Všechno co ste chtěli vědět o Kanadě (a báli se zeptat)

And...when the snow burries my...my neighbourhood

Ahoj, od teď bude blog, stejně jako kdysi na začátku mýho pobytu v Japonsku, sloužit i mojí rodině, neb moje rodina toho o mě zrovna moc neví. Vlastně nikdo z vás o mně moc neví, protože časovej posun je tak nešťastnej, že když já sem vzhůru, tak vy my všichni spíte. A taky sem prvních čtrnáct dní tady neměla moc přístup na net.
Takže přednostně zdravim Vejsonín, Svídnici, Brozany a Polabiny (sem přeci jenom holka vesnická). Babička Hana po přečtení blogu o Bohovi prohlásila, že u mě už jí nic nepřekvapí, a taktéž sem se dozvěděla, že zatímco sem byla ve Skotsku, tak sestra pravidelně tiskla moje literární pokusy a nahlas je předčítala při rodinných sešlostech po svíčkový, takže si myslim, že budeme hezky pokračovat ve stejnym rázu a kvalitě to snad neuškodí, páč mojí rodinu už taky asi nic moc nepřekvapí.



Co teda děláš Pando v Kanadě? Ptáte se asi…Pro osvěžení paměti- přijela sem sem sbalit Sidnyeho Crosbyho, roztomilý a nejlíp hokej hrající děcko na světě. Po mejch bratráncích.
Kromě toho tady taky poctivě utrácim těžce (haha) vydřený peníze ze Skotska. V létě sem prošla mimořádně obtížným výběrovýmj řízením a byla ohodnocena jako potenciálně úspěšná uklizečka a skončila v Britský Kolumbii. Máme tu Skalistý hory. To samo o sobě zní dost dobře a vypadám hned cool.

Takže dneska to bude přísně zeměpisný, abyste se mi tady nejdřív zorientovali.
Ocitla sem se v městečku Invermere (neplíst s Inverness- zkoušim, co všechno vydržíte), asi tři hodiny jízdy od Calgary.



Průvodce praví, že „město samo je celkem poutavé“ a je to tak! Je to tady jako v nějakym westernu. Jedna ulice, kde se soustředí všechny obchody a kolem nedbale poházený baráčky. A hezkých třicet minut chůze z centra se nachází naše Pštrosí farma. Bez pštrosů.
Ale za to s desetičlennou posádkou složenou ze čtyř Čechů, Skota, Chillana, tří Kanaďanů a Australana. Z mejch novejch kamarádů se mi zatím nejvíc zamlouvaj dva. Maličkej (190cm) osmnáctiltej božíček Alex, kterýho sem přejmenovala na Skippyho (Autralan! A přezdívka se nevídaně chytla), s nejzářivějšim úsměvem v celym Invermere (proč je mu sakra 18?!?:D) a José (nebo, podle toho, co je za den, to může bejt taky Pedro, Frederiko či José-Armando), se kterým se můžeme podle libosti pošťuchovat a říkat si navzájem Shut up! A Fuck of! a neurazíme se ani jeden.


část mejch spolubydlících:Skippy, Simon, Jessie, Tim

A pak ještě jedno zvíře mi tu dělá společnost. ..Je to PES. Nevim, proč si říká pes, ale protože já si taky říkám panda, tak proti gustu žádnej dišputát a seznamte se s dívkou, která, kdyby jí nechybělo písmenko Ž na začátku, měla nejlepčí jméno na světě.



Aneta! Lidi nemůžou uvěřit, že sme se potkaly teprve před třema tejdnama ve Vancouveru na letišti. Tak dobře sme si sedly. Sice nevypadá tak drsňácky jako já (není „pokérovaná :)) a má polofalešný dredy, ale v podstatě o ní můžu prohlásit totéž co o Elišce: Když jedna z nás má náladu dělat něco divnýho, tak ta druhá taky, je pro každou špatnost (krásný klišé, že?) a sme nerozlučný. A naučila sem jí jíst suši. Nejdřív se jí moc nechtělo, ale teď nutí ona mě!!! Jediný, na co si musim chvíli zvykat, je její pronikavý jekot a to, že by furt něco někde pojídala. Jinak super. Už sme tady docela slavný. Žaneta a Aneta.

Bydlíme pod kopcem, na konci městečka a máme nádhernej výhled. Todle je z balkónu.



Opět, netušim, jak se to stalo, ale vyfásla sem naprosto nejluxusnější pokoj v domě. Mám king size bed, která je tak měkká, že se na ní dá skákat, tmavohnědou podlahu, vlastní koupelnu (o druhou koupelnu na patře se dělí pět lidí) a velký zabudovaný skříně se čtyřma zrcadlama přes celou stěnu. Mě asi znali už z dřívějška nebo co :)))))) Chudáci ostatní lidi maj postel a komodu v pokoji o velikosti 2x2 metry.

Co mě tady zatím nejvíc rozdovádělo, sou srny. Sou obří, choděj si, kudy se jim chce, choděj i k nám a ničehož se nebojej, takže já čumim z dvou metrů na ně a ony na mě. Choděj i do města. Když jdu z nákupu. Protože je tady docela zima a nýst 24 plechovek piva Canadian někam za město není moc příjemný, stopuju. Sem teď stopařskej profík. Není čeho se bát. Kanaďani sou dobromyslný.

18 km do kopce se busem pro zaměstnance dostanu do Panorama Ski resortu. Máme malej lyžařskej areál. Teda, nerozumim moc dobře pojmu malej, protože není moc malej. No mrkněte sami.



Za pozornost stojí hlavně černý sjezdovky v Extream Dream Zone (moje oblíbená Top of the World) a dvojitě černá zóna Taynton Bowl, kam jezděj jenom největší extrémisti a zejtra já. Dnešní Snow Report hlásí 84 cm sněhu, já můžu potvrdit půl metru prašanu. Na Top of the Word mě donutili vlízt dva praštěný Kiwiové (=Zélanďani) Matt a Matt. Sice to bylo prudký s prominutim jak sviňa (hej, opravdu nevim, jak to napsat slušně a vidíte že mě trápí být sprostá), ale díky prašanu sem se fakt nemusela bát narvat to do sněhu, protože to samozřejmě vůbec nebolí. Problém je jenom se z toho prašanu pak vyhrabat! Fotky nějaký maj, tak třeba dodaj.

Panorama, nadále Pano, je proslavený horkýma pramenama. V praxi to vypadá tak, že když mám dn volna (tři dny v tejdnu chachá!), do čtyř hodin jezdim, dáme si mezitím obídek v Great Hall, kde máme slevu 40% na jídlo, takže se najim i za 4 dolary, po ježdění vlezem do venkovní vířivky a sauny a navečer zajdem třeba do RayRays, kde se odteď budou celkem často konat staff parties.


Jak vždycky říkám:"život je strašnej"

Šťastnější polovina zaměstnanců totiž bydlí na kopci a pařej každej den, my, loseři na pštrosí farmě, zveme lidi k nám, nejčastěji pak sousedy, britský ukulelisty.
Tohle by dneska pro zorientování docela stačilo, asi z toho budete mít hlavu jako žok. Já taky měla prvních pět dní. A docela depku, že sme tak odříznutý. Jo, je to strašněj opruz muset ráno patnáct minut pochodovat dvacetistupňovym mrazem na autobus, ale něco vám řeknu. Když ráno ještě před rozedněním vylezu z baráku na tu naší, do dáli, rovnou silnici a na ní se blyští čerstvě napadlej sníh, kolem dokola ty nádherný hory a vánočně nazdobený domy, tak v těch chvílích si sama pro sebe mumlám můj Bože, co tady v tý kráse dělám a jakým zázrakem sem se dostala do Kanady...

