Ale než vám prozradim, co se bude dít, potřebuju si trochu zabilancovat. Po akčnim 2014 byl loňskej rok zase trochu poklidnější, blogování z ČR mi nikdy moc nešlo. A když to není černý na bílym, tak to pojďme zpětně projet, abych na to nezapomněla.
Letošek nebyl úplně marnej. Dvakrát sem se mrkla do Japonska a na úplně nový místa, který jsem předtím neznala. Taky sem jela na hodně romantickou svatební cestu pod stan do deštivýho Skotska, libovej nápad a předtim sem se stihla i vdát.
Docela sem obcházela cestovatelský akce.
Skvělý Zcestomítání doporučuju i kdybych tam nebyla já, bylo to hrozně sympatická jednodenní promítání, možná zkuste příští rok načerpat inspiraci. Děkuju Ivy za šanci otrkat se před kino sálem.
Pak hned nato jsem se vetřela Karlu Wolfovi na festival Kolem světa. Můžu namachrovaně konstatovat, že sem přednášela hned v závěsu za Trabantama, Láďou Ziburou a Honzou z Wohnoutů (kterýho sem se styděla oslovit úplně stejně, jako před 14 lety, když sem je žrala). Moje předáška byla v neděli večer, jako jedna z posdleních. Ukecala sem rodinu, aby to nebyl trapas, že budu přednášet sama sobě, ale přišli lidi. Docela mě to překvapilo. Díky!
No a na konci roku se mi dostalo velký cti, že mě moderátor Rádia Wave Pavel Sladký zařadil do Top 10 hostů cestovatelkýho pořadu Casablanka. Přitom zpětně mi přijde, že sem v rozhovoru nestihla říct nic vzdáleně inteligentního a soustředila se na bitching ohledně Čalouníkovy touhy kupovat si píčoviny (mačety) a vozit je v krosně po JV Asii. Ocitnout se v takový skvělý společnosti je pocta. Mně osobně nejvíc vzal rozhovor s Tomášem Poláčkem o jeho epickym dobrodružství stopem přes Assi až do Patagonie. Tomáš totiž mluvil naprosto upřímně a pravdivě nejen o těch cool aspektech jako je lezení na sopky, ale hlavně o pocitech únavy, občasný bezmoci, stýskání, honby za letadlama. Moc doporučuju, je to skvělej rozhovor.
Link na rozhovor sem sice asi kdysi dala na FB, ale tam je to pomíjívý, takže tady přertvá na věky.
Už když to a vypadalo, že blog pomalu uhyne, objevil se novej čelendž. Zkrátka a dobře, není mi souzeno tady v rodný zemi moc čumět ani jako vdané paničce a už za necelý tři tejdny znova balíme.
Tentokrát ne krosnu (i když tu nutně potřebuju taky), ale kufry a obleky. Stěhujeme se totiž s Čalouníkem do New Yorku!
Zatím sem si vyjednala dobu určitou, rok. Budeme se snažit rozjet pobočku firmy, co před dvaceti rokama založil Čalouník starší. Máme židle a nebojíme se je použít. Nebo ste mysleli, že ta přezdívka je jenom tak :)? Bude to zase takovej skok do neznáma, ale tak ve Státech sem ještě nikdy nežila, tak to prubnem. Mě láká americká příroda a že se zase vrhnu na blogování, jeho myšlenka pokračovat v rodinný tradici. A dobrodružství musí bejt.
Kromě toho se chci letos opřít do Expedic, mrknout se do Japonska, na Havaj nebo na Kubu, no prostě to tu snad znova ožije.
Z Pardubic na cestu kolem světa. Do krosny boty, stan a stolní hru pro dva
Pardubice, 4. listopadu 2014 – Žanda Panda z Pardubic začala svůj blog zandapandavtokiu.blogspot.cz psát v roce 2008, kdy získala stipendium a odjela studovat do Japonska. Dnes je jí 28 let a od první velké cesty nasbírala do cestovního pasu několik desítek razítek a o svoje tipy na výlety, levné přespání a doporučení co kde ochutnat se dělí na svém blogu už šestým rokem. Do téhle blondýnky s vizáží víly a květem ibišku za uchem byste jistě neřekli, že na zádech už devět měsíců tahá dvacetikilovou krosnu a když není zbytí, přespí ve stanu v křoví.
O tom, jak se plánuje cesta kolem světa, kdy se bála o život, s kým cestuje a co z Česka jí chybí prozradila v rozhovoru pro Město perníku, který jsme spolu vedly na dálku, protože v době jeho vzniku byla Žaneta v Malajsii.
Žando, jak se plánuje několikaměsíční cesta kolem světa a co nejdůležitějšího dát do krosny?
