O ráji

Tradiční filipínský loďce se říká bangka

Filipíny se skládaj za víc než 7.000 ostrovů, z nichž prim azurově modrejch vod a zlatejch pláží držej předevšim dva: Boracay a Palawan. Zatímco Boracay je (dle nastudování z knížek) něco jako Koh Pi Pi, čili turistická hysterie s pětihvězdičkovejma hotelama, palawan je oproti němu minimálně rozvinutej ostrov s tak nádhernýma místama, že si je člověk nejdřív musí opravdu zasloužit.

Do hlavního města Puerta Princessy sme doletěli v poledne, takže byla spousta času se rozkoukat. Moc mě potěšil kluk v informacích, kterej mi byl schopnej vcelku obstojně odpovědět na otázka a dal nám mapu.

Sabang

Děti jdou do školy

Za základnu na jeden den sme si vybrali Pension Dutches kousíček od centra s double pokojema za 300 P. Ještě ten den sme museli zajet na radnici získat turistický povolení k navštívení podzemní řeky v Sabangu, bez kterýho je to NE-NE. Tenhle přírodní div světa je jedno z největších lákadel ostrova na leží příjemný dvě a půl hodiny od města. Permit sme obdrželi bez čekání a problémů, což se ovšem týká jenom low season. V high season jsou povolení vyprodaný mnohdy měsíc dopředu a neexistuje přijet jen tak a doufat, že povolení seženete bez pomoci ( a přirážky) od cestovky. 

S povolením v kapse sme druhej den brzo ráno vyrazili na New Market, odkud jezděj autobusy a jeepney. Stihli sme naskočit do jednoho velkýho jeepneyho směr Sabang. Čalouník se moc nevešel dovnitř a byl pozván na střechu. To sem kvitovala se závistným povzdychem. Načež mi bylo dovoleno vylízt si za nim a nechávat vítr hrát si s mými vlasy (což vyústilo v zašmodrchanej chuchvalec). Asi za půl hoďky vystrčila nahoru hlavu Lucka a přidala se k nám.

Jmenoval se Mentoska

V Sabangu to nežilo, takže vyjednat si ubytko přímo na pláži v bungalovu za 500 P pro všechny tři, nebyl problém. Říkám pro tři, ale myslim čtyři, neb nad Lucčinou postelí bydlel príma pavouk, kterej vzbudil nejen její, ale taky Čalouníkovu hrůzu a musela sem ho pacifikovat já. Pavouci se neplazej a nesyčej, takže s nima nemám problém. Pak sme se ale už mohli věnovat zábavě. Hned první den sme navštívili onu podzemní řeku. Je to fakt velká řeka plynoucí pomalu jeskyní, do který vás zaveze lodička. je to ale taková lehce nablblá turistická atrakce, mnohem lepší by bylo zahodit vesty a jít si tam mezi netopejrama zaplavat. To nám nebylo dovoleno, takže dávám mínus a opět zmiňuju podzemní řeku na NZ. Celkem nás překvapila místní pláž, která, ač nezmíněná v guidech a žebříčcích, byla absolutně liduprázdná a stejně tak krásná s fajnovým pískem. Počasí se na Palawanu udobřilo a užívali sme si čtyři dny modrýho nebe.

Kolem Sabangu je hodně vyžití (mangrove tour, zipline), my se vydali na doporučení majitelky bungalovů k vodopádu, kterej najdete asi půl hodiny chůze po pravym břehu moře. V jednu chvíli se prochází soukromým pozemkem, kde je dobrý hodit do kasičky pás pesos a zapsat se. Vodopád je to nádhernej, což bylo taky způsobený tim, že sme to vůbec nečekali. Tady voda padá z dvaceti metrů do maličkýho jezírka a odtýká hned to moře. Na vodopád se dá s trochou opičích dovedností vylízt po levý straně, nahoře přeručkovat na druhou stranu a pokochat se pohledem z vrchu. Kousíček je potřeba se prodrat křovím, kde rostou masozřavky, což stojí za povšimnutí prosím.

Sabang waterfall ze shora

V Puerto Princese sem Čalouníkovi "dovolila" koupit si mačetu. Že prej každej správnej chlap má mít mačetu, plakal. Ta nakonec bodla, protože se na pláži Sabangu povalovaly hromady kokosů. Shodou okolností sme si s sebou přivezli dvě flašky Boracay rumu a všichni tři trávili siestičky lehkým popíjením.

Vsuvka o jídle

Na Filipínách sme měli tak trochu problém se dobře najíst. Oproti okolním asijským zemím mám pocit, že Filipínci absolutně nepoužívaj zeleninu. Základem tady je rejže s masem. Vepřový maso je většinou zásadně tlustý. Kuřecí sou zase z valný většiny kosti. byla to pro nás občas docela prekérka, ale zjistili sme, že obecně se nedá nic zkazit, když se omáčka s mase jmenuje adobo (chicken adobo, pork adobo...). Jistotou je taky grilovaný maso lechon a hlavně mořský potvory. Plus taky se dá přežít jídlo vařený v kokosovym mlíku, protože to přebije jakoukoliv jinou chuť.

V Sabangu sme nicméně kousek od radnice našli maličkou restauraci a objevili nejlepší místní jídlo - vietnamský nudle. Ty sou pozůstatkem kdysi velký vietnamský minority, která tu dnes ale už nežije. Nudlová polívka se tu podává s kuřecím masem, bambusovejma výhonkama, malou limetkou calamansi a čerstvym peprmintem. A k tomu ještě rozpečenou francouzskou bagetu. Asi budu muset do Vietnamu jako ségra.

Na cestě zpátky sme se do Puerta ještě jednou vrátili a objevili sme ještě lepší místo. Jmenuje se Bona´s Chaolong. Jestli budete mít někdy cestu kolem, bezpodmínečně musíte ochutnat jejich beef stew s bagetou. My se tim s Čalouníkem krmili tři večery po sobě :) 

Když už sme u palawanských specialit, hecli sme se ještě do jedný pochoutky. S Luckou sme si z tamiloku nejdřív dělaly srandu, ale po jejím odjezdu sme nakonec šli do toho. Takže Luci, objednali sme si smaženej tamilok aka obří mangrovoví červi a talíř jich poctivě snědli. Nemůžu říct, že by mi jejich maso nějak zvlášť chutnalo (servírováno ve strouhance a s octem), na druhou stranu to bylo pořád lepší, než u vedlejšího stolu, kde se snažili sníst tamiloka nakládanýho, kde hezky vidíte očička a to už taková legrace není. A když už sme u nechutnejch jídel, tak musim zmínit balut, což je pro změnu vejce se zárodkem kuřete vevnitř, což byste měli sníst. Mně nikdo nedonutí sníst ani omeletu bez kuřete a Čalouník si zvlánul akorát trochu loknout.

Ale abych taky zmínila nějakou mňamku, tak na Filipínách hrozně frčej donuty, což je taková snídaňová jistota. No a abych si trochu shodila auru pravověrný cestovatelky, tak přiznávám, že sme dost času strávili ve dvou filipínskejch faastfoodech. Jednim z nich je Chowking a druhej je místní Jollibee s neuvěřitelně levnym jídlem.

