejlet a teprve na kopci sem pochopila, kde že sme se to sakra octli. Tenhle vejlet sme podnikli s Honzou a jeho českou posádkou, dvěma autama právě nahoru na Remarkables (kde to pořád moc nevypadá, že má za chvíli začít sezóna:/) V hledání LOTR lokací mi skvěle pomáhá zélandskej bestseller Iana Brodyho The Lord of the Rings Location Guideook. A co se týče okolí Queenstownu, tahle mapička poslouží krásně pro orientaci. A ještě tihle Češi si to tady dost procestovali. Tak jdem na to!

1. Řeka Stříberka

Scéna, kdy po opuštění Morie a obrečení Gandalfa Aragorn běží kolem jezera a probíhá řekou Stříberkou a pak vyhlíží Lórien.

Auta sme po celkem napínavý jízdě do strmejch zatáček - místama bez svodidel - zaparkovali úplně nahoře u lanovek ve vejšce něco přes 1600 metrů. Odtud sme se vydali nahoru k horní stanici prostřední sedačky a pak se drápali do kopce lehce náhodným směrem. Protože už sme byli ve vejšce asi 1750 metrů, na zemi leželo asi deset cenťáků sněhu. Já a Loz sme si rozhodně neměli zapomenout pořádný boty. No stalo se...takže sme cestu absolvovali štylově v teniskách. Taky podrážky na teniskách nic moc, takže sem se cestou lehce rozbila. Pak sme ale dolezli k jezeru Alta a vypadalo to tam dost povědomě. Někteří členové naší výpravy tvrdili, že je to jezero s Krakenem před Morií, ale to se mi nezdálo a podle maličkýho jezírka vedle sem to správně odhadla na řeku Stříberku, co teče do Lorienu.

Skákala sem jako jatá.

A dost sem litovala, že sem svoji elfskou kápi a šaty (nekecám) nechala doma v Čechách ve skříni.

Bohužel sem nenašla žádnej screenshot Aragorna běžícího přes vodu, kterou mám na fotce, ale původní obrázek můžete najít v mym albu na žandě pandě ve světě a porovnat si je, že nekecám. Alta Lake leží vzadu v mlze.

A pak přišla sněhová vichřice...

2. Brod přes Bruinen

"If you want him, come and claim him!"

Asi 20 kiláků od Queenstownu se nachází bývalé zlatokopecké městěčko Arrowtown ležící na řece Arrow, kam sme se vypravili na krátkej odpolední výlet s Lozem a jeho dobrym kamarádem Chrisem zvaným Coco, abysme si urvali pár fotek nádhernýho kaňonu a pokusili se najít brod, kde Arwen zaháněla Nazgůly. Ten nejslavnější záběr se sice točil v nedostupnym Skippers kaňonu, ale u Arrowtown vzniklo pár záběrů Arwen přijíždějící k řece a je to tam fakt kouzelný. Doporučuju udělat si hodinovou procházku proti proudu řeky, kdy vás úzká stezka zavede do kaňonu a místama se dostanete na úžasný vyhlídky, kdy na jedný straně cesty se tyčí strmá skála a na druhý straně je hluboká propast s modro modrou řekou. Nebo pokud máte offroada, dá se kaňonem projet i autem přes tunu hlubších i mělčích brodů a podle všeho to je dobrá zábava. Já sem bohužel nevěděla, že se místo, kde Nazgůly spláchne voda, natáčelo někde jinde a pořád sem si pro sebe čmuchala a přemejšlela, kde to tak asi bude. Byla sem tak hardcore, že sem se dokonce chvíli i brodila na místo, který se mi pozdávalo, a skoro mi pak za odměnu upadly nohy. Ne blahem. Zimou. A navíc to samozřejmě nebylo TO místo. Na podívání je pěkný i samotný Arrowtown, ma to totiž takovej ten feeling starýho divokýho západu.

3. Velká řeka Anduina

Společenstvo se plaví z Lorienu po největší řece ve Středozemi směrem k Argonathu, pilířům králů. Okolo sou skaliska...

Dalších pár kilometrů od Arrowtown směrem na Cromwell po cestě narazíte na nejslavnější novozélandký bungy jumping a zároveň nejstarší na světě, protože právě tady se v roce 1988 otevřelo skákáno hlavou dolů na gumě veřejnosti. Koho by na rozdíl ode mně lákalo nechat se shodit do 43 metrů hluboký propasti nad řekou Kawarau, nechť si klikne na odkaz. Minimálně pohled na vřeštící odvážlivce ale stojí za vidění. Taky starobylej most, ze kterýho se skáče, je nádhernej a řeka neméně.

Přímo naproti Bungy Jumping Centre se dá najet na úzkou štěrkovou silničku, která vás dovede k místům, ze kterejch je skvělej výhled na řeku Kawarau, toho času Anduinu, kde společenstvo obdivuje obří sochy gondorskejch králů. V tomhle případě bych řekla, že se fotka celkem povedla, protože je na ní vidět přesně ten samej skalnatej záhyb jako ve filmu. A neříkejte mi, že se to nepočítá, když sem nevlezla do vody. Trošku škoda je, že sem měla blbý večerní sluníčko a není vidět barva vody.

A to počkejte až se vytasim se Železnym pasem!!!

P.S. Pozdrav pro Smetáka, kterej má zvláštní nápady a pozdrav pro sestru, která dělá mrtvýho brouka. A pusinku pro Loze za to, jak odvážně trpí moje ptákoviny.

Děkuju, dobrou noc Vám!