„Pro mě to byla radost. Cestování je moc důležitou součástí mého života, takže mě hnala hlavně touha vyrazit do neznáma s novým přítelem a zjistit, jestli to bude správný parťák nejen na cesty ale i do života. Tohle je podle mě skvělá zkouška vztahu. Začalo to vlastně už u samotného šetření, které nám trvalo přes rok. Za tři nejdůležitější věci považuji boty, stolní hru pro dva a stan. Stan, i když to jsou 4 kila v batohu navíc, nám dodal obrovskou svobodu. Díky němu jsme mohli podnikat výpravy na vlastní pěst a vylézt si třeba v Nicaragui o půlnoci na sopku úplně sami. Po devíti měsících už na sobě máme jen málo kusů, se kterými jsme původně vyrazili. Před cestou jsme nejvíc zainvestovali do pořádných pohorek a outdoorových kalhot, všechno ostatní se vždycky nějak sežene. Třeba právě v Bolívii se ukázalo, že není nejlepší nápad jet na cestu kolem světa s bílýma plavečkama, takže jsem je musela po čase vyměnit. Stačilo na Hawaii obejít pár garážových výprodejů.“
Náš stan ve druhém nejhlubším kaňonu světa. Colca v Peru
Na tuhle náročnou dovolenou ses vydala se svým partnerem, kterému na blogu přezdíváš Čalouník. Kolik času Vám plánování zabralo, měli jste vše předem vymyšleno, nebo se trasa upravuje a mění podle potřeby a finančních možností?
„Nějaké cesty jsem už podnikla, takže jsem na to šla vyřazovacím způsobem a určila si kontinenty, které bych chtěla vidět. Vyhrála to celá Amerika a kus Asie. Kdyby vyšly peníze, přidali bychom i Austrálii. Následně bylo potřeba určit, jak se dostat přes oceány. Pro hlavní přelety jsme měly letenky nakoupené s předstihem, všechny vntirostátní přejezdy a přelety jsme pak řešili operativně. Stalo se nám třeba, že náklady na přelet z Kolumbie do střední Ameriky, byly tak vysoké, že jsme „museli“ zaimprovizovat a vzít to přes karibské Portoriko. To, že se mezi americkým kontinentem a Filipínami vyskytuje Hawaii, byl už jen takový bonbónek. Jednou jsme také nestihli sehnat včas víza na indonéský Kalimantan a museli oklikou. Jediná letenka domů zůstávala dlouho otevřená.“
Jakým způsobem jste výpravu financovali? Doplňovali jste rozpočet během putování nějakou brigádou?
„Oba jsme měli přes rok stabilní práci v reklamní agentuře, takže se šetřilo opravdu dobře. Během té doby jsme si prostě nekupovali zbytečné věci a hlídali se při nákupech potravin. Protože jsme vyráželi v březnu, rodiče a babičky nám o Vánocích pomohli hodnotnými dárky. Stan, vaření, čtečku knih, GoPro kameru, to všechno máme od nich. Peníze jsme nedoplnili, ale třeba na Filipínách pro nás byly výlety lodí na okolní ostrovy příliš drahé, takže jsme se nechali na několik dní zaměstnat a výlety si odpracovali.“
Svůj denní rozpočet pro dvě osoby stanovili na 1.000,- Kč a částka zahrnuje ubytování, jídlo, vstupy, výlety. Ne vždycky se podařilo stanovený rozpočet dodržet: „Například když se nám naskytla možnost jet se v Bolívii podívat do pampy, lovit piraně a hledat anakondu. Po takovém výletu je pak potřeba pár dní utáhnout opasky a vyrovnat rozpočet. Já sama jsem spíš old school, ale můj přítel mě přesvědčil, že se při cestování hodí i mobilní aplikace. Poctivě všechno zaznamenával a zpětně máme přesnou představu, která země měla nejlevnější jídlo a kde se nejlevněji cestovalo místní dopravou. Po příjezdu do Asie jsme si rozpočet snížili na 600,- Kč. Vypadá to jako celkem dostatek peněz, ale počítají se do toho i zážitky, za které je někdy potřeba si připlatit.“
Z článků a fotek na blogu to vypadá, že je tahle cesta absolutní ráj, splnění všech cestovatelských snů. Zažili jste situaci, kdy jste se opravdu báli o život? A kdy Vaše maminky?
„Maminky byly určitě nejvíc nervózní před sjezdem silnice smrti v Bolívii,Yungas Road vedoucí z hlavního městaLa Paz na severovýchod doCoroica.Tam jsme ale výjimečně zainvestovali do opravdu dobrých horských kol, takže se žádné drama nekonalo. Já se bojím o život při setkání s jakýmkoliv hadem, i slepýšem. S lidmi jsme problém neměli, v celé jižní a střední Americe jsme nepotkali nikoho vyloženě zlého. Jen v Guatemale jsme se rozhodli nelézt na jednu sopku blízko města Antigua, protože tu prý vesničané číhají a přepadávají turisty s mačetami.“
Co Vás na téhle výpravě přes několik kontinentů nejvíc ohromilo?