Místňáci zabíjej čas komplikovanou stolní hrou

Příjezd k podzemní řece je dost dramatickej :)

El Nido
Po Sabangu nás Lucka musela opustit. Náš plán bylo El Nido na severu, který se pyšní nádhernejma skalnatejma ostrůvkama (trochu jako Thajsko) a zachovalejma korálama. Vzhledem k tomu, že v Sabangu ani El Nidu (!) není bankomat, museli sme zpátky do PP pro cash. Jinak se dá ze Sabangu jet přímo na sever minibusem za 700 P. Tam sme dali Luci pápá, ta slíbila, že dojede do Manily v pořádku a byli sme zase jenom dva.

Výborně. Můj snoubenec je water planking Miro Žbirka

V El Nidu sme se prošli až na konec zátoky a našli si ubytko za 450 P pro dva se slevou za to, že tam budeme bydlet aspoň tejden. V high season sou ceny mnohem mnohem vyšší a někdy se tu ani nedá najít bydlení. No, tak aspoň v něčem se nám rainy season osvědčila. Hlavní turistická atrakce sou okolní ostrůvky, kam se jezdí na jednodenní vejlety. Ve městě operujou desítky na chlup stejnejch agentur se stejnym programem a mimo high season tu probíhá obří boj o zákazníky. Mají tu celkem 4 okruhy slibující skrytý pláže, laguny, do kterejch se musí proplout dírou ve skále, božský pláže a podmořský zahrady na šnorchlování. Když člověk dojede takovou dálku na sever, chce to udělat aspoň dvě z nich.

Libovolná asociace na Hledá se Nemo

Budget byl jako vždy proti nám (v Bolívii sme prostě strašlivě přetahovali), takže, když sem spatřila na dveřích jedný restaurace, že najímaj servírku a myče nádobí, bylo jasno.

Paní majitelka byla Filipínka, co nějakou dobu žila v Tokiu, takže sme rychle našly společnou řeč. Místo práce v kuchyni nám ale nnabídla jinej deal. Sami mají agenturu, ale žádný lidi. Když najdeme aspoň 6 lidí, můžeme se k nim připojit na tour. Budeme pracovat tři hodiny ráno a čtyři večer, dostaneme najíst a můžeme si vymyslet strategii.
První den nebyl vůbec jednoduchej, věřte. Lidi neměli absolutně žádnej zájem, zčásti proto, že sme nenabízeli nic jinýho, než ostatní, jednak proto, že naše agentura nevypadala moc důvěryhodně, protože operovala z restaurace. Majitelčin syn Jeyo a synovec Owen se naštěstí ukázali bejt mladíkama na pravym místě. Probrali sme s nima naše nápady, oni získali souhlas. Druhej den sme si vytiskli letáčky a začali chodit mezi lidi. Na konci prvního dne sme měli 8 lidí a mohlo se jet! Že sme oba před cestou dělali v reklamce, vymysleli sme tour s brzkým odjezdem, aby se lidi vyhnuli koupání s dalšíma 150 lidma. Propojili sme ranní tour s kafem zadarmo v restauraci a dali jim pivko zadarmo. Druhej den se nám přihlásilo lidí 11! Výsledkem bylo, že sme dali do kupy bandu hrozně fajn lidí, co měli stejnej zájem jako my, vyhnout se ostatním turistům. Asi nechám hovořit obrázky.

V El Nidu sme strávili tejden, jeden den si půjčili skůtr a hledali prázdný pláže. Sice nás dva dny zastihla taky bouřka, bylo tam krásně. Bohužel sme ale nenašli moc míst, kde bysme se mohli najíst s místníma (většina restaurací je pro turisty), takže se nám začal tenčit svazek bankovek v peněžence a rozhodli sme sme změnit působiště.

Port Barton

K Long Beach se člověk musí přepravit na "voru"

V pohodový vesničce Port Barton sme našli všechno, co nebylo v El Nidu. Super levný ubytko, prázdný pláže a příjemnou místní restauraci. Nejkrásnější věc na PB jsou západy slunce, to je opravdová nádhera. Jinak s mořem to nebylo úplně ideální, hlavní pláž není v porovnání se Sabangem nic moc. Kus cesty na jih podél pobřeží se nachází Long Beach. Ta je sice nádherná, nicméně při odlivu je plná řas a přístup do vody je nic moc.

Západ slunce nad Port Barton

Jestli ste doteď nepochopili, že dělám velkou reklamu na Palawan, tak je to pravda.
Byli sme z něho nadšený, ale trvám na tom, že během hlavní sezóny bych sem nevkrročila. Do Puerto Princesa lítá z Manily Air Asia, letenka se dá za včasnýho nákupu stáhnout na cca 500 Kč. Filipínci jsou milej národ, co se vás nesnaží neustále scamovat. Většina lidí mluví obstojně anglicky a co nás praštilo do uší asi nejvíc, je, že všichni na Filipínách uměj skvěle zpívat. A že si zpívaj při všech denních úkonech! Jenom škoda toho jídla, no. O zbytku Filipín vám toho moc nepovim, jak víte, Manila je v období dešťů celkem provar, takže čím jižnějc, tím líp.

V Puerto Princesa sme při pohledu na stav našich bankovních kont museli s Čalouníkem přehodnotit naše plány na cestu přes jih Filipín (ostrov Minanao) lodí na Borneo a indonéskej Kalimantan. Místo toho sme sáhli po letence z Manily do Kota Kinabalu na severu malajský části Bornea s výhledem na setkání s ohroženejma orangutanama.
Jak nám tahle mise vyšla nebo nevyšla, si můžete přečíst příště.

Mějte se všichni krásně a dneska posílám pusu babičce s omlouvou, že sme si už hrozně dlouho nezavolaly. Svedu to na špatnej internet.

Its more fun in Philipines (když neprší...)

Na střeše autobusu

Na levnou Asii sme se s Čalouníkem třásli už někdy od Peru a opravdu, jakmile sme přistáli v Manile, dostavil se uvolňující pocit, že už sem skoro doma. Aby ne, v JV Asii sem už dvakrát byla, jenom z Malaysie mám v pasu 6 razítek, takže při pasový kontrole vypadám jako běžná pašeračka heroinu. Asii se vyznám líp než v jižní Americe. 

Na Filipíny sme se těšili ještě z jednoho důvodu. Moje kamarádka z bejvalý práce, Lucka, se hecla a koupila si někdy v dubnu letenku za náma.