A ještě k tomu se blýská na lepší. Páč máme tak trochu nevýhodnou polohu, sme první v pořadí na přestěhování se nahoru. Snad to vyjde. Držte palce prosim.

Na konec ještě se chci pochlubit novym prknem. Jezdim na stejnym jako jedna kanadská reprezentantka. Ok, prkno samo o sobě není nijak extrémně úžasný, ale my obě sme se prostě zamilovaly na první pohled.



Mám prkno s králíkama, chápete?! Odmyslete si to šílený vázání :))
Tak, lidičky, všicinky mi moc chybíte a nemůžu věřit, že už sou zase Vánoce a nejsem doma. Ale moc se o mě nebojte, sem vpoho, včera sme našly s Anet vánoční ananas a tak si ho sníme za poslechu Půjdem spolu do Betléma z YouTube. Ať žije internet! Miluju vás všecky! Buďte happy a ať vám napadne nějakej sníh!!! Příště něco o Vancouveru a jak tady makčím i když hm...tenhle víkend vlastně ne :P

P.S. Včera sem se na Christmas Party bavila konečně s klukem, co ho mám vyhlídnutýho už z Vancu z hostelu,a hádejte co? Na břiše má jizvu od toho, jak ho při surfování v Austrálii napad bílej žralok. Neke. Takže je mi rázem úplně volný, že je o hlavu menší než já a Anet se mu směje. Howk

Průvodce po Madridu #2

I left my heart in Tokyo
Down by the river don't you know
I had let it go
Nobody now can bring it home



Nemůžu se za boha živýho donutit dopsat Madrid, protože mi to připadá už tak neuvěřitelně dávno…Tak jenom shrnu, že sme měli skvělou zábavu i další dva dny, protože v Madridu je ještě krásnej park Retiro, kde sme na trávníčku nenápadně a ilegálně upíjeli úžasný litrový pivo značky Mahou za euro pade se Shinovou švédskou kamarádkou Elin (mimo jiné vynálezkyní krásnýho anglickýho slova DICKHAIR používané pro popis toho, co se dá najít na podlaze klučičí koupelny).



Potom park Lago, kde se dá jezdit na lodičkách, pokud vás u kasy nevyleká upozornění, že:" zde jsou k dispozici formuláře pro vyplnění stížností" WTF? :D
Spousta grafiti v ulicích, Museo de Chamon (podruhý ještě lepší, pže naše nesourodá trojice zaujala místní barmany natolik, že s náma začali žertovat, pak nám dali víno zadara, pak sme si objednali šunku a dostali k tomu zadarmo salát, olivy a ještě jednu rundu…a…jejich telefonní čísla, včetně toho, co mu bylo přes padesát, dále muzeum pro intoše- Prado. Shin s Eliškou hrozně běželi a prohlídku sme měli za sebou za hodinu :/ Eliška byla kdožvíproč strašně unešená z Hieronyma Boshe, což z ní činý úchyla a fuj, protože my romantici se pozastavíme spíše u renesančního krasavce Tiziana, popřípadě si poopravíme sebevědomí při pohledu na Rubensovy Grácie. Jo a maj tam samo i Goyu.



U parku Lago se každej víkend koná takovej podivnej sraz (asi) mexických imigrantů. To vypadá tak, že vezmou auta a děti, na ošklivym prašným plácku rozbijou stánky s jídlem a vařej. Nevim sice pro koho, asi pro sebe navzájem, ale když sme tam dorazili my, tak sme pochopili, že jim tam cizinci asi moc často nelezou. Počuměli sme jim teda na ty dobroty a nechali si od jedný paní naložit obrovskou nálož masa s rozňahňanýma bramborama, avokádo, smaženej banán (!) a bylo to hrozně dobrý.



Park Lago je vůbec takovej zvláštní, protože naprosto nečekaně z ničeho nic se změní ve venkov. Prostě ste v parku, jdete a za dvě minuty už ste venku z Madridu a okolo vás pustina.



A lanovka. Lanovkou se můžete dostat přes řeku zpátky do středu města a omrknout růžovou zahradu, pokud jí ještě nemáte plný zuby. Třeba vám bude i kvíst, ne jako nám :))) Koho by zajímalo ještě další umění, tak prosím nechoďte do Muzea Sofia v úterý, protože tam bude zavřeno, Picassovu Guernicu neuvidíte a budete muset jet domů, takže už si jí neprohlídnete, že jo Shine?

Na závěr dne je pak fajn dát si něco k jídlu, páč jet do Španělska a nedát si paellu je zločin. Trochu sme se utrhli a v historických uličkách si vyhlídli jeden "posh" podnik, kde sme mohli sedět venku u stolečku a dostali sangrii free.

Když se tak teďka zpětně koukám na fotky, tak my sme vlastně pořád akorát něco jedli. Shin je moc dobrej kuchař, takže ráno po návratu z klubu mi „uvařil“ plátek šunky a list salátu. A Eliška za tři dny vypila tolik piva jako ne za celej život (v Japanu vždycky trapně ucucávala umešu a víno VÍNEČKO). Jenom mám jednu dobrou radu, ve dne není otevřeno NIKDE!!! A že sme byli po prohlídce blešáku, kde sme si skoro téměř koupili nádherný gumová hadičky, lupu nebo pirátské kopie slavných španělských milostných pěvců, pěkně vyhládlí.



My s Elis sme si teda nakonec taky koupily něco na památku a ovíváme se teď rudýma vějířema s býky. Teda aspoň já.

No, dneska je to krátký. Ale než vám začnu vyprávět, jaká je Kanada, tak sem tenhle post prostě musela napsat, protože asi tak po prvý v životě mám na konci svého blogu POSLÁNÍ.
Chtěla bych vám všem říct, že život je krátkej a člověk nemusí mít moc peněz na to, aby se bavil. Protože vždycky můžete spát u někoho na zemi, jako my u Shina a chodit pěšky místo metrem a dívat se kolem sebe a bejt happy. A po pravdě…když máte takový úžasný kamarády, tak do popelnice můžete vlíz i v Čechách…



žandapanda♥

Krutý videovstup

Ještě než se dostanu ke kanadskýmu blogování, toto video skvěle vystihuje, jak se tady mám. Je to úplně přesný a taky uvidíte, jaký lidi mám tady za spolubydlící...:D



Jinak se tady mám dobře:)

Eliška Žaneta Madrid

…a Shin samozřejmě…



Tak teď už se cejtim jako největší king. Bloguju totiž z letadla. To je teda fakt úlet. Ne že by to bylo něco extrovního, ale já včera vyfásla novej notebook (čimž děkuju všem, co se na mě ve chvíli nouze složili, bylo vás dost:) a čučim jako vyoraná myš, protože najednou mi baterka vydrží dýl než jednu minutu (na rozdíl od mýho starýho počítače), mám zabudovanou wi-fi (na rozdíl od mýho starýho počítače) a spustit ho netrvá deset minut, ale jenom 43 sekund (na rozdíl od mýho starýho počítače). Vrcholem pak je, že to má zabudovanou kameru, která mě vtipně snímá vzůru nohama a konečně teda patřim mezi normální lidi!!!