„Z přírody to byl západ USA a jeho národní parky. Je neuvěřitelné, kolik přírodních divů se vejde na tak „malé“ území. Začne to Joshua Tree přes Grand Canyon, kousek odtud je padesátistupňové Údolí Smrti a večer vás přepadne sněhová bouře v Yosemitském národním parku. Překrásné byly také skalní propadliny cenotes s křišťálovou vodou v Mexiku. Negativně mě úplně rozhodila Sumatra, kterou jsem si představovala jako pralesní ráj tygrů a slonů. Když se u nás mluví o odlesňování a vymírání druhů, zní mi to jako nějaké vzdálené sci-fi. Přeci jenom pro nás v České republice, kde je modré nebe a laňky pijí ze studánek, je těžké představit si, že na druhém konci planety je země, kde hoří lesy, kam až dohlédnete, před domy se pálí hory plastových lahví a nebe zakrývá permanentní žlutá vrstva smogu. Ale taková je bohužel realita.“
Na blogu mimo jiné ostatním cestovatelům doporučuješ co kde ochutnat. Co nejzvláštnějšího jsi jedla a co z Česka Ti naopak chybí?
„Mangrovové červy na Filipínách a syrové maso z koně (basashi) v Japonsku. Na svoji obranu musím říct, že Japonky zase zděšeně koukaly na mě, když jsem jim řekla, že u nás jíme králíčky. A zalít to vše doporučuji Inka kolou z Peru, to chutná jako taková zvodnatělá fluorescenční žvýkačka a je hrozně návyková.
Nevím, jestli můžu dělat reklamu, ale chybí mi chleba, Granko a citrónová Poděbradka.“
Piraňa nakonec skončila na talíři.
Má tahle dovolená pevné datum, nebo skončí až dojdou peníze?
„Bývali bychom rádi vydrželi celý rok. Před drahým Japonskem jsme si ale sedli, podívali se na všechna bankovní konta a uznali, že je pomalu na čase jet domů. Přála jsem si ještě vzít to domů přes Indii, Írán a Omán, ale to si budu muset nechat na příště. Naše cesta tak vyjde na deset měsíců. V tuhle chvíli jsem cestovatelsky nabažená, ale ono se po prvním týdnu zpátky doma zase něco najde.“
Na cestě, kde jste odkázáni jeden na druhého a jste spolu 24 hodin denně, může přijít ponorková nemoc. Zažili jste situaci, kdy jste se chtěli rozdělit, skončit tuhle dobrodružnou dovolenou dřív?
„Takové to: „víš co, tak si dáme pár dní pauzu a sejdeme se v Mexico City na letišti“ nás chytlo asi třikrát, naštěstí netrvalo déle než pár hodin. Zpětně jsem se teď od kamaráda, co jsem potkala v Malajsii, dozvěděla, že se přátelé na naší rozlučkové party sázeli, jak dlouho to spolu vydržíme. Má nejlepší kamarádka prý sázela dva měsíce. Naše zasnoubení cestou asi všem vyhnalo z kapsy výhru.“
Vaše zasnoubení znamená, že se Žanda usadí a zakotví trvale v Čechách?
“Cesta nás měla naučit větší empatii s chudými lidmi, společnému plánování, jak vyjít s málem a docenit obyčejné teplo a střechu nad hlavou. To se nám, myslím, splnilo a moc rádi se vrátíme zpátky do Čech. Rodiče se mnou cestovali, co si pamatuji, takže se budu držet jejich vzoru. A dítě bude stejně tahat Čalouník. :-)“
Pokud Vás podobná cesta láká, ale nechcete vyrazit sami, můžete využít nabídku expediční agentury Zirhamia, se kterou Žanda spolupracuje a již v dubnu 2015 vyrazit na čtrnáctidenní cestu do Japonska. Pod slovem expedice si můžete představit výlet se skupinkou cca devíti dalších lidí, kteří sdílejí zájem pro danou zemi, ale nechtějí se tam vydat úplně sami. Na druhou stranu ovšem nechtějí jet s klasickou cestovkou, protože to postrádá dobrodružný ráz. Žaneta by chtěla lidem ukázat, co na Japonsku miluje, vzít je na místa, která třeba ani sama nezná a dopřát jim možnost podílet se na běhu výpravy. Informace o expedici naleznetezde.
Celou trasu Žandy a Čalouníka si můžete prohlédnout tady.
Dneska sem si pro vás připravila takovej článek plnej reklamy, za kterou mi bohužel nikdo nezaplatil. Pokusim se vám popsat, jak se dělá taková svatba od začátku do konce. Je to úplně jednoduchý, stačí okopírovat moje kroky.
1. Nejdřív sem musela uhranout nějakýho Čalouníka. Za tímhle účelem sem nastoupila do přední české reklamní agentury, kde jsem chvilku předstírala, že sem čistotná, zodpovědná a že umim vystavovat faktury a v kuchyňce sem pak zatnula drápky do takovýho pohlednýho nosáče, co mi řekl, že vypadám, jako bych přijela někde z Havaje. Ostatní v práci mýmu vohozu říkali "záclona", takže sem do tohoto gentlemana- metalisty zamilovala.
Košile Tesco 215 Kč, Čalouník není už k prodeji
2. Jako druhý krok sem se mu odhalila a řekla, že po zbytek života bude muset se mnou spát na karimatce po letištích. Kývnul, tak sem ho vzala do Karibiku. To mu úplně zamotalo hlavu a začal plánovat, že mi dá smradlavou zásnubní mušli. Naštěstí se objevil Bill a jako náhodou daroval Čalouníkovi prstýnek, co vylovil z moře. O dva tejdny pozdějc mi ho za úplňku navlík na prsteníček.