30. srpna sme přistáli. Já už sem určitou prasárnu zažila například v KL chinatownu nebo v Indii, takže tentokrát čekal kultruní šok ze záplavy lidí, deště a odpadků jenom Čalouníka. V Manile je nelegální řídit taxík bez taxametru, což ale v praxi znamenalo, že nás taxikáři nechtěli brát, pokud sme na něm trvali. Takže sme se hned ze začátku naučili dojít si za nejbližšim strážníkem a nechat si od něho zastavit auto. Takovej taxikář je pak většinou pěkně napruženej a není radno si s nim zahrávat, ale  holt vás doveze, kam je potřeba. Pro nás to byla čtvrť Ermita, která se podle mýho fundovanýho, 5 let starýho Lonely Planet měla chlubit super levným ubytováním. Abyste se orientovali v místních cenách, stačí si každou uvedenou částku vydělit dvěma. Zatím sama s Čalouníkem sem se vypotácela z auta se super těžkym batohem (víte, kolik píčovin člověk nasbírá za půl roku cestování?_?) a hned sme  s díky odmítli pána, co nám přišel nabízet hodinky. 

Pension Richmond  nás měl očekávat s postelema v dormitory za 200Pesos. Byli sme tudíž docela překvapení, že nám na recepci oznámili, že to teď stojí 400P za osobu. Abych v Asii dávala 400 korun za noc, to se mi moc nezdálo, takže sme se vydali hledat štěstí jinam. 

Na ulici sme odmítli pána, co nám příšel prodat deštník a naopak uvítali pána, co se nám hned snažil pomoc s ubytkem a zavedl nás do třetího patra jakýsi budovy, která měla zpola zazděnej vchod. Po super úzkym schodišti sme se vydrápali nahoru, kde v poslednim patře měla paní jakoby ubytovnu s tak úzkejma uličkama, že se nám tam skoro nevešly krosny. Noc pro dva za 300P nakonec rozhodla, že tu zůstanem. Drobnej problém byl, že naše postel byla jenom metr a půl dlouhá, takže já se tam vešla jen tak tak se skrčenejma nohama a Čalouník by musel celou noc sedět. No a když říkám postel, tak myslim, prkna sbitý k sobě, přes který je přehozenej polopráznej slamník. Nakonec sme to vyřešili tak, že sme Čalouníka tajně strčili do jednoho prázdnýho odemčenýho pokoje a ráno po probdělý noci mi bylo domluveno, že to snad nemůžu myslet vážně a že až to tam uvidí Lucka, tak se z toho posere :D Pod tíhou docela pádnejch argumentů sme se teda po první strašlivý noci vrátili s prosíkem do pensionu a zabrali si pokoj pro 3 za 1000P. Lucka dorazila vcelku bez problémů někdy odpoledne a bylo to nadšený setkání. Chtěla sem udělat dobrej dojem, takže sem hned na další den naplánovala vulkanický dobrodružství.

Asi sto kilometrů na sever od Manily stojí Mt. Pinatubo. Název má možná roztomilej, ale nenechte se mýlit. Je to jedna z nejnebezpečnějších sopek, která se v roce 1991 postarala o to, aby byl její výbuch zapasán do historie jako nejhorší erupce dvacátýho století. Pinatubo si tenkrát ustřelila 300 metrů ze svýho vršku, smetla ze zemskýho povrchu nedalekou americkou základnu a v kombinaci se špatně načasovanym tajfunem. Hm, horký sopečný bahno, rozumíte? Sopečnej mrak byl navíc tak obrovskej, že totálně zahalil Manilu, a když se po čtyřech dnech usadil, byl to hrozně šedej pohled.

Teď je to oblíbená turistická destinace, protože se v kaldeře vytvořilo krásný fotogenický jezero. Trek nahoru navíc netrvá víc než tři hodiny. Vyrazili sme další den ráno z autobusovýho terminálu směrem Angeles a nechali se vysadit na křižovatce k Santa Juliana. Tam sme pak uhádali solidná cenu 300P za tricycle. 

Kouzelnej tricycle

Řidičovi se podařilo nějakou záhadou přivázat na svůj tricycle, což je motorka s přivařenou korbičkou, všechny tři krosny a naskládal si nás dovnitř. Mně s Luckou na korbičku a Čalouníka za sebe na motorku. Po nějakých 45 minutách už byla tma a řidič nás vyklopil u jednoho homestaye. Co sem neřekla, je, že sem naplánovala pěkný spaní ve stanu někde kolem vesnice. Vzhledem k tomu, že nebe nevypadalo zrovna vlídně a pan majitel nás naopak uvítal jako nějakou honoraci, Čalouníkovy a Lucčiny oči se na mě upnuly a byla sem demokraticky přehlasovaná, že zůstaneme v dormitory za 200P na jednoho. V noci mrtě pršelo a druhej den ráno se teprve ukázalo, co s sebou období dešťů přináší za nevýhodu, protože nám nepříjemná paní v turistickym kiosku oznámila, že je trek zavřenej kvůli dešti. Taky mi oznámila, že sme si tam měli zavolat den předem. Když sem se jí zeptala, jak to teda bude zejtra a jestli trek otevřou, prohlásila, že neví. 

Náš hostitel zachránil situaci tim, že povolala nějakýho známýho giuda, kterej nás může vzít na celodenní výlet po okolí. Souhlasili sme za 700P a vyrazili. Přes rozvodněný řeky, kolem dvou jezer a banánovejma porostama. Cestou sme potkávali rybáře, co nás nechali najíst se a schovat ve svý chatrči, obdivovali zeleň a brodili se asi padesátkrát řekou. Náš guide už nás k odpoledni začal docela prudit tim, jak nám vždycky řek, že další brodění už nebude, takže sme si všichni tři umyli nohy od bahna, nazuli pohorky a za zatáčkou se objevila další řeka. Navíc byl většinu cesty tak půl kilometru před náma musel se nám v duchu asi opravdu strašlivě smát, protože sám šel bos a my se za nim plížili bahnem jak největší blbci. Super byla návštěva domorodý vesnice, kde sme dětem rozdali nakoupený křupky. 

Z vesnice už sme mysleli, že se půjde do San Juliana dobře, ale ale  ve skutečnosti cesta mezi vesnicema nebylo nic jinýho než 30cm hluboký bahno. Chvíli sme se ještě snažili hopskat podél cesty a potkávali starší děti, co se bosý vracely ze školy. Po Lucčině odvážném skoku na něco, co vypadalo jako ztvrdlý bahno, ale nebylo, protože se do něho i s botama propadla askoro až po kolena, sme usoudili, že na čistotu asi kašlem. K dopoledni začalo pršet, takže zpátky hostelu sme došli úplně morký, ale paradoxně v docela fajn náladě. Ocenili sme sprchu, převlíkli se a tricyclem se zase dostali zpátky k zastávce autobusu, kde sme měli štěstí na starej autobus a dřevěnejma lavicema. Fakt, že je v autobuse  wifi, nás  psychicky vysílil a večer sme lehli jako mrtví.

Následující den sme si udělali pohodičku a vyrazili do akvárka. Čalouník je potapěč, ale já můžu vidět rybičky tak maximálně při šnorchlování v hloubce půl metru, takže mám akvárka ráda. Přes léto měli slevy na vstupný, takže sme tu strávili skoro celej den koukáním na divný ryby, rejnoky a mečouna. Asi nejpůsobivější byly medůzy v temný místnosti s nasvícenejma neonama, to bylo super. 