Tak tady teďka machruju na pána vedle mě a tvářim se jako děsná spisovatelka, co píše minimálně osmýho Pottera.
Jo…letim z Mnichova na londýský Heathrow a odtud pak do Vancouveru.
Před chvílí sem ještě pila Colu s Christine, mojí a Eliščinou kamarádkou z Japonska. Já si totiž odškrtávám, kolik lidí z potrétů v pravym sloupečku ještě v životě potkám. A pak s nima pařim. I kdyby to mělo bejt jenom na dvě hodiny!
A taky to stálo za to. Christine byla totiž tak dojatá, že se normoš rozbrečela když se se objaly (přitom já sem vždycky mívala pocit, že moc nepobírala moje sarkasmy a utahování si z lidí okolo a ono to pak vypadalo, že je ke mně trochu skeptická:)) Chudák Christine se neadaptovala z Japonska zpátky do Evropy moc snadno a občas zněla trochu smutně. No ale slíbily sme si, že se potkáme zas v dubnu. Zas párty na letišti. Tetokrát by to chtěla nějakej alkáč. Nechce se mi vyžahnot javorovej sirup, když to chci mít na palačinky.

Teď o tom, co se dělo v Madridu.



Den první- otočený biorytmy
Letadlo mělo trochu zpoždění, protože když sme přiletěli, tak na dráze zrovna nikdo nebyl, aby nám třeba jako přistavil schůdky nebo tak, takže sme nejdřív museli asi 20 čekat, než si našeho letadla všimnou španělští zaměstnanci.
Najít Shina na letišti nebylo takový drama, jak sem předpokládala (nebo si přála,dramata mě bavěj) a pacholek na mě pěkně čekal hned u výlezu, pak sme chvíli vzájemně nemohli věřit, že se vidíme a pak mi vzal kufr a o půlnoci dojeli do stanice metra Porta del Anchel, kde Shin bydlí (ne v metru, kousek od něj). Jo, od Španělskem posedlý kamarádky Hermélie, sem o španělskym životním stylu slyšela hodně, ale stejně mě trochu překvapilo, když mi oznámil, že si trochu odpočineme a pak půjdeme ke kamarádce na houseparty (šli sme na party o půl druhý v noci!!!)

Bylo tam moc dobře, seděli sme na střeše s Amíkama Alyson a Erikem, Alyson se do něj z legrac (ale strašně) navážela, protože byl z Texasu,což je taková ta šílená skvadra harcore Amíků:)) Jenže on byl Erik chudák takovej citlivej a náhodou úplně v pohodě, až mi ho bylo i trochu líto. Zbytek byly Švédky. A vůbec sme neluvily o švédský muzice…

Domů sme se dostali asi v šest, poté, co všichni odpadli (Alyson doslova, šla vzbudit Erika a omylem na něm usnula. Ve vší počestnosti. Prostě vytuhla, když s nim cloumala), zjistila sem, že přiopilej Shin ovládá Beat box a taky španělštinu.V taxíku nezavřel celou dobu pusu a podle útržků z rozhovoru s taxikářem, nevěděl, jakou má adresu a navigoval ho přesně takhle: „bla bla bla…si si si opera opera, puta madre, si si, choder, straight, si…“



Tady ještě musim zdůraznit, že sem nic nenechala náhodě a naučila se předtim trochu španělsky, takže umim říct Estoy borracha y perdida. Don de esta la biblioteka, pedro? La cosecha serra buena. Tu eres papelera la fea. Tienes novia? Estoy soltera. (překlad: Sem opilá a ztracená. Kde je knihovna Pedro? Úroda bude dobrá. Jsi ošklivá popelnice. Máš holku? Já sem single) a to zdaleka není všechno!

Den druhý- na scénu po Osmi měsících znovu nastupuje druhá nejhlavnější postava tohohle blogu

Vstali sme v poledne a šlo to dost z tuha. Pak sme si šli prohlížet město. Madrid je maličké městečko přímo uprostřed Španělska. Maj tam na to i speciální spot na Plaza del Sol jako důkaz.



Madrid je tak malej, že se dá přejít z jednoho konce na druhej během pár hodin, ale stejně tam maj pro jistotu 13 linek metra. Udělejte si představu podle mapičky: Ze Sol do parku Retiro je to pěšo asi 20 minut. Taky je tam málo lidí (ve dne) a pěkně čisto. Tak sme se pěšky vydali kousek do centra okoukávat palác a katedrálu, která Shina na rozdíl ode mě vůbec nezajímala, protože „nejsem přece křesťan“ a místo toho mi ukázal fajn bar s kebabama. Shin jí asi tak 9krát denně…

U paláce maj všechno takový hezký, upravený a prošli sme se po hlavní promenádě až k náměstí SOL a pak starobylý Major Plaza.



Já se snažila hledat graffiti, ale moc jich tam nebylo, protože do hlavního centra grafiťáků Shin nechtěl jít, protože „nejsem přece chuligán“ a nechápal, že je to umění. O dva dny pozdějc sem pochopila v jeho školním kampusu, co proti tomu má. Nápisy ála Yo soi komunista! byly všude.
Nejlepší částí dne (večera) bylo Museo Del Chamon. Ale nepředstavujte si žádný nudný muzeum šunky. Tohle je řetězec barů, kde si dáte pivko za jedno euro, objednáte talíř šunky (uzená, hodně jako prosciutto) dle libosti, dostanete k tomu veku a olivy a postáváte v chumlu lidí podél baru ověšenýho stovkami šunkových kýt. Nádhera. Hlavně pro vegetariány.

Protože Shin pořád nevěděl, že si z něho s Eliškou chceme vystřelit, tak sem celej den dumala, jak to udělám, abych ho donutila nenápadně dojet Elišce naproti, protože ze snadno pochopitelných důvodů sem moc nevěřila, že by se snad ona mohla ve městě zorientova (ehm…KDEKOLIV zorientovat):P

Tak sem mu řekla, že jedem pro kamarádku Eriku, co tady studuje a chce jít s náma večer pařit. Blbý bylo, že Eliška měla zpoždění letadla, takže sme na ní čekali až do jedenácti a pak Shin pravil, že jestli tady ta holka studuje, tak proč pro ním máme jezdit někam do prčic, že to snad najde… Na to sem výmluvu neměla, tak sem Elišce zavolala a povídám: Hele, von je línej tam pro tebe jet. Teďka tady stojí vedle mě a nemá nejmenšího tucha, že si volám s tebou, hahaha“, nadiktovala, jak se dostane na Porta de Anchel a modlila se.

A o půl dvanáctý stála Eliška na Porta de Anchel a my se Shinem si to míříme za ní. LOL, měli byste vidět ten obličej, co udělal, když si uvědomil, kdo před nim stojí. Hodinu pak moc nemluvil překvapením a říkal že ho jednou zabijeme. (už sme mu něco podobnýho udělaly v Tokiu, když se vracel z výletu z Filipín)
Ještě horší obličej udělal, když Eliška v bytě vybalila Becherovku, ale stejně sme ji pak společně dokončili.

A vyrazili sme do klubu. Jak nemám ráda kluby, tak z tohohle sem nemohla. Club Capital je největší a nejvíc posh v Madridu. Vstup za 17 éček, ale vnitřek vám vyrazí dech. Sedm pater, z toho pět tvoří ochozy a balkóny nad tanečním parketem, kde se promenádujou legračně (čti sexy) oblečení (čti neoblečení) tanečníci a tanečnice s cylindrama. I ty Black eyed peas jako hudbu přežiju… V jednu chvíli se ze shora spusily dvě červený široký stuhy a borec v koženym po nich začala lízt a dělat akrobatický tríčky.



Další dvě patra roztomilý chillout zóny s palmama. Co na tom, že kromě vstupního drinku zadarmo sme si nic nemohli dovolit! Klubovali sme až do pěti, i když poslední hodinu sme spíš už jenom polehávali na hromadě.




No tak to vidíte. A to sme teprv v polovině.
Co až přijdou na řadu památky?