3. Že chceme bejt svoji do roka a do dne, sme si řekli hned, takže určit datum svatby bylo jednoduchý, horší to bylo s vdavkuchtivejma kolegyněma, co měly obšancovaný všechny soboty v červnu asi tak na pět let dopředu. Vyzráli sme na to termínem v pátek. Aby nepřišlo moc lidí, naplánovali sme kolizi s Rock For People. Lidi bohužel nakonec přišli...Někteří měli drony a nebezpečně na nás nalétali.
4. "Héééj, co takhle udělat tu svatbu v havajskym stylu?!?" A že sme byli líný jít do grafickýho studia, vybírat gramáž papíru a lízat obálky, naučila sem se vyřezávat ananasy ve photoshopu a udělala opravdu děsnou pozvánku, do který by asi nikdo neřek, že láká na svatbu.
5. Sem sice Pardubačka, ale mamce vděčim za nápad mít obřad v Chrudimi. K Muzeu barokních soch nemám žádnej vtípek. Oběd bude na Trpišově, protože je to jenom dva kilásky od našeho baráku a párty uspořádáme v Hlinsku v Myšákově Hotelu Styl na sjezdovce, protože v červnu bude ještě určitě kupa sněhu a v pauze mezi obřadem a kalením si lidi můžou zalyžovat.
http://www.mubaso.cz/
6. Je potřeba koupit nafukovacího papouška!
7. Moje nejlepší kamarádka se vdává taky? Tak to se objednáme do svatebního salónu a budeme dělat průmyslovou špionáž, co nám sluší a co si pak samy ušijem. Ráno sice vyrážíme s kocovinou, ale ke konci dne máme dva solidní výsledky: Čarodka překvapivě zjistila, že svatební šaty asi sama spíchnout nedokáže a já mám na sobě něco, co už si nechci sundávat. A náhodou to vůbec nevypadá jako ty krátký punkový šaty, co sem si představovala. Volánky nade mnou zvítězily a šaty si nesu z Adiny domů, protože sou ve slevě. Jmenuje se to Pronovias Ledurne a má to labuťovou prsenku. Nevim teda, co přesně s nima budu po svatbě dělat, ale kdyby je chtěl někdo koupit, tak se zlobit nebudu.
8. "Mami...já sem ti šla takhle kolem internetu a vyskočily na mě tyhle boty, tak sem si je hned koupila k svatbě, aniž bych si to nějak promyslela. Jo a na prstýnkách sme se s Čalouníkem nemohli shodnout, tak sme si v Teplicích (!) vybrali každej svůj a aby k sobě pasovaly, nechali sme si tam vyrejt Nečum. Tak doufám, že je to za tebe ok".
9. Je potřeba koupit toho nafukovacího papouška!!! A třicet havajskejch věnců pro rodinu prosím.
10. Měsíc před svatbou se nás všichni ptaj, jestli je to teda tak, že maj jít na obřad nahatí jen v žabkách a na párty pak v obleku. Přijde nám to moc složitý každýmu telefonovat, tak sme se rozhodli, že jim to předvedeme. Pomůcky: tabule a křídy. A nafukovací plameňák, kterýho sem prostě v tom obchodě namohla nechat!
11. Čalouník zařídil parkování, wow, aby se mi neudřel k smrti
12. Opravdu nechutně toužím po fotokoutku. Čalouník se na můj nápad netváří moc nadšeně, ono taky 10.000 Kč není žádná lidovka. Tak kupujeme online lepidlo a tapetu moře a nemůžeme vymyslet, kde sehnat tak velký kartony, aby se to podlepilo a dalo ven na volejbalový hřiště. Řešení bylo nakonec ale na snadě - nalepili sme to prostě izolepou na stěnu dovnitř hotelu. Jen malým zázrakem při tom nedochází k rozchodu. Už ste někdy zkoušeli tapetovat?!?
13. A tak když já mám na prsou labuť, tak ať má Čalouník prošívanej žaket a cylindr. Dyť to už je jedno, už to stejně neladí k Havaji...Vybíráme mu ve Svatebním Domě v Praze Willvorsta a potutleně se chichotáme.
14. "Dobrý den, prosím, ten věnec bych si představovala hodně barevnej a výraznej. A pořádně velkej, ať je extravagantní"
Po dvou týdnech...
"Dobrý den, já sem si to rozmyslela, ať zas tak velkej a extravagantní není!"
Pozdě :)
Věnec by Vulpecula - https://www.facebook.com/pages/Vulpecula/292775644177074
15. Ještě že máme tolik tetiček a známejch! Sladký jedeme formou bartru. Já tetě Ivě pomáhám koupit letenku do Kanady a ona mi za to udělá medový řezy. Hádám se s mamkou, která nutně trvá na dvou dortech. Dortu se ujímá taťkova žena Alča se svojí maminkou a taky nemám v rukávu žádnej vtípek, protože to muselo dát strašný práce, zvlášť, když to nejsou cukrářky.