Manila Ocean Park tady.

V ceně byla i rybičková masáž

Následovat dvoudenní výlet na jih od Manily. Naplánovali sme si výpravu ke slavnýmu vodopádu Pagsanjal, kde F.F. Coppola točil scénu z Apokalypsy. Pro tenhle účel sme změnili hostel. Přes web sme našli jeden blízko letiště a výpadovky na jihozápad, kam sme přesně chtěli. Islas Guesthouse nicméně šokoval a dodnes nevim, co si o tom pobytu mám myslet. Nikdy v životě sem totiž neviděla tak strašlivě špinavej a zanedbanej hostel. A to sem prosim žila ve dvoudolarovym hostelu v Indii. Čínská majitelka a její japonskej manžel pro nás byli fakt oříšek. Oba vypadali děsně přísně a tvářili se dost upjatě, na bílý podlaze dormitory se válely chuchvalce černejch lidskejch chlupů (=dickhair), že byste se bez bot pozvraceli, záchod nemytej léta a bez kliky na zavření plus bonus v podobě příkazů a zákazů polepenejch na všech možnejch místech. Když sme je ale poprosili o info ohledně busů, v pohodě odpovídali. Nezbylo nám, než se smát, zhasínat jako hodné děti a nesexovat na patrových postelích, aby se nerozpadly. Cena 75 Kč za noc nicméně rozhodla, že dvě noci zůstaneme. Musela sem ocenit, jak statečně se Lucka držela. Možná líp než já.

NO NUDE!!!!!!!!!!!!!

Druhej den sme vyrazili autobusem přes Santa Cruz Laguna k Pagsanjanu. Jsou dvě cesty, jak se k vodopádu dostat: 

a) na loďce proti proudu řeky za asi za 800 pesos na osobu, což pro nás s Čalouníkem nebylo přijatelný 

b) přes  vesnici Barang El Pueblo, kde si za 270 pesos půjčíte sedák a s průvodcem k vodopádu sešplháte několik set metrů po cestičkách v kombinaci s požárnickejma žebříkama a slaňováním. Tahle cesta není pro lidi, co se bojej výšek, nám se ale líbila strašně. Dojet tam sice trvalo celej den a vystřídali sme asi pět dopravních prostředků, stálo to ale za to. Dole u řeky stojej kluci s vorama a vozej turisty za další poplatek až pod vodopád. Peníze na vor sme neměli, ale kluci nás strčili na jeden ke korejskejm turistům, což od nich bylo fakt hezký. Zpátky sme si zaplavali a dali si trochu do těla výstupem nahoru.

Večer sme nejeli do Manily, ale zastavili sme na noc ve městě Los Baňos, známý svejma termálníma pramenama z nedaleký sopky. Dojeli sme už po setmění a mrtě pršelo, takže sme nějakou dobu měli problém najít ubytování. Nakonec se nám podařilo ukecat pokoj v jednom hostelu s přistýlkou pro třetího za 1000 pesos, když slíbíme, že vypadneme do osmi ráno. Druhá důležitá věc, co se v LB nesmí minout, je buko pie, pod tím si představte něco hodně podobnýho štrůdlu, jen s mladým kokosem místo jablek. Koupili sme ho v krabici a pozdějc ho (zapomněli, našli a) snědli u bazénu.

http://frommomachie.blogspot.com/2011/08/original-buko-pie.html

Á propos...bazén. Protože už zase pršelo, ponořit se do horký vody nám přišlo jako fajn nápad, udělali sme ve třech brainstorming a web search a shodli se na La Vista Pansol. Filipínskej džoukům ale nebyl konec, protože nás vysadili v blátěný vesnici s volně pobíhajícíma psama. Vista pansol sme našli na úplnym konci, kousek na Neruda host spring a paní na recepsi se na nás fakt překvapeně podívala, co tam proboha děláme. Vyšlo najevo, že mimo hlavní sezónu a víkendy sem skoro nikdo nejezdí. bylo nám líto jet hned pryč, takže sme si vyjednali epesní slevičku a skočili do bizarně prázdnýho betonovýho bazénu. Celkem sme se tam pobavili, bylo to tam hodně divný a nebyl tam nikdo kromě nás. Navíc voda byla studená (prej "kvůli větru") a rozhodně se nekonaly žádný termálka.

Večer sme měli dost, byla nám zima a uznali sme, že to bylo dobrodružství pro lamy, tak sme se zjevili opět v Manile, kde sme přežili poslední noc a ráno hurá na letiště. Čekaj nás pláže ostrova Palawan!

Divný divný, je to tu divný

Nervydrásající historka o pochodu k zakázanýmu vodopádu

Ach ta Hawaii, kéž bych na vás do Čech mohla fouknout trochu tý atmosféry a barev. Nemůžu si pomoct, když mluvim o Hawaji, lezou mi něžný růžový kytky i z uší. První fázi kempingu sme teda přežili bez toho, aby nás Erin někde v lese knockoutoval a vykuchal. Rozloučili sme se s ukulelistou Alikou, Shaunou a dalšíma a nasedli do busu 92 směr Hauula. Cestou sme míjeli spoustu děsně roztomilejch místních názvů, co se blbě vyslovujou jako třeba Kamehameha Highway nebo Kaaawa (fakt tři a po sobě?). Kemp v Hauule byl od prvního trochu odlišnej. Plus bylo krásný místo a míň lidí. Supermarket sedm ninut pěšky. Na druhou stranu je to kousek od silnice a nedá se tady moc dobře plavat kvůli skaliskům. Celkově se nám tu ale taky líbilo, protože Hauula, daleko od velkejch měst, měla takovej víc přírodní feeling. Asi největší překvapení bylo, když sme si jeden den stopli mladýho Kanaďana Jona, kterej nám prozradil existenci vodopádu Sacred Falls. Shodou okolností trek začíná asi dva kilometry od našeho kempu, což sme pozdějc hodně ocenili a přidali na seznam plusů.

Zatímco jižní část Oahu je hodně zalidněná, ta severní je plná různejch rezervací a údolíček. Silnice, která vede po pobřeží prochází jenom menšíma městečkama, který sou ze západu ohraničený vysokou hradbou pohoří Ko´olau a prostor se otevírá až na úplnym severu ostrova, jehož turistický cetrum je malebná Haleiwa. Právě tady na severnim pobřeží se v zimě lámou ty největší vlny a konaj nejšílenější mistrovství v surfování. Fakt bych chtěla vidět takovou Banzai Pipeline v plnym proudu. 