Odjezd

Už nejsem na letišti!
Sem doma v milovanym rozbahněnym Česku.
Co se to tady sakra děje? Na takovejhle podzim nějak nejsem z Inverness a Madridu zvyklá...Nebo spíš nejsem zvyklá na mamčino opětovný buzerování, že sem málo přistrojená. Ježiš, jak mam svý rodině vysvětlit, že mi prostě NENI ZIMA?!? Nikdy. (Teda kromě epizody s přespávánim u Robina doma, kdy sem fakt mrzla, ale to jenom proto, ze mi Martička čorla deku) Tak se mi pak někdo divte, že se tak těšim do Kanady, neb tady je mi proste i v zimě vedro, ale nesmim po Pardubicích nosit svoje tokijský šaty se sobama, protože se pak za mě mamka stydí. To samý s návlekama.

Téď sem dost dlouho nic dlouhýho nemohla napsat, páč se mi rozbil notebook tři týdny před mym odjezdem ze Skotska a nechce se mi nastartovat systém, což vyústilo v tragédii, že sem neměla jak poslouchat muziku, protože sem neměla bedničky a pak taky samozřejmě nebyly na rodinným pc háčky a čárky a napsat jeden delší post by bylo na tři večery.

A udály se zaujímavý věci, tak dneska jenom popíšu tři týdny, kdy moje rodinka odjela do Tuniska a já měla na starosti barák. Společně s Gordonem, malířem a Callumem, kuchařem a huličem. Když rodina odjížděla, fakt sem netušila, co tam budu celou tu dobu dělat, protože servírku sem už dávno nedělala (ehm…zapomněla sem se zmínit, že mě propustili) a jedinej můj úkol byl, každém večer vyluxovat po Gordonovi, což sem nakonec-pšššt- udělala tak pětkrát :-/
Ale nakonec sem byla strašně lucky a potkala na brusleni maminku Ronu, která se mě ujala, jako kdybych byla její dcera a dohodly sme se, že jí pomůžu vygruntovat skříně v celym baráku, budu jim venčit psa po dobu, co budou na dovolený na Tenerife a pomůžu jí lehce v domácnosti. Nakonec to vypadalo tak, že se do mě zamilovali její dvě děti, šestiletá Rachel a desetiletej Callum a začala sem dělat profesionálního babysittera, což obnáší dívat se s dětma po večerech na Harryho Pottera nebo Vzhůru do oblak, vykoupat Rachel a vyfenovat jí vlasy a pak si hrát s poníkama. Načež přijde Callum, že si chce hrát s náma (s poníkama…je to kluk:))) Tak dostane hipísáckýho poníka se zacuchanou duhovou hřívou a pojmenujeme ho farting pony čilichilli prdící poník. Pak se válíme smíchy po podlaze a dostanu za to šest kil. Přitom já bych si s poníkama hrála i zadara.

S Ronou sme se dohodly, že mi nebude dávat hodinovou mzdu, protože chce abych se tam cítila jako doma a že si kdykoliv můžu odpočinout a dát si třeba čaj. To gruntování skříní byla taky zajímavá věc… Jo, musim vám ještě říct, že Rona není líná jako ostatní anglický matky, ale má něco se svalama a nemůže moc dlouho chodit nebo něco dělat, protože jí to děsně rychle vyčerpá. Dost mě udivilo, když otevřela Rachelinu skříň a z ní vypadla taková hromada hadrů, že to nebudem mít ani se sestrou a mamkou za celej život. Jestli chcete konkrétní počty, tak třeba džínů měla Rachel asi tak 35 párů a NEPŘEHÁNIM. Tak sme to nemilosrdně redukovaly a posílaly na charitu. To samý s ostatníma členama rodiny.
Potom Rona s dětma odjela na tejden pryč a já vyfásla klíče. Wow! Znaly mě teprve tejden! A Rona mi oznámila, že všechno svý strojení, co vyřadila, pro mě nachala na hromadě a ať si z toho cokoliv vezmu, jestli chci. Odnesla se si domů dvě tašky :D včetně dokonalejch večerních šatů bez ramínek, co nebyly nikdy nošený. Na Halloween už nošený byly:))

Sem z toho ještě teď úplně vyplesklá.
No řekněte, takovýhle smsky mi chodily skoro každém druhej den:“Hi lovely girl. Just to let you knot we miss you lots. Have a nice day.“ Nebo „Hi Janetta, any chance you can come today? Have a coule of hours of work, and me and Rachel are dying to see you. Hope you can come. Love Rona x.“

Taky sem jednou řekla, že se mi líběj její pletený boty, co se do nich narvou úzký džíny a její manžel Mick přišel večer domů a dal mi úplně stejný v jiný barvě. A pořád mě nutili u nich zůstávat na rodinný večeře. A kdykoliv k Roně přišla kamarádka, tak opakovala, jak sem úžasná a lovely a ne že by to nebyla pravda, ale fakt sem se musela dost červenat.
Jednou sem dostala peníze, že mám jít s Rachel na oběd do města, jindy sem se starala třeba o pět dětí najednou, protože u nich doma nebylo nikdy prázdno, tak sem je vzala do PoundLandu a koupili sme si čarodějnický košťata a hráli na zahradě famfrpál. Po třech tejdnech sem se s nima opravdu těžko loučila a vracela se do Bed a Breakfest...

Kromě týhle „práce“ sem pak trávila čas s naším Callumem, kterej jakožto černá ovce rodiny musel dělat nenápadnýho před Freddiem a bydlet tam tajně.
Své pověsti dostál a nastoupil do domu efektně, v půl třetí ráno mi začal klepat na okno. Sem celá rozespalá a bez čoček slepá otevřela a neviděla, že ten trotlík má sedřený oko a obvázanou ruku. Tak sem ho nejdřív seřvala, co tam dělá (přivedl si kamarádku) a pak mně oznámil, že měli autonehodu, protože sedli s nějakym nakaleným pitomečkem do šéfova auta a vybourali se asi 40 kiláků odtud a byli převezený do nemocnice a teď je v noci pustili. Tak sem si povzdychla, protože co taky jinýho sem měla dělat. A taky sem se trochu lekla, co tam bude vyvádět, protože jakýkoliv party nebo divočinu sme měli samozřejmě naprosto zakázaný.
Druhej den si Cal přivezl svý tři kufry narvaný hadrama (ON je strašná holka!!!), tašku dývek a z podkrový snesl obří repráky :)) Tim skončilo období ticha v našem baráku.

Naše společný soužití bylo super a nakonec překvapivě neudělal ani jeden průser. On mi vařil, pouštěl filmy a občas se podělil o špeka, já mu prala, žehlila, přenášela stoly a škrabala brambory. Prostě pohoda. Třetí den sme nakoupili nějaký šílený ingredience a Callum uvařil super posh večeři skládající se z hustý krémový mátový polívky a neznámý ryby s bramborami ochucený šafránem. Taky sme společně s jeho ulítlim kamarádem Benem (byste měli vidět ty jeho obličeje) dělali pravý kari ve velkym kotli a pak ještě velkou slavnostní pečeni pro Bena a jeho holku Kelsea. A palačinky taky uměl líp než já.
Sakra. Říkám, že je to hrozná holka.
Tak sem se aspoň pokusila zaskvět se s japonským kacu-donem a pak se mu smála, že to neumí s hůlkama. To bylo dobré zadostiučinění.

Za to, že on byl holka v kuchyni, tak já se naopak nechala ukecat ke koukání na akční filmy, což nebylo tak špatný, protože měl dobrej vkus a čučeli sme na Matrix (zásadně jednička!), Bournea, Crank, Guye Ritchieho, Temného rytíře atd. a na Top Gear o autech. Načež po třech týdnech pohodičky přijela zpátky rodina a bylo po pohodě, protože první tři dny vládla taková hustá atmosféra. A to už sem navíc odpočítávala dny do odjezdu do Madridu.