16. "A co kdybych teda měla místo kytky svatební ananas? Ten se bude dobře házet". Věděli ste, že existujou takový strašně malý růžový ananasíky? A že sou kurva pichlavý na to, aby je někdo chytal do ruky?
17. Přijíždí Čarodka a celej víkend robíme výzdobu. Dobrá svatba se přece pozná podle detailů, ne? Takže kupuju vykrajovátko na palmičky, ubrousky Tesco s ananasama, co vypadaj jako od Warhola, vyrábíme mašle a pom pomy.
18. Kapela týden před svatbou definitivně potvrzuje, že přijede. Sehnala sem Ukulele Orchestra jako Brno, co hrajou Rolling Stones, AC/DC a The Who. Přijede jich 11. OMG, na čele mi vyráží ledovej pot, protože máme pozváno asi o 30 lidí víc, než je kapacita sálu. Sestra mě musí uklidňovat po telefonu, že nebude pršet.
19. O svatebnim pochodu mám jasno už docela dlouho a Čalouník taky souhlasil. Doufám, že to pustěj včas. A že to s rodičema nešvihne. U oltáře se zastavuju přesně ve vteřině, co Aaron Bruno zpívá: "Maybe I should kill myself".
20. V den D dorážej družičky, rodina z Krnova, rodina z vedlejších vesnic. I Japonci sou v pozoru. Cestu k Mubasu sme našli a když sem viděla ty barevně nazdobený davy kamarádů, byla sem fakt dojatá. Všichni vzali totiž naši havajskou svatbu dost vážně a přijeli jak se sluší a patří. Byli to totiž samozřejmě jenom a jenom naši skvělí hosti, co vytvořili tu atmosféru, co dejchá ze všech fotek!
Moji bratři, sestra, její kluk, nevlastní bratři a jejich holky, nová sestra a švagr, bratránci a jejich holky, sestřenice přes koleno a...Tihomir z Bulharska. Ten se sem nějak zatoulal :D
Všem strašně moc děkujeme. Nejvíc samozřejmě našim rodičům, bez vás bysme si takovouhle srandu asi nikdy nemohli dovolit. Ste nejlepší! Taky moc děkuju všem, co se nějakým způsobem podíleli na přípravě. Fotky budeme přidávat na FB, tohle je jenom malej výcuc.
Ne vždycky má cestovatel v Japonsku dost času nebo možná spíš i informací k tomu, aby se vyhnul těm nejturističtějším místům a zavítal do míst mimo trasu šinkansenů. Naše dubnová expedice, kterou jsem vedla pro Zirhamii, se ale podle mě mrtě povedla a než, abych tu omílala pořád dokola fotky z tokijskýho Harajuku, dneska vás vezmu na japonskou ves. Dvakrát.
Píšu dubnová expedice, ale myslím spíš aprílová. Už měsíc předem jsem na srazu v hospodě apelovala na nižší pudy účastníků a prosila je, aby si nezapomněli "půjčit" v letadle huňatou dečku jako vystýlku do spacáku. Tak nějak sem čekala, že v Alpách, který pokrývaj většinu ostrova Honšú, nebude v noci úplně teplo. Ovšem vyskočit z autobusu po náročnym dni v jedný z nejhezčích zahrad Japonska přímo do půl metru sněhu, to mě teda zaskočilo. Vzhledem k tomu, že sem v závěsu za sebou měla ségru Dyndu, Péťu, Tomáše, Yanu, Jirku, Silvu, Kamila, Markét a Kouďáka, nemohla sem si jít hned hodit mašli ale po chvíli hledání sme v kopci našli místo vedle prázdné stodolky, kde bylo možný postavit stany pro deset lidí, aniž by nás UNESCO obyvatelé zažalovali. V druhý destinaci si na nás zase počkal pořádnej šedej mrak, co přestal pršet až večer, kdy už sme si hřáli kosti v nádhernym hotýlku s onsenem. Počasí a nálada naší partičky byly naštěstí dvě totálně odlišný věci (takovýho smolíčka můžu mít i v srpnu v Chorvatsku žejo - teda bez toho metru sněhu) a tak sme do sebe v kombinaci s rozjíveným a lehce nervózním gebením vyklopili v kolečku zbytek Becherovky a dali se jednu noc na snow camping. Všichni sme na sobě za ty dva týdny pořádně mákli, obě místa řádně prozkoumali a můžeme proto přinýst trochu toho poučování do stojatých vod tohoto cestovatelského blogísku. Mapa naší expedice s vyznačenýma místama, o kterých píšu, je k nalezení na konci článku.