High five bro, až na tu helikoptéru přímo nad náma

První den sme se vydali na vejlet do Waimea Valley, která slibovala vodopády, plavání v řece a botanickou zahradu s ukázkama nějakejch domorodejch staveb. Turisti se můžou s místní kultutrou seznámit v Polynéskym kulturnim centru, což je taková předražená šaškárna vedená mormonama, která navlíkne studenty do plastovejch sukýnek a nechá je tancovat a předvádět, jak se rozdělává oheň a já nevim co. Tuhle atrakci sme si po přečtení pár webů odpustili a radši se rozjeli do Waimey. Cestou nahoru nám zastavil Jon a povyprávěl, jak právě jde z nějakýho strašně zakázanýho treku, což nás celkem zaujalo a po tom, co sme došli ke vchodu a zjistili, že chtěj za vstup do údolí patnáct dolarů, sem se celkem naštvala. Jako, já vim, že to není zas tak moc, ale za 30 dolarů sme já a Čalouník strávili TŘI dny v Grand kaňonu i s kempovánim. Ve světle předchozích zkušeností z USA, okolních obchodů se suvenýrama a faktu, že cedule nás ujišťovaly, že se nemáme čeho bát, protože u jezírka s vodopádem je lifeguard a dostaneme záchranný vesty, sme si řekli, že to asi taktéž nemáme zapotřebí. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky za zakázanej vodopád...

A přitom to cestou k Waimea Valley vypadalo fakt slibně...

Ten den sme si nicméně udělali ještě výlet do Haleiwy. Tady musim zmínit krásnou tradici food trucků, což sou odstavený a pomalovaný dodávky, kde se prodávaj místní speciality. Nejčastějc sou to shrimp trucks a některý z nich maj celkem kultovní status. Mezi nima Camaronova dodávka. A tady přišel konečně vhod kupón, tak se nesmějte, jo? Za 9 dolarů sme si dali garlic shrip special a i přesto, že nám ho dali to plastový krabičky, tak provedení bylo prostě hawajský, radost se podívat. Není divu, když je skoro dvacet procent obyvatel japonskýho původu. A víme, že Japonci si na estetiku potrpěj. Z dalších mňamek bych doporučila ještě zkusit coconut shrimp. Ještě trochu slavnější je Giovanni shrimp truck, ale ten byl daleko od centra a my neměli auto. 

Druhá kultovní zastávka je Matsumotova Shaved Ice, což je nadrcenej led postříkanej různejma příchutěma. Tady sem dostala neskutečnou lekci, jak se podniká. To ste fakt neviděli. Nejenže před Matsumotovým obchodem stála front až ven, ale uvnitř to bylo úplně surrealistický. Kolik peněz musí vydělávat obchod se zmrzlinou, kterej zaměstná šest nebo sedm lidí? Obyvatelé Honolulu sem prej jezděj o víkendu jen tak! Cesta autem trvá asi dvě hodiny, jenom, aby si tady koupili zmrzlinu? A nejlepší na tom, je, že je to fakt pravda. Uvnitř obchodu si taky můžete koupit stovky různejch suvenýrů s logem Matsumoto Shaved Ice. Jako, kdo si proboha koupí jejich ručníky, surfový šortky a bločky? Krásně sme si naplnili břicha. Čalouník si dal nějakou ovocnou kombinaci, což byla od pohledu docela chemie, ale dobrá. Já sem nostalgicky sáhla po specialitě - zmrzlině ze zelenýho čaje s japonskejma mochi a azuko beans. Azuko fazole zbožňuju. A porce byly taky obří. Klobouk dolů teda. Kdo chce ušetřit a má kupón, super shaved Ice je i v general storu, kterej se snaží vcelku dobře dělat Matsumotovi konkurenci. 

Odpoledne smi si užili na širokánský písečný Waimea Beach, kde se dá skákat ze skalisek. Ke šnorchlování je na severu ideální Shark Cove, kde naštěstí žádný žraloci nejsou (ale ne, že mě pak zažaluješ, až ti jeden ukousne nohu). Jako vždycky platí, že šnorchlování je nejlepší brzo ráno. Na západy slunce, kterejch sme si we Waimanalu moc neužili, je pak Sunset Beach, i když, až vám ukážu fotky západů slunce z Filipín, asi budete víc nadšený z nich. Nicméně pláže na severovýchodě sou často poloprázdný a super na bodysurfing. 

Nádherný kempování v Hauule

 S internetem a nabíjenim foťáků a v mym případě počítače k blogování, může bejt problém. Ve Waimanalu sme po zavírací době chodili nabíjet na poštu, kde byla ve vejšce dva a půl metru z nějakýho důvodu zásuvka, takže mě Čalouník vždycky musel vysadit. V Hauule sme pak chodili do podniku Papa Olle, kde maj internet a nabíjeli ve vedlejším Domino Pizza, protože tam byla hodná obsluha. Vygooglila sem si, jak se dostat k Sacred Falls, uložila si info do hlavy a šli sme se vyspat na to zítřejší dobrodružství.

Sacred Falls, to je smutnej příběh... Dřív to bejval nejnavštěvovanější vodopád a vedl k němu nádhernej trek kolem řeky a džunglí. Bohužel v květnu roku 1999 se tady stala tragédie, kdy došlo k bleskový záplavě a obřímu sesuvu půdy. 8 lidí tenkrát umřelo a dalších padesát bylo zraněno. To je opravdu neštěstí. Jenže, co se nestalo, pozůstalí začuchali peníze a hromadně zažalovali stát Hawaii za to, že tu chyběly varovný cedule a vůbec, byl to prostě zbytečnej bullshit. Nicméně výsledek byl, že Hawaii prohrála a musela solit. V návaznosti na to se trek na neurčito zavřel a pokuta za vstup je dneska 25.000 dolarů. Takže díky moc. Celá cesta k vodopádu je posetá výstražnejma cedulema, který naváděj k obrácení se. Musim přiznat, že trochu těžko bylo i nám. Pocit, že děláme nějakej strašlivej přestupek, je všudypřítomnej. Na druhou stranu, nejsme s Jonem jediný na světě, kdo se tam vydal a od prvního pohledu na víc než zachovalou stezku džunglí je jasný, že si sem cestu minimálně každej den někdo najde.

Vyrazili sme teda brzo ráno podle návodu pěšky ke žlutý závoře, která značí začátek parku. Byla sem fakt nervózní, protože sem si na netu přečetla zkazky o tom, že vás můžou nabonzovat i rezidenti z okolních domů, když vás uviděj. To, že sme hned jako první museli přelízt vysokej plot, mi na sebevědomí moc nepřidalo. No ale byli sme uvnitř a ze začátku sme šli po široký provozní cestě a uši měli super nastražený. Za celou dobu sme nikoho nepotkali a to ani, když se cesta začala zužovat. Po chvíli sme si nepříjemně uvědomili, že se dneska musej konat nějaký vojenský manévry (a že je na Hawaji těch posádek mrtě), protože sme nad sebou neustále slyšeli dvě až tři helikoptéry. Nebyl to hezkej pocit, ale nebyl důvod si myslet, že by se o nás vojáci nějak zajímali. Stejně sme ale tu jednu mýtinu, která jako by vypadla z LOST, přešli hezky rázně a s radostí zase zalezli do rákosí. I když ne, že by to nebylo jedno, když nás stejně můžou zachytit na těch svejch termovizích, žejo? Pokračovali sme dál a cesta trvala asi 50 minut, než se před náma konečně otevřel výhled na Sacred Falls. 