Sommer sem neviděla od tý doby, co „sem posprejovala sousedům baráky“ a na jakoukoliv sms mi odpovídala, že nemůže, že má moc práce. Pak přišla zrovna když sem ležela polomrtvá s teplotou 39,7 a řekla Callumovi, že ji vyhostili ze země, protože ji někdo udal, že pracuje nelegálně v restauraci a odjíždí za pět dní pryč. Tak sem ji potom poprvý viděla až když znova přišla pracovat. Všechno bylo v pohodě a shodly sme se na večerní party u Nicka a Liane, protože byl Halloween a chtěly sme se nějak stylově rozloučit.
Nepřišla a nepřišla už nikdy a na moje dotazy, kterym vlakem jede a že jí chci aspoň vyprovodit z nádraží, nereagovala. A odjela bez jediného slova. Tak to si teď ten pitomej plakát s „hot“ Edwardem Cullenem, co sem pro ní měla, můžu strčit za klobouk. Protože co bych s nim já dělala?!?

Poslední dny sem ještě trávila co nejvíc s dětma a šla sem s dvojčatama a Rachel na Halloween žebrat po domech a na den Guye Fawkese sem vzala všecky věrmle na ohňostroj (což by teda podle mě měli dělat rodiče, když je to jednou za rok). Ohňostroj byl mimochodem…jak to říct nějak zaobaleně…chudej. Ale prej největší na vysočině.

A máme tady další loučení. Jestlipak se někdo dojme stejně jako při mým odjezdu z Tokia? Nejdřív sem se loučila s Roninou rodinou. Dostala sem výplatu, 200 liber a Rona mi po stý řekla, že mám kdykoliv přijet, protože mě chtěj za au-pair. Dala sem jim magnetický gejši na lednici, protože malej Callum byl mojí japonštinou dost nadšenej a učila sem ho psát znaky. Na oplátku sem dostala od Rony dva nádherný šperky, který asi uvidíte až na fotkách z Madridu a slíbila, že jestli mě někdy vykopnou ze školy a nebudu mít co dělat, tak přijedu. A úplně dojatá je všecky objala a trošičku si cestou domů zabrečela, protože na mě byli celou dobu TAK STRAŠNĚ HODNÝ.
A druhej den sem snesla kufry dolů a rozloučila se s mejma dětma. Chjo, čtení pohádek na dobrou noc mi bude dost chybět. A akční Charlotte. A vůbec všichni. Protože byli fantastický a Penelope mi řekla, že sem byla skvělá a že můžu po Kanadě zas přijet.
Potom Fredie nastartoval auto, protože ten den jel taky do Edinburghu, a odvez mě na letiště a taky sme se hezky rozloučili, protože to koneckonců není jeho vina, že je takovej, jinej :)

Bohužel Jamie nakonec nedorazil, ale to mě vůbec nepřekvapilo, protože tohle mi určití jedinci dělaj dost často, a sice, že něco slíběj a pak se na to prostě vykašlou. Některý lidi prostě nepochopíte…

Ale co, mám ještě další kamarády. Třeba jednoho šíleně subeteru (viz. Bordění v Japanu) Japonce a dokonale akční Elišku, která si to za náma jen tak namířila do Madridu. Madrid příště. Teď jedu na chatu s gymplákama. Bude nás 14. To je o 10 víc než kolik sem měla dobrejch kamarádů ve Skotsku. A uvidim po sedmi měsících setru Dyndu Pindu...

P.S. Před chvílí sem zjistila, že si mě Sommer odstranila z přátel na FB. LOL. Nedali byste jí ťavu? (Juro pátrej :))

Malicky vstup

Do you want to see the world?
In a different way.
But do you really want to see
Oh do you really want to see
Oh do you really want see
On your television screen

Ahoj ceska bando!
Jenom kratce zdravim naposled ze Skotska, zbyvaj mi tu posledni dve noci a pak mizim a je to krasnej pocit!
Pak vam, netradicne z Cech, povypravim, jak sem prezila tri tydny na samotce a hlidala barak, jak sem si tady diky Callumovi, jenz je profesionalni kuchar, zila jako prasatko v zite, jakej sem mela Halloween, jak byla Summer vyhostena ze zeme a zapomnela se se mnou rozloucit atd....
V patek jedu s kuframa do Edinburghu, kde si dam posledni obed a pokec s Jamiem (hoch milovanej za mnou kvuli tomu prijede z Glasgow) a pak Adios Scotland a Buenos Dias Spain!

Ehm...Shin ztratil mobil, takze to na letisti v Madridu bude dost zajimavy. Pevne doufam, ze tam maj nejakej meeting point oznacenej VELKOU ceduli. Treba o mne jeste nekdy uslysite...
Jestli ne, tak sem furt na letisti v Madridu.

P.S. Shin nevi, ze Eliska prijede taky. MUHAHAHA. To byl muj napad. Sem dobra.

Skotsky vtip

Chlapek prijde do baru s chobotnici. Posadi ji na stul a vsem oznami, ze je to velmi talentovana chobotnice, ktera dokaze zahrat na jakykoliv hudebni nastroj na svete.
Vsichni se mu zacnou smat a nazvou ho magorem.
Chlapek jim na to teda rekne, ze se vsadi o 50liber, ze se nenajde zadnej nastroj, na kterej by chobotnice neumela hrat.
Pristoupi typek s kytarou a polozi ji pred chobotnici. Ta ji hned sebere a zacne hrat lip nez Eric Clapton. Kytarista musi vysolit 50liber.
Dalsi chlap prinese trumpetu. Chobotnice tentokrat zahraje jak Miles Davis. Takze i ten musi zaplatit svejch 50.
Nacez prijde Skot a predlozi dudy. Chobotnice je nejdriv minutu osmatava a pak si z toho se zmatenym vyrazem sedne na zadek.
„Ha!“, rika Skot. „Na tohle zahrat neumis?“.
Chobotnice se na nej podiva a povida:“Zahrat??? Hodlam to vojet jen co prijdu na to, jak tomu sundat pyzamo...“

Autem po severnim Skotsku

Jůůůů, dneska to bude cestopisný!!! Od toho přece blogy sou.



O víkendu sem měla tu nejlepší společnost- přijela Lamie a Adam! Sice sem se trochu stresovala, aby sousedům nebyla nápadná zvýšená koncentrace podivných lidí kolem našeho příbytku, ale čert to vem, protože sme hodný děti a místo bourání domu sme si vymysleli cestování a byli skoro pořád v čoudu.

Jamie je docela vtipná, protože strávila dva dny v autobuse na lince Leeds-Inverness (hm, hlavně teda že jela taky přes Manchester a Stirling, což je lehce mimo trasu :D) jenom aby s náma mohla strávit jeden den. A na její vlastní narozky. Tak nás má ráda!

V pátek sem se teda jala dělat chocolate cake, protože Jamie nejvíc ze všeho na světě ocení jídlo (kari a čokoládu) a taky proto, že sem švorc. (teda nejsem, v papírový tašce ve skříni mám peníze na letenku do Vancouveru, ale na to se nesmí šahat) Musim se moc pochválit, jaká sem pekařka, protože sem se tady za ty dva měsíce naučila banánovej a čokoládovej dort a bábovku už umim i se zavřenejma očima (chce si mě někdo vzít?) A byla sem lehce nervózní, co tady budem dělat, poněvadž celej pátek bylo nechutný počasí a lilo.