Destinace 1: SHIRAKAWA-GO
V Japonských Alpách je v zimě pořádná zima. O tom žádná. Tahle vesnička s 1.700 obyvateli je nádhernej příklad soužití nejen rodiny, ale celého osazenstva vesnice za účelem přežití. Dneska už to asi zní trochu pateticky, ale opravdu bývaly doby, kdy tudy ještě nevedla horská silnička spojující města Toyama a Takayama, a kdy tu pravidelně nasněžily minimálně tři metry sněhu, které celou vesnici na dlouhé měsíce naprosto odřízly od zbytku světa. Bavíme se tu o období Edo (1603 -1868), kdy místní horalové dovedli tuhle schopnost přizpůsobit se naprosté dokonalosti. Podstatou byly právě sousedské vztahy. V těch několika měsících tepla bylo prostě potřeba obdělat políčka s rýží, ale nadělat taky obrovský zásoby zeleniny a dalších potravin, prodat pár tun toho hedvábíčka a nařezat dříví, protože ...winter is coming.
Aby se pod nánosama sněhu nekupil sníh, jako na střechách Tesca, začaly se stavět domy ve stylu, kterému se říká gasshó-zukuri podle toho, že vypadaly jako dvě spjaté ruce k nebi. A nebyly to jen tak nějaký domky, ty největší pojaly až tři generace plus všechny nádeníky a měly až čtyři patra. Podobných vesniček se v centrálním Honšů samozřejmě nacházelo víc, ale Shirakawa - go je kouzelný seskupení asi 130 domků, což z ní činí největší obývanej skanzen v Japonsku. Vesnice si navíc vede docela dobře, místo, aby vymírala, stěhují se sem dokonce i vyhořelí sararímani, co neunesli stres Tokia a radši tu budou pěstovat daikon.
Co se týká samotnejch domů, na které se nepoužívají hřebíky, nýbrž provazy z rákosu (!), mnoho z nich je otevřeno k prohlídce za symbolické ceny kolem 300 Yenů. Uvnitř si můžete prohlídnout všechna patra s vystaveným nářadím nebo si posedět u ohniště irori. V létě, kdy roste rejže, je pak pohled na celou vesnici z nedalekýho kopce naprosto dechberoucí. Jo a střechy se měněj každejch 20 let a je to tak namáhavej proces, že je potřeba skoro celá vesnice.
Co se týká cestovatelských tipů, tak:
1) Letní sezóna je tu celkem krátká a o víkendech tu budou kvanta turistů. Doporučuju proto navštívit v týdnu, brzo ráno a na okrajích sezóny. Na druhou stranu bacha, já si taky myslela, že 10. dubna už tu bude jaro :D
2) Cesta z Takayamy autobusem trvá asi 50 minut a stojí docela dost - 2400 yeníků. Poslední bus odjíždí mimo sezónu někdy v pět odpoledne a potom ve vesnici naprosto chcípne pes bez možnosti se najíst (vlastní zkušenost? haha)
3) Ubytovat se můžete přímo u rodin žijících v gasshó zukuri domcích. Ceny se ale pohybujou od 1200 - 3000 Kč za noc se snídaní a večeří. Přehled tady.
4) Pak je tu samozřejmě PunkANDAvarianta a sice kemping. Obyvatelé reprezentovaní jedním starým pánem, co se mě příliš vyptával, nejsou našemu stylu moc naklonění. Nejlepší místo na přespání je proto na kopci nad vesnicí, kde stával dřív hrad. Dnes jsou tam ruiny, stromy, je to daleko od obydlí a nikomu byste tam neměli na jednu noc vadit. Navíc, pokud vstanete v nějakou normální hodinu, nepolezou vám tam hned zrána turisti. Kousek odtud teda stojí restaurace, ale ta otevírá až s prvním turistickym busem. Ten kopec je mimochodem vidět na fotce s narcisama.
5) My sme si prohlídli domy dva. Kanda house, kde se podává zdarma matcha čaj, což bylo vzhledem k naší snowcamping noci naprosto úžasný a pak Wada house, kterej zase patřil nejbohatší rodině v okolí a taky podle toho vypadá. Je jich tu ale i spousta jinejch. My tu strávili čas asi do dvou odpoledne.
Teplíčko = štěstíčko
Je to celý svázaný
Destinace 2: Stezka NAKASENDÓ
O období Edo už dneska řeč byla, ale co to vůbec bylo. Řekněme jednoduše, že to bylo období, kdy byl císař jemně uklizen do Kjóta a vládu v zemi převzal vojenský velitel, neboli šógun. V našem případě to byl rod Tokugawů, který sídlil v Edu (dnešní Tokio). Dvě nejdůležitější města tehdejší doby samozřejmě musela být nějak propojena, aby se k oběma dvorům dobře cestovalo a tak vznikla slavná přímořská Tókaidó a její míň slavná sestřička, horská Nakasendó.