Kromě toho, že je vodopád opravdu krásnej, je taky opředenej mýtama. Podle místního folklóru tudy totiž procházej tzv. Night marchers (jo, zní to jako něco, co žije za Zdí). Jsou to duchové pradávných zemřelých válečníků, co bloudí po nocích po ostrově. Nejčastěji na ně můžete narazit na místech dávnejch bitev. Na Night marchers nechcete narazit hlavně proto, že když se jim omylem podíváte do očí, tak vás nebo někoho z vašich příbuzných stihne smrt. Zachránit se před jejich smrtelným pohledem můžete dvěma cestama. 

Buď jste pokrevně spříznění s jednim z nich (což u nás asi nehrozí), a pak ste v bezpečí. Nebo si lehnout na zem tváří k zemi, dělat mtvýho a modlit se, abyste neupoutali jejich pozornost. Přítomnost Night marchers poblíž vás poznáte díky mrazení v zádech, náhle studenýmu větru a zvuku bubnů. Místo, odkud v noci průvody vyrážejí strašit, domorodci připisujou právě Sacred Falls, takže se věří, že celý místo je prodchnutý tajemnou energií, manou. Na místě sme se cejtili trochu stísněně. Skočili sme do vody, objali se, že máme první část za sebou a udělali pár fotek. Během toho nad náma asi dvakrát přeletěla helikoptéra a my se neměli kam schovat. Když přiletěla potřetí, už bylo celkem jasný, že koukaj přímo na nás, protože se nad náma na několik okamžiků zastavila. To už sme byli hodně nervózní a začali se urychleně oblíkat. Celou cestu zpátky sem měla nepříjemnej pocit, že za chvíli na nás vyskočí rangerův pes odněkud z křoví, kde už si na nás dávno číhaj. Pocit byl čím dál nesnesitelnější a sem si jistá, že i v Čalouníkově hlavě se začaly formulovat výmluvy a omluvy, co budeme za chvíli muset říkat nahlas. Šli sme mlčky až ke křižovatce s provozní cestou, která je dost široká na auto. 

V tu chvíli sme uviděli, že proti nám někdo jde. Zalétli sme do trávy, ale Čalouník si byl jistej, že to sou jenom výletníci. A měl pravdu, nějaký tři místní děcka nás jenom pozdravili a prošli. To už sem byla uvolněná, protože bylo jistý, že se u brány fakt nepořádaj nějaký šílený manévry, aby nás chytili. Jen, co sem se po deseti minutách uchlácholila, Čalouník mě zarazil, a zatáhnul za ruku znova do křoví. Padesát metrů před náma stálo auto. Nevěděli sme, jestli je těch děcek, ale vzhledem k tomu, že brána, přes kterou sme prve lezli, byla zamčená a klíče nemůže mít jen tak někdo, sme se rozhodli bejt opatrný. Taky bylo klidně možný, že ty tři měli obrovský štěstí a dostali se dovnitř těsně předtim, než si pro mě s Čalouníkem někdo přijel. Chvíli sme potichu zvažovali, co dělat a pak se rozhodli radši prolízt džunglí, než zjišťovat, komu auto patří. 

Hahaha, viděli ste někdy džungli? Následující hodinu a půl sme nejdřív strávili  plazením a proplejtánim lesním porostem tak daleko, aby nás nebylo od auta slyšet. Pak sme se dostali na obří podmáčenou louku a lezli skrz tři metry vysokou trávu na druhej konec. Tam sme zjistili, že sme v pasti, protože louka končila říčkou a pozemkem, kde si zrovna rodina hrála na zahradě a my jim jaksi nechtěli vysvětlovat, proč je stalkujeme z jejich remízku. Museli sme se vrátit a prolejzat mangrovama. To už sme byli podle doslechu kousíček od silnice, ale nebylo jak se přes mangrovy dostat. Nezbylo nám nic jinýho, než skočit i s našema pohorkama do řeky a bahnem se vybrodit na světlo boží. Dobrali sme k místu, kde se dalo vylézt z říčního koryta a tam sme naopak objevili, že sme uvízli mezi soukromejma oplocenejma pozemkama. Třešničkou na tomto povedeném výletu pak už byl jenom přechod (sprint) přes něčí pozemek s kozama a přelezení vysoký brány zpátky k silnici jako nějaký zloději. Teprv tam sem si konečně oddychli a vylili vodu z čvachtajících bot. 

Naše sladkovodní odměna

Zajímavý bylo, že když sme se blížili k závoře, odkud sme ráno vyráželi, zrovna odtamtud vycházeli dva ze tři teenagerů, co sme potkali před hodinou. Za prvý nevypadali moc vesele, za druhý nebyli komplet a za třetí nás od nich dělila asi hodina, což znamená, že za tu dobu nemohli stihnout dojít k vodopádu a zpátky. Jejich příběh se už asi nedozvíme, ale konečně sme docenili právě prožitý dobrodružství. 

Ačkoliv si nepřipadám jako kriminálník za to, že sem se šla podívat na nějakej vodopád, samozřejmě vám nebudu tenhle výlet doporučovat. Ať se každej rozhodne sám, jestli mu za to ten stres stojí. Pokud by někdo neměl dost překračování hawajských zákonů, mrkněte taky na další zakázanou trail Stairway to Heaven ;)

Asi nejlepší hawajská nezávislá Do It Yourself webovka je blog tohohle maníka. V sekci hiking najdete tady zajímavý tipy na treky a hlavně návody na ty zakázaný ;)

Tim bych vyprávění o naší cestě na Hawaii zakončila a konstatovala, že se nám tu strašně líbilo, protože nám Hawaii dala možnost cestovat si naprosto po svym s fajn základnim táborem v jednom ze svejch nezčetnejch friendly kempů.

A to nejfajnovější na konec. Náklady
Za 14  dní v jsme oba na Hawaji utratili 10.290 Kč.
Ubytko: 151 Kč za dvě osoby/ noc (deset nocí ofiko v kempu, dvě za plotem, dvě v bezdomovecký komunitě)
Jídlo: 439 Kč za dvě osoby na den (nákupy v supermarketech a vlastní vaření plus na celodenních výletech do civilizace sme kupovali dolarový burgery v Mekáči, dále cca 6 caramel frappucino ve Starbucks)
Doprava: 87 Kč za dvě osoby na den (žádný dálkový spoj, většina z toho byla za jízdy do Starbucksu, abych tam mohla blogovat, většina výletů byla stopem)
Ostatní (vstup do Bjódóinu, laundry, luggage storage u USS memorialu, Hanauma Bay): 58Kč za dvě osoby na den. To. že sme si nakoupili spoustu oblečení, včetně second hand plavek za dva dolary a dárky, nepočítáme.

Celkově sme si vystačili s rozpočtem 735 Kč za dvě osoby na den. To je o deset korun levnější rozpočet, než Nicaragua. Za přepodkladu, že bysme cestovali alespoň s dalším párem, rozpočítalo by se kempování a bylo by to ještě levnější, což je podle mě obrovsky povzbudivý a palec nahoru.