Adam si ve Stirlingu neuvěřitelně levně bez přirážky, že je mu pod 25, pučil neuvěřitelnej Hyundai, co k našemu obrovskýmu překvapení nežral vůbec NIC a asi jezdil na dobrý slovo a v pátek v osm večer zatroubil v Inverness. O dvě hodiny pozdějc vysedla z Megabusu Lamie a bylo další veselý shledání. Pak sme ji dojali dortem, slonem, plyšovou zrůdou od Adama a Elišky a přáníčkem (na který sem napsala jako obyčejně naprosto scestný a trapný blahopřání a Adam si tam obtisk držtičku) a pak sme ten dort snědli a vypily Adamovy Budvary, co nám přivez, páč sám pít nemoh vzhledem k tomu, že ještě den předtim měl teplotu 39,4 a byl zfetovanej jedním Ibáčem. Noc byla super, Adam se moc nevyspal, neb měl strach kašlat a Jamie mně furt brala peřinu, ale ok.

Ráno sem vytáhla roletu a odrovnalo mě modrý nebe bez mráčku. Tak sem vyskočila a pustila Lets go surfing od The Drums, což je naprosto ideální vstávací písnička.



Já mám vůbec v oblibě veselé vstávání- Terku a Yanu, spolubydlící z Olomouce sem pěkně naučila vyskočit z postele při prvních tónech Happy Working Song nebo Dua Egon. A když s náma ještě bydlela Hanka, měla sem na repertoáru, tušim, She moves in her own way…
Nadělala sem svačinky a čajíček a vyrazili sme našim kouzelnym kočkobusem k Loch Nessu, ale tentokrát až na druhej konec do Fort Augustus.
Už od mý návštěvy v Edinburghu sme si s J plánovaly koupačku. Jak se ale ukázalo, mezi severní a jižní částí Loch je docela dost rozdíl v počasí. Na jihu, víc u hor bylo spíš zataženo, tak sme sme rozhodly koupat pozdějc.



Asi ve třetině cesty podél Nessu stojí zřícenina Urquhart castle. Nám se zdála snaha Skotů vytřískat z nás 10 liber skoro za nic trochu zbytečná a tak sme jenom tak očumovali kolem a Adam fotil.



Asi je na místě říct, že všechny ty nádherný fotky jsou od Adama a jeho Nikkonu…
Cesta proběhla mnohem rychlejc než sme plánovali a za mého a Jamieina veselého pobrukování si do hudby od Korn, System of a down či Limp Bizkit (haha) sme obdivovali okoloběžící krajinu.



Fort Augustus je moc roztomilá vesnička a nejzajímavější je tam asi krásný kamenný zdymadlo. Měli sme štěstí na loďky a mě nebavilo jenom čumět, tak sem poprosila pana kapitána, jestli mu můžem podržet loď.



Ještě sme se proběhli po molu, nakukovali do cizích lodních ložnic a došli na břehu Loch Nessu. Ve dvě sme už měli bejt na bruslení, takže sme nestihli najít „tu hezkou pláž, kam vždycky jezdíme“ a nechali koupání na potom.

Bruslení bylo bezva. Znova se těch dětí nabalilo trochu víc, znova jich bylo 7, ale tentokrát mezi nima bylo pět šestiletejch holčiček, co vidělo led poprvý v životě, natož aby to byly hokejistky. Jamie a Adam si užívali rychlojízdu, já se plahočila kolem s pěti holkama, co mě tahaly za skoro všechny možný končetiny a byla to sranda a bolely mě ruce. A tři maminky byly nadšený a já taky, páč mi za to daly šest kil :D Pak sem musela dětem utýct, protože mě začaly hromadně objímat. Tak sem sladká!

Odpoledne sme přejeli velkej Invernesskej most přes záliv a jeli na sever ke Canary Pointu, kde se daj vidět delfíni. Bohužel se ukázalo, že cestu si moc dobře nepamatuju, ale zachránila nás navigace a taky to, že sme s sebou neměli Elišku :P Delfíni tam nebyli, ale hospoda jo a nespecifikovaný dvě třetiny našeho zájezdu byly zmrzlý, tak sme tam zalezli. Asi tak o půl sedmý sme konečně dojeli k majáku a protože Jamie opravdu nevypadala na to, že se chtěla koupat, musela sem jít do moře alone.

Večer se nás Adam pokusil přesvědčit, že Austin Powers- Goldmember je švanda, címž sme si nebyly s Jamie úplně jistý, ale finální scéna s plentou mně způsobila celkem slušnej záchvat smíchu, takže prominuto :D pak sem ještě ukázala návštěvě mojí oblíbenou hospodu Hootananys, zvládli sme vypít AŽ jedno pivo(!) a odebrali se na kutě.

Ráno nás opět čekalo Lets go surfing (náš příští smrtelně vážnej plán s Jamie je totiž jet na surfařskej kemp) a museli sme dopravit J na bus. J slíbila, že přijede do Čech, takže si pak na ní budete třeba moct šáhnout…



Pak sme udělali s Adamem značně slabou přípravu na vejlet na ostrov Skye a vyjeli.

Následující fotky mluvěj za vše:



Eilean Donan Castle leží ještě na západní straně Skotska těsně před mostem na Skye. Scenérie je tak úžasná, že to dost láká filmaře a točily se tady i nějaký filmy. Nevim, jak je možný, že sme měli takový štěstí na počasí!!! Pršet totiž začalo vždycky jenom když Adam vylez z auta, takže většinu cesty to bylo vpoho. Jenom svačit sme museli v autě. Odtud to bylo už jenom patnáct minut na Skye.
Ostrov je ještě docela obydlenej na jihu, ale zhruba od městečka Portree sme už potkávali hlavně ovce.



Úžasná klikatá silnička místy pro jedno auto se táhne do dáli kolem skály zvané Old man od Storr.



Vodopád Rock of Kilt.
Tam sme to obrátili, protože sme si nebyli jistý, jestli se dá stihnout objet celej Skye. Odpově´d nakonec je, že bez problému. Pokud vyjedete z Inverness v osm ráno, dá se celá štreka stihnout parádně za den i se zastávkama.

Ještě závěrečná fotka z konce světa:)) Jo a hledte co mam za salu!



Griffindooooor!

Blbá přeblbá panda

Smile you're on tv again
You must put up a happy face
Your mother told you to on Christmas day
Oh you must do what they say
Now you're thinking of happy thoughts
Like no one did you harm and it was all
1234
Life's so brilliant

Tak a teď něco veselejšího. O Bohovi.
V megaanketě vyhrála možnost bé a vzhledem k tomu, že přesně v tuhle chvíli sem měla stát v první řadě na Franz Ferdinandech a nestojim, asi je něco špatně…No, takže jak to bylo. Ok, vim, že když potkám Boha, neměla bych všem (VŠEM) hned rozhlašovat, že ho miluju. Ale já si z toho fakt dělala spíš srandu a do deníčku si nakreslila k jeho jménu srdíčko jako to dělám vždycinky a ve skutečnosti sem věděla, že už ho stejně neuvidim když ani nevim jak se jmenuj tak co…

Tejden po house párty si mě přidal na Facebook.
ON! Já bych k tomu neměla odvahu LOL A byl to ON, kdo se mnou začal flirtovat a psát mi na každej můj pokus bejt vtipná „HA! you make me laugh!“ a ať příště jedu do Lonýna s nim. Radost asi jako na Vánoce, a pak ještě větší, když chtěl jít na pivo. V pátek! Ve čtvrtek přijel po deseti dnech z NODNOL a první koho chtěl vidět sem byla já??? A pozval mě další pátek na Turin Brakes, který sem moc neznala, ale on řek, že to bude super a že už má pro nás lístek na Bloc party. Ok, tak sem to rozdejchávala a Summer mně pučila tílko a prohlásila, že Will Boha nemá moc rád, protože je tak trochu player. Zasmála sem se.