Po Nakasendó cestovali lenní pánové, obchodníci, umělci (třeba básník Matsuo Bashó) a později i potulní samurajové (což natolik okouzlilo účastnici Yanu, že to byl hlavní bod expedice, na kterej se těšila a dělala nám malou přednášku). Nakasendó měla 69 tzv. staničních městeček. Ta vznikala podél stezky za jediným účelem, poskytnout ubytování, stravu a odpočinek pro cestující. Z těchhle stanic se pak dochovaly především dvě nejatraktivnější - Magome a Tsumago. Vzdálená jsou od sebe 8 kiláků a cesta mezi nimi se vine skrz bambusové lesíky, přes říčky a kolem vodopádů. Není to nijak těžká trasa a bez krosen je to asi příjemná procházka. My si s krosnama už trochu mákli, co dělalo ale cestu mnohem příjemnější, jsou odpočívací přístřešky, který v dešti přišly k dobru. Zhruba na tři a půltém kilometru sme se pak nechali pozvat od staršího pána do velkého domu u cesty, který spolek místních dobrovolníků provozuje jako čajovnu. Pán nám s pýchou ukázal fotky nedaleké sakury, rozdal nějaké mapičky (scored!) a nalil nám výbornej čaj. Tak vidíte, i když počasí nepřeje, dobromyslní Japonci jsou vždycky poblíž a o to je zážitek sladší :)
Samotné Magome a Tsumago jsou nááádherný místa, atmosféra na vás dejchne už ze samsungovejch fotek. Po cestě sou otevřený různý kavárničky a malý jídelny, kde můžete vyzkoušet rýžový bochánky a nudle. Srandu po cestě zajišťují zvony proti medvědům, na které se při průchodu zvoní.
Cestovní tipy:
1) Nakasendó se nachází v údolí Kiso mezi městy Nagoya a Matsumoto. Dostanete se sem vlakem, který staví ve stanici Nakatsugawa a odtud ještě musíte busem do Magome. Stezka se jde lépe odtud.
2) V první fázi to je spíš o stoupání, ale stejně se budete mrtě kochat městečkem a výhledama. V Tsumagu můžete buďto skončit a dojet busem na vlakáč v Nagiso nebo si cestu prodloužíte a ty 3 km navíc do Nagiso ujdete sami. Vlaky jezděj každejch 45 minut, no stress.
3) Kempovat by se v okolí určitě dalo a taky to byl náš plán, nicméně počasí nás dohnalo k poněkud drsnějšímu plánu B a sice zútulnit se v hotýlku. Medvědi by při většim počtu účastníků neměli bejt problém, ale jestli někoho kvůli mě sežere, tak za to může ten medvěd černý a ne medvídek panda, jakým jsem já.
Magome
Tsumago
Vodní mlýn
Děkuju za pozornnost a účast na expedici těm, kterých se to týká a pac a pusu ostatním a přemejšlejte o Japonsku :)
Ahoj, za dva tejdny odlítám na první expedici, kterou povedu přes Japonské Alpy a jak se blíží let, tak stoupá i natěšenost. V rámci horečnaté předcestovní konverzace naší skupinky se objevilo jedno exciting téma - "kde se budeme mýt, když hodláme cestovat se stanem". A protože i na Hedvábné stezce se občas lidi ptají na stejnou věc, bylo generální ředitelkou žandapanda blogu rozhodnuto, že se podělim o malý japonský low budget know how. Dneska to bude o VODĚ. O japonský vodě. Sama nemám zatím žádnou sbírku fotek, takže všechny tady zobrazené jsou od šikovnějších lidí z internetu.
Voda je v Japonsku metaforou životní energie a nedílnou součástí tamní estetiky. Zenová zahrada bez jezírka a tradičního bambusového pítka kakehi prostě není vončo. Japonsko je zemí celkem extrémního počasí. V létě, kdy teploty stoupaj na třicet, ale dusno by se dalo krájet, skýtá voda úlevu. Co je ale ještě víc super a nečekaný, je zima, kdy přicházej na řadu onseny. Asi ste slyšeli o tom, že Země vycházejícího slunce je tak trochu geologicky aktivní. Není to jenom o cunami a náhodných výbuchách sopky. Celý Japonsko je taky doslova protkaný dírama do země, odkud vyvěraj horký prameny. Na rozdíl od Rusů na kolonádě se ale voda nepije, nýbrž se kolem pramenů stavěj lázně nebo spíš lázničky, kterým se říká onsen. Onsenů jsoi v Japonsku opravdu tisícovky, některý menší, některý větší a mezi nejoblíbenější oblasti patří poloostrov Izu, NP Hakone a jižnanský Beppu. Většinou onseny najdete u hotelů, některé rodinné hotely mají i třísetletou tradici a v minulosti se stavily právě u horkých vřídel, aby si tu pocestní nebo později turisti mohli pohovět nebo se stavěly jako veřejná lázeň a sloužily k socializování a setkávání lidí. Protože sem chtěla psát o tom, jak onseny využít při cestování, nesmim opomenout zmínit ještě tzv. sentó, což je výraz označující přímo veřejný lázně. Samotný onseny se taky dají ještě rozlišit na vnitřní a venkovní, kterejm se říká rotenburo a sou to přesně takový ty krásně upravený jezírka většinou zasazený do super zastřižený zahrady nebo nějakýho výhledu.