MAHALO. Díky za přečtení a případný komenty

Na rozloučenou dvě ukulele písničky, první je sice novozélandská, ale má hawajskou atmosféru a vtipný video. A je to Gin. Druhá je z Hawaje.

Honolulu Baby

Nalaďte se se mnou!

O obřích vlnách a bezdomovcích

Asi se shodnem, že Hawaii není pro našince  úplně běžná dovolenková země. Za prvý je to dost daleko - přeletět dva oceány a k tomu celý USA trochu času zabere. A  za druhý máme kvůli televizi vytvořenou falešnou představu,  že Hawaii je hlavně o Waikiki, takže pokud nemáte na kontě dost na pětihvězdičkový hotel na pláži, nemáte šanci. Tak na to pěkně rychle zapomeňte, protože vám dneska povim, že víc pohodovej backpacking sem asi na naší cestě nezažila. Hawaii je smíchaná z těch nejlepších ingrediencí. Vezmete přátelskost a otevřenost Amíků, smícháte s perfektně fungujícím veřejným transportem v Japonsku, přidáte pláže z Karibiku a doředíte exotickou místní kulturou.

Přesto...při mym prvnim pohledu na hawajský stránky to tak vůbec nevypadalo. Absolutně sem nemohla přijít na to, jak se bookujou kempy, podle všeho se do hawajskýho busu nesmí s krosnou a objemnejma nákladama a navíc nesmíme nic nechávat ve stanu, protože Oahu se hemží bezdomovcema a perníkářema (nemyslim tim Pardubáky). Vyděšeně zhasínám lampičku a du radši spát.

Vzhledem k našemu budgetu se budeme pohybovat jenom po hlavním ostrově Oahu, na kterym leží hlavní město Honolulu, i když takovej Big Island s aktivní sopkou a liduprázdnejma plážema by nás taky lákal.

S kempovánim je to na Oahu tak. Jediný komerční kempiště je tohle. Podle mě je zbytečně drahý a z dlouhýho listu pravidel, jak se chovat, by se člověk rozbrečel. 

Dál existujou State Parks. Jak se rezervujou sem úplně nepochopila, ale cena 18 dolarů za kempiště už není nic tak hroznýho.

Můj favorit jsou ale rozhodně County parks. Za paušální poplatek 52 dolarů smíte na vybranejch kempištích spát pět nocí, cože je podle mě hodně fér. Existujou i kempiště po třech nocích, což stojí 32 dolarů. Každý kempiště pojme až deset lidí, cena je pořád stejná. Stačí si udělat profil na jejich stránkách, a vybrat si, kdy chcete kempovat a kde (většinou podle toho, jak se vám líbí přiložená fotka). Potom si musíte vyčíhat přesně 14 dní předem v pátek odpoledne v 17:00, kdy se systém automaticky updatuje a otevře volný místa na váma vybranej turnus. No a pak už se jenom bojujue a místečko. Platební terminál funguje bezchybně.

Dramatické pohledy na Waimanalo Beach Park. Jenom ten vítr ne a ne jít někam.

Jediná vada na kráse hawajskýho kempování je fakt, že se kempuje od pátku do úterka. Středeční a čtvrteční noc sou všechny kempy zavřený. Teď už chápu, že je to z důvodu, aby si nikdo nemohl permanentně postavit někde stan a tam bydlet. Nicméně mi to samozřejmě trochu dělalo starosti, páč sme do Honolulu přiletěli akorát hezky ve středu a tim pádem neměli na první dva dny ubytko. Čalouník, ten můj poctivec, má chudák noční můry, kam ho zas zatáhnu squattovat a co do hledání ilegálního ubytka se mu nedá příliš důvěřovat. Naštěstí na tohle mám šestej smysl, chvíli se porochňám v Google Earth, zazoomuju, odzoomuju a vim, kam vyrazit. 

Dvě kempiště, co sem bookla, sou Waimanalo na jihovýchodě a Hauula na severovýchodě ostrova.

Na letišti sem se nejdřív trochu urazila, že mi hnedka holky s kokosovejma podprsenkama nevěšej kolem krku věnec lei. Ale nedalo se nic dělat, tenhle zvyk se přestal praktikovat asi před padesáti lety. Dneska si každej turista musí koupit vlastní někde ve stánku. Tak sem si aspoň nacpala kapsy letákama a brožurkama, což se ukázalo jako super užitečná věc, vzhledem k tomu, že ten nejlepší, časopis This week hawaii, obsahuje spoustu informací, co tady dělat a hlavně má vzadu sekci s kupónama, který sem se pozdějc jako správná hospodyňka jala vystřihovat a zakládat.

Na zastávce autobusu sme opravdu našli ceduli, že pokud se naše zavazadlo nevejde pod sedačku, nemůžeme s nima jet. Připravila sem si prosebnou speech na řidiče, ten se ale jenom usmál a Aloha. Batohy sme silou vůle strčili pod řadu sedaček a modlili se, aby nenastoupilo moc lidí. Samozřejmě sme se ale začali přibližovat centru Waikiki a nakonec při vystupování vzbudili rozruch, protože autobus byl napráskanej a my tak daleko od dveří. No nic, v centru sme nakoupili nějaký zásoby jídla na dva dny, co se budeme ukrejvat a sedli na autobus 57 směr Waimanalo. Vystoupili sme už za šera v polovnině cesty u krajnice před městem Kailua. Sešli sme kousek do vnitrozemí a můj instinkt mě nenechal na holičkách, objevili sme vysokou trávou a rákosim zarostlej oplocenej pozemek, kterej byl evidentně nechán ladem a hlavně měl díru v plotě. Prolezli sme, pochválili si místečko a postavili stan.

Druhej den sme vyrazili pěšky do Kailuy. Stan sme sebevědomě nechali stát na místě s tim, že ho nikdo nemá šanci najít. Méňě sebevědomě sme se cítili ohledně krosen, takže sme je radši vzali s sebou. V Kailue sme našli popořadě tato místa: 7/11 s donatama a čokoládovym mlíčkem, coin laundry, protože naše oblečení z Mexika bylo už zas nechutný, Mekáč kvůli internetu a hlavně obchod Armády Spásy, kde sme se strašně rozšoupli a za 12 dolarů nakoupili Hawajskou košili, tři trička a dvoje žabky.
Odpoledne sme se věnovali čumění na nádherný Kailua Beach.

Po příjemně prožitym čtvrtku sme se ještě jednou vyspali za plotem a druhej den byl pátek a od 8:00 se otevírá Waimanalo kemp.
Teď něco k dopravě po Oahu. TheBus je dlouhodobě právoplatně volen jako nejlepší servis veřejný dopravy v celý USA. Nejenže jezdí do všech koutů ostrova, je přehlednej a řidiči vžycky rádi poraděj, ale navíc je propojenej s GoogleMaps, takže se stačí někde připojit na net a je hrozně snadný naplánovat cestu a přestupy. Jeden lístek stojí USD2.50 a dá se na něj jet třikrát, než za dvě a půl hodiny vyprší. Každej bus má vepředu rošt na kola, což už je takovej pěknej bonus.