V pátek sme si vyměnili asi dvacet zpráv než sme se dohodli, kde a kdy se sejdem (Panebože, proč se ptá mě? Má bejt snad trochu aktivní, ne?) a pak to celý změnil a že u Nicka se nejdřív sejdem s ostatníma (eh?) a pak pudem do města. Takže sem celá rozklepaná na minutu přesně o půl devátý dorazila k Nickovi a vešla do obýváku, kde sedělo šest kluků a koukali na klipy z MTV. To byla celkem absurdní situace, ale fajn.
Ross přišel o HODINU pozdějc.
Pak sme taxíkem objeli polovinu města, obešli pár hospod, chytli mě policajti za lezení po lešení v centru města a skončili sme v klubu Love2love (uh, už jenom ten název!).



Mark, Nick, Ross

Tam se mi udělalo šoufl z Rihany a všech těch holek v bílejch minišatičkách a Bůh asi viděl, jak sem nešťastná a opivená a šli sme se „projít“ ven. Pak trochu šum, plavala sem o půl třetí ráno v řece a Ross si myslel, že se topim, což ale nebyla pravda a řekli sme si, že se na ostrově jednou musíme vyspat pod širákem a koukali na hvezdy, vrátili se k Nickovi do baráku a spali v nějakym šílenym zabarikádovanym pokoji. Naštěstí i když piju, tak mám morálku a než sem se snim začala líbat, tak sem se zeptala, jestli má holku. Tady přichází zlatý hřeb večera. Řekl, že je s někým tak trochu involved…takže se nic moc nestalo, akorát nám to tak trochu párkrát ujelo a moc si to nepametám.

Ráno sem musela pěkně servírovat snídaně a on jako pravej gentleman mě odvez dom ve svým…MINICOOPERU (WF? Superkrásnej, chytrej kluk se stejnym hudebnim vkusem, láskou k Červenýmu trpaslíkovi a ďolíčkama ve tvářích když se směje, má auto mejch snů???)
No tak sem se aspoň projela a v deset mi přišla moc pěkná zpráva „hey stud, thats me home, you ok? Sorry about last night like I said Im kind of involved with someone so I should have controlled myself. Can we keep this between us?“ Jasně že jo, stejně je lepší bejt kamarádi. A pořád sme byli domluvený na Turin Brakes, Bloc Party a FF…Ještě ve středu sem se ujišťovala a on mě ujistil, že to bude fun. V pátek sem se začala připravovat a pro jistotu napsala, jestli se teda sejdem o půl osmý u Ironworks klubu. Následovala odpově´d něco ve smyslu Jé, dneska nemůžu, musim hlídat synovce. Tečka. Žádný sorry.



Ale zejtra prej Bloc party pořád platí....!

No, bylo mě jakoby do mě uhodil blesk, ale řekla sem si, že se nebudu litovat a šla sem SAMA. A stálo to za to, byl to akustickej koncert a TB hráli mojí oblíbenou Painkiller a měli výbornýho předskokana.

Během večera mi napsala Summer, ať dovalim k Nickovi a Leane, takže sem se zúčastnila afterparty a bylo nás jenom šest a bylo to hrozně fajn, protože Nick s Leane nešetřej vodkou a sou dost pohostinný. Na mě zbyl ke konverzaci Lee, což je Rossův a Nickův dobrej kamarád a Lee se mi moc a moc smál, že mám ráda Kooks a jinak sme si skvěle sedli a povídali si o muzice a jak sou dobrý nový Kasabian. Pak mě doprovodil domů a evidentně si myslel, že sem Bohyně a že když mám v sobě čtyři vodky, tak budu v cajku, ale já mu řekla, že ne, že mám ráda Boha a on na to, že ok a šel zpátky k Nickovi a Leanne a cestou úplně náhodou posprejoval tři baráky jejich sousedů a taky auto a duhej den řek Nickovi, že sme to udělali spolu, což sem se dozvěděla až o čtyři dny pozdějc, když mi Summer řekla, že Nick a Leanne mě už nikdy nechtěj vidět…

Následovalo děsnejch šest hodin v práci, kdy sem počítala každou minutu až budu moct za nima domů a vysvětlit jim to. Nemusim snad ani říkat, jak mi bylo zvlášť když sem ani v sobotu na žádnej koncert nešla, protože R se samozřejmě ani neozval a já si řekla, že budu hrdá a nebudu se vtírat. Leanne mě naštěstí vyslechla a omlouvala se mi a dala mi Leeovo číslo, takže sem si to s nim vyřídila. No, byla to další fajn zkušenost, z vandalismu a sprejerství sem ještě obviněná nebyla.
A absolutně nechápu, kde tu noc ve tři ráno ten magor vzal sprej 8-0

Dneska sem R napsala, jestli má pro mě ten lístek, že pudu klidně i sama, ale že bych je moc chtěla vidět. Má cenu psát, jak to dopadlo?
Tak, tolik moje zlomený srdce. Amen

Přemejšlela sem o zvednutym prostředníčku, ale místo toho mám něco lepšího…



Tentokrát mi pošlete dorty, ať mám brečíc v posteli co jíst:))
P.S. Chce mi někdo z kluků vysvětlit, jestli je mu to aspoň trapný?

O lidech (bez obalu)

Tak, poslední týden mi teda moc do smíchu nebylo a nic moc novýho se tu neděje, tak budu psát o tom, jak se tu žije. Děkuju všem, co mi píšou, ste super, a vy a moje sbírka zpívajících brambor mě udržujete při zdravým rozumu. Předně díky moc Jarečkovi za každej jeho komentář. Nikdy nevyjdu z údivu nad tím, že můj blog vydrží číst dobrovolně i někdo, kdo mě vůbec nezná a to i potom, co se z něho pomalu stává šeď na pokračování…

Totiž, já měla minulej týden blogerskou krizi, víte? Sem se takhle zamyslela, co to vůbec píšu a jestli to je k nějakýmu užitku, neb už to není ani cestopis, ani román ani nedejbože něco s literární hodnotou (i když sem polichocena, že některé mé obraty podnítily lingvisty pídit se, co to znamená „bejt vydřená“, „epes“ , „mrtě“ atd.)
Btw, klíčové slovo dnešního příspěvku bude „věrmle“ (i když ani já sama moc nevim, co to znamená).
Naštěstí mně Smety řek, že to čte protože je to zábavný, takže ok.