Tradičně jsou onseny 温泉 rozdělený podle pohlaví, ale za starých časů (do restaurace Meiji v roce 1868), než tohle pravidlo donutili zavést Američani, se lidi koupali společně. Málokterá domácnost měla svoji vlastní koupelnu a tak se to řešilo stavbou veřejných lázní, kde se na poklábosení a vydrhnutí těla scházela celá čtvrť. Vstup do onsenů a sentó se většinou pohybuje kolem 400 yenů (cca 80 Kč) a můžete tam strávit, kolik času chcete v závislosti hlavně na tom, jak příšerně horká daná voda je a jak dlouho se v ní dokážete vařit. Vstup poznáte podle buď podle znaku yu pro horkou vodu. Znak vypadá takhle ゆa většinou bude namalovanej na vstupních norenech (to sou takový ty modrý závěsy). S sebou většinou nepotřebujete plavky, do onsenu se chodí na naháče, dá se tu pučit ručník a někde mívaj i celou výbavu na mytí vlasů a v nejhutějších případech i makeup a různý krémy. Proto není podle mýho vůbec nutný cestovat v Japonsku po hostelech, jen aby se člověk umyl. Jestli je v blízkosti nějaká možnost koupání v horkých pramenech, se můžete úplně normálně doptat v informačnim středisku danýho města. V některých městských mapách sou taky prameny označený tímhle znakem.
Jediná překážka, která by vám teoreticky mohla v návštěvě onsenu bránit, je přehršel tetování. Zákaz vstupu tetovanejm osobám byl vyhlášenej proto, aby se zabránilo vstupu členům jakuzy - japonský mafie. Tohle rozlišování na hodný lidi a kriminálníky na základě kérky je dneska už samozřejmě dost blbárna, pravidlo zatim ale úspěšně přežívá a opravdu se může stát, že pokud máte vytetovanýho něco jen trochu většího než motýlka na kotníčku, bude vám vstup zapovězenej. Realita je ale taková, že pokud se rovnou hloupě neudáte přímo u vstupu, tak vevnitř vás snad nikdo nenabonzuje. Jinak se dá kérka zalepit náplastí nebo se můžete prostě držet zádama víc ke zdi.
A teď návod, jak se do onsenu chodí. Nejdřív musíte zaplatit a rozhodnout se, jestli ste muž (jdete do modrýho vchodu) nebo žena (jdete do červenýho). Před vstupem budete ještě vyzváni, abyste sundali boty a uložili si je do skříňky. V šatně najdete poličky nebo košíky, kam uložíte svoje oblečení. Vůbec se nemusíte bát, na cennosti vám nikdo taky nesáhne. Teď je na vás, jestli si obmotáte ručník nebo těch pár metrů ujdete nazí, každopádně většina Japonců nosí ručník položenej spíš na temeni hlavy - jakože na ochlazení. Ocitnete se v místnosti, kde bude bazének s vodou a po stranách u zdí kohoutky se sprchovejma hadicema. Vezměte si jedno štokrle, džber s vodou a pořádně, ale fakt strašně pořádně se vydrhněte. Pro Japonce neexistuje snad hnusnější pomyšlení, než že s nima někdo špinavej nebo od mydlinek vleze do lázně! Vlasy si zatim nemejte. Když ste čistý, jak dětský prdelky, můžete vlízt do bazénku, doporučuju co nejdál od přísunu vody, protože někdy bejvá teplota v lázni fakt hardcore. Pokud máte štěstí, tak můžete přelízt i do venkovního rotenbura a vyvalovat se tam. Aby vám z toho nemáklo, je potřeba se jít občas polejt ledovou vodou a na hodně místech najdete i automat na vodu do kelímku.
Když už to dál nejde, máte povoleno se ještě jednou umejt, tentokrát i s vlasama. V hodně dobrejch onsenech pak holky najdou u zrcadýlek krémíčky a pudříčky, většinou je tam zanechávaj jako reklamní vzorky kosmetický společnosti. Fén a masážní přístroj na nohy bývá pravidlem.
Z tokijských onsenů zmínim dva nejslavnější, kde sou taky naštěstí zvyklí na zahraniční návštěvníky.
První je Oedo Onsen Monogatari. Obří, dá se říct až zábavní park. Celý onsen je vytvořen jako replika starého Tokia z 19. století. Kromě horkých lázní tu taky najdete spoustu obchodů a rodin s dětma. Pěkný ale je, že při vstupu taky vyfasujete lehké kimono yukatu, ve který se můžete procházet a dělat si fotky. Tetování je bahužel velký No No. Onsen najdete na umělym ostrově Odaiba, kam jezdí monorail.
Druhý místo je možná trochu moc moderní, ale zato je to pravý sentó. Lázeň je přidružená k Edo-Tokyo Open-air museu a předpokládám, že tu bude víc klidu.
Z toho vyplývá, že Japonsko je docela ideální země na backpacking. Kempů je tu dost, stanování není nelegální, ještě kdyby se tu tak dalo stopovat. To je ale asi nesplnitelný. Nám nicméně stačí tahle vřelá vychytávka na to, abysme si občas udělali pohodlíčko, vydechli a odsmradili se. Navíc to lze brát jako další super zářez na seznamu setkávání se s místní kulturou. Protože jak líp ještě poznat Japonce, než se jim podívat pod kalhoty.