Příjezd na Waimanalo Beach byl trochu šok, protože sme zjistili, že naše kempiště číslo 9 je to úplně, ale úplně nejblíž komunitě bezdomovců, co si postavili stany v lesíku vedle. protože tam dole nemaj, kde vařit a sedět, většinou se srocujou u laviček nahoře, což je u nás. Řekli sme si, že budem mít koule a postavili stan s tim, že až přijedou ostatní lidi a postavěj si stany vedle nás, nebude to už tak divný.
Odpoledne sme se vrátili ke stanu a zjistili, že kemp už je plnej, ale všichni si postavili stany na jednu hromadu co nejdál od nás, na druhý straně kempu. Pohled na náš opuštěný staník musel bejt fakt smutnej. Pomalu se začali trousit bezdomovci a oťukávat si nás. Znáte mě, sem lidumil a mám vlídný slovo pro každýho.
Moje hierarchie lidí podle toho, jak ráda se s nima bavim, vypadá tak, že na vrcholu je Čalouník a rodina a pak kamarádi. Pak milí lidé, pak rozumně nebo aspoň polovičně rozumný bezdomovci a pak teprve stáda turistů z Waikiki beach.

Nasadila sem teda úsměv a dělala, že těm roztomilým bezzubým individuím rozumim. Ne, některý byli opravdu fajn a po tejdnu mezi nima sme je už i znali jménem a oni se nám vždycky snažili se všim poradit. Stmelila nás hned první noc, když přišla bouřka (my s Čalouníkem preferujeme slovo hurikán) a brutálně nám napršelo do stanu a málem nám popraskaly tyčky, jak jím lomcoval vítr. Nespali sme celou noc a ráno museli všechno vyklidit a usušit. S ostatníma stanama to vypadalo stejně, tak sem tu a tam přiskočila a pomohla vymejt písek ze stanu a tak.

Bezdomovci nás začali mít rádi a když přijelo auto z nějaký politický kampaně, že vezou zbytky jídla (kontejnery s míchanýma vajíčkama, rejží, párkama a palačinkama se sirupem), byli sme okamžitě přizváni a feast :) To se opakovalo ještě večer, kdy k nám naopak přišel Amík od "normálních" camperů, že ugrilovali moc masa a jestli jim nechcem pomoct. Patrně nás litoval, že tam sedíme tak sami vzadu a marně se snažíme ve větru rozdělat oheň na vařiči. Dostali sme nevídanou flákotu masa marinovanou v nějaký skvělý omáčce a k tomu brambory a zeleninu v alobalu. Abysme si ještě víc pojistili status socek, další ráno pro změnu přijela slečna z pekárny, že je neděle a vyklízí zbytky. Bohužel bylo na nás sníst asi dvacet muffinů, doughnutů a různejch sladkejch pečiv a baget. Bezdomovci si tentokrát nebrali servítky, aby si bedny odnesli ke svojí lavičce a rovnou si udělali sešn u nás.

Waimanalo beach byla trochu daleko od supermarketu, takže sme vždycky museli pro zásoby jídla busem nebo stopem, ale na druhou stranu sme měli v okolí spoustu vyžití. Z vejletů zmínim Valley of Temples, což je obří hřbitov/louka, kde sou rozmístěný všechny možný kostely všech možnejch náboženství. Měl lákala replika Bjódóinu z japonský Nary. Vstup byl asi 3 dolary a podařilo se nám tam i zpátky dostopovat většinou na korbách osobních aut. Tušim, že byla zrovna sobota a všude sme viděli cedule na Garage sales a podobně. Prošli sme se asi po třech a ukořistili šnorchlovací výbavy za pár dolarů, batoh, zlevněný opalováky a já objevila na jednom z věšáků úžasný hawajský retro šaty.

Pro šnorchlování je kousek odtud proslulá Hanauma Bay, kam se dá taky dostopovat. Vstupný 7.50.

I to zatracený Waikiki mělo svý kouzlo, i když pláž byla úděsně přeplněná. Utrhli sme se tady ze řetězu a nakoupili hromady dárků. Kromě toho sme taky našli happy hour bar a dopřáli si místní Mai tai koktejl.

Trochu divočiny sme si šli užít na Makapu´u Beach, kde se v zime pořádaj soutěže v bodysurfingu. vlny sou tady až čtyřmetrový. V létě se naštěstí moře uklidní a vlny sou jenom třímetrový, takže pohoda. Ne, co zas machruju...bylo to strašný a potom, že do mě bily bez ustání deset minut v kuse největší vlny co znám, sem to vzdala a seděla na pláži, jak buchta. Aspoň, že sem se odpoledne mohla věnovat disciplíně hajkování, protože hned vedle je Makapu´u maják a scénický pohledy na skalnatý pobřeží kolem.

Půjde si se mnou někdo rekreačně zaplavat?

Pearl Harbour má perfektní návštěvnický centrum tak obsáhlý informacema, že bych na místě mohla začít učit děják. Vstupný je sem zdarma a centrum obsahuje park s torpédama, raketrama, memorialem s plaketama všech ponorek ztracenejch během druhý světový, dvě muzea, kino a vyjížďku lodí k potopenýmu křižníku USS Arizona, kterej leží pohřbenej na dně Pearl harboru spolu s tělama vojáků, co se nepodařilo nikdy vylovit. Dneska na tom místě stojí pietní memorial. Pearl Harbour je neuvěřitelnej zážitek a je jedno, že nejste na muzea, tohle se prostě musí vidět, aby si člověk uvědomil tu hrůzu, co nám dneska připadá už jenom jako nějaká daleká historie. Mně osobně nejvíc dojely plakety s osobníma příběhama všech ponorek. Krásně napsaný kolego.

Pearl Harbour byl náš poslední výlet z Waimanala. Museli sme měnit prostředí a stěhovat se na sever ostrova, do Hauuly. Abych byla přesná, ve středu ráno sme samozřejmě museli vyklidit kemp. V tu dobu už sem se cejtila v komunitě naprosto v pohodě (stan sme přestali zamykat asi třetí den), že sme se normálně zeptali jednoho stařešiny, jestli jim nebude vadit, když se na dvě noci přestěhujeme k nim dolů. Nikdo nic nenamítal, dokonce nám slíbili, že nám budou hlídat stan :) Za celej tejden se nic neztratilo. Kromě toho sem si našla obdivovatelku a kamarádku, dvanáctiletou Shaunu, co bydlela se svojí matkou ve stanu kousek od nás. Jedinej důvod, proč se mi z její situace nechtělo bulet, bylo, že ona ta Hawaii vlastně není k bezdomovcům tak krutá. 

Navíc Shauna byla skoro drsnější než já a taky byla skvělym zdrojem informací, jako třeba, když nás jistej mladík Erin chtěl vzít na trek do okolních hor. Erin měl docela určitě dobrý srdce, ale sem celkem vděčná, že nám Shauna jen tak mezi řečí oznámila, že Erin se tu skrejvá před policií.