Jo, tak ta krize vznikla tak, že ve mně bojovaly dvě věrmle. První byla ta, že sem moc daleko od kamarádů a nemám komu vyslepičit, jak to dopadlo s Bohem (co asi tak na moje fňukání může říct do telefonu Čarodka, když je pár set kilometrů odsud a moc to se mnou nemůže prožívat?) a tudíž bych to ráda vyslepičila aspoň na blog, protože stěžovat si na kluky a mluvit rychle mě baví.
Ta druhá věrmle ale byla, že bych si měla přece jenom zachovat chladnou hlavu a odstup a nic neslepičit, protože už by to bylo moc… A taky, že když o tom teda napíšu, tak to nebude nic hezkýho ani romantickýho a budu muset bejt sprostá J))) a moje vyprávění se tim pádem posune někam do sféry Expanze na Mars (což je mimochodem podle mě hozně povedenej blog a mrtě fandim těm dvěma holkám, že dokázaly psát takhle otevřeně a ještě k tomu super vtipně o svejch životech a dotáhly to tak daleko, že jim to vydali knižně… a že se Alex vdala)
Takže to nechám na vás. Sami si rozhodněte, jestli chcete mít z mojí naivity srandu, neb po pár dnech už nadhled mám a některý moje poučky třeba někomu zachráněj život, nebo jestli mám jakoby zůstat tajemná…

Tak povim vám, že už mně docela začínaj unavovat skotští dospěláci. Jak uplynulo 9 tejdnů od mýho příjezdu, postupně se samozřejmě rozplynul pokus mojí rodiny působit harmonicky či ideálně. Dneska ze mě udělal pán domu F. dobrýho blbce, takže mu to dám sežrat a napíšu vám, jak to tady chodí. Moje rodina jede na tři tejdny do Tuniska a nechávaj mě tady, abych jim hlídala dům. To se jeví jako pěkný projev důvěry vzhledem k tomu, že F. nevěří nikomu a ničemu.
Když chtěla Jane Austenová postavu zesměšnit, neřekla o ní, že je směšná, prostě jí nechala mluvit. Já nejsem Jane a takhle pěkně to zaobalit neumim, tak to řeknu na rovinu, že sem snad ještě nepotkala nikoho tak…tak…tak hrozně jednoduchýho. On by to o sobě samozřejmě nikdy neřekl, protože je to velký hlavoun a všechno ví nejlíp.
Třeba to, že NEBEZPEČÍ ČÍHÁ VŠUDE!
Před dvěma tejdny měla Charlotte za úkol přinýst si do školy jakejkoliv článek z novin a že to budou rozebírat. Takže ráno šla za otcem a poprosila ho o pár pencí na noviny, že si je koupí cestou do školy. Načež si k ní otec sedl, složil prsty k sobě a VYSVĚTLIL jí, že by tam mohlo bejt něco not suitable for children a že je nebezpečný koupit si noviny. Tak šla Charlotte do školy bez novin.
O tři dny později se Matthew (12) zeptal, jestli může jet do školy na kole. F se podíval z okna, složil prsty k sobě a řekl, že je moc zima a mohla by být námraza (bylo to 23.září) a že je to NEBEZPEČNÉ a Matt musel do školy pěšky.

Taky je nebezpečný nechávat děti samotný doma. …já sem v sedmi letech chodila na Závodu Míru pro svojí pětiletou sestřičku do školky (hm…je teda pravda, že jednou mi cestou z ničeho nic omdlela a to sem se trochu lekla…) a oni nemůžou jít nakoupit aniž by nevzali s sebou všechny děti… Protože je na obalu DVD napsáno od 12 let, Charlotte se nesmí koukat na Terminátora 3 i když viděla jedničku a dvojku stokrát. Pro mě je nebezpečný chodit do hospody, protože všude kolem sou zlý lidi, co mi chtěj do půlitru hodit drogu a paralyzovat mě. Samozřejmě nesmim znát heslo na jejich počítač, protože tam maj asi strašně důležitý data a někdo by je mohl ukrást. Máte vidět ty pohledy, když si dovolim použít jeho počítač.
Vrcholem pak budiž to, že trvalo měsíc než F schválil dovolenou, páč P měla omezený výběr destinací tím, kde všude už byly teroristický útoky. Což vylučuje Egypt a Španělsko. V Turecku by někdo mohl obtěžovat Matthewa (to si nedělám prdel, to si on fakt myslí) a Američani sou vůbec hrozně nebezpečný, protože chtěj skotkou ropu(což mi tuhle obšírně VYSVĚTLOVAL u snídaně). Prostě rodina je nadevše! Takže pro jistotu nemůžou letět na dovolenou z Londýna, protože tam kdysi málem došlo k teroristickýmu útoku a je to nebezpečný. Nedivim se, že se z toho Penelope málem zvencla. F totiž neumí nic jinýho než radit a poučovat, ale sám je totálně mimo mísu a nedokáže udělat jediný rozhodnutí (Panebože, vybrat tapetu, mlíko a dovolenou je přece taaaaak těžký!) Tak hlavně aby to všechno bylo SUITABLE.

Ještě sem se asi nezmínila, že maj nejstaršího syna Calluma(21), což je F nevlastní syn. Ten pracuje v nějakym hotýlku na západnim pobřeží a nebydlí tady. Ale za tejden mu končí smlouva a letní sezóna a než začne pracovat v Edinburghu, potřebuje bydlet tady. Ale protože Callum je moc zlobivej a „problematickej“ a minulej rok si, když ho rodina nevzala na dovolenou, udělal v baráku párty, je absolutně vyloučeno, aby o tom F věděl. Takže já, P a Callum musíme udržet toto hrozivé tajemství v tajnosti, aby F nebyl upset a nezrušil dovolenou. Fakt, není nic strašnějšího, než když si dítě udělá párty. Výčet začíná bejt trochu moc dlouhej a to sem ještě ani nezmínila, že si sem můžu pozvat Jamie a Adama, ale hádejte kdo o tom nesmí vědět? Tralalá! Freddie. Ups, je po tajemstvíJ))) Hej, jak tak na sebe koukám, F mě rozčiluje čim dál víc.
Když bude rodina pryč, nechávaj vymalovat a tapetovat celej vršek (=9 pokojů) a můj úkol je KAMUFLOVAT, ŽE JE DŮM PRÁZDNEJ. To v praxi znamená roztahovat a zatahovat závěsy, rozsvěcet světla v předsíni a vůbec…hrát si na Kevina MacCallistera a ubránit dům před nájezdem stovek lupičů.

Něco vám povim o MOJÍ rodině a mejch úžasnejch flegmatickejch rodičích. Když sme ještě bydleli v Pardubicích v bytě, pět let nám nefungovat zámek u dveří, takže sme prostě nezamykali XD Normoš sme zabouchli a šli ven. A za celou tu dobu nás nikdo nevykrad. Jenom občas jednou za rok, když sme odjížděli na prázdniny do Chorvatska a auto bylo už nastartovaný, to sem zamžourala na mamku a zeptala se, jestli bysme přece jenom neměli tenhle rok zamknout. Ale páč to prostě zamknout nešlo, tak sme si řekly, že teda příště a odjeli sme na tejden pryč.
A pak po kom mám bejt??? (mimochodem už bylíme jinde a zamykáme, kdyby to někoho zajímalo)

Taky sem byla dneska poučena, jak se vypíná požární alarm. F mi to ukázal a VYSVĚTLIL dvakrát a já mu musela třikrát ukázat, že tomu rozumím. A taky už vim, co sou to pojistky. Fakt. Je moc laskav, že mi ukázal tu krabici na zdi a všechny čudlíky jeden po druhym a že ten čudlík, co bude dole, musim dát nahoru.
Ha! Dneska sme stěhovali stoly z jídelny do obýváku a F přes P hlasité námitky a moje nenápavé koulení očima vymyslel moc důmyslnej způsob, jak to udělat tak, abych z pohovky přes ty věrmle neviděla na televizi a taky jak těma stolama zatarasit dveře. Ne, neudělal to naschvál, on jenom prostě neumí přemejšlet logicky. Fakt, takovýho Einsteina mít doma, to budu radši starej mládenec. Namontovat žárovku, nahodit pojistky a smontovat postel z IKEI ještě umim...

A co je to prosimvás za zemi, kde si lidi sami neuměj uklidit??? Jako chápu, že s pěti dětma je to asi těžký, ale vzhledem k tomu, že oni nemaj na práci nic jinýho než ráno uvařit snídaně, poslat mě nahoru uklízet, „uvařit“ k večeři Fish&Chips, ignorovat děti a hrát hry na počítači (ano! Opravdu), tak já na jejich místě bych se asi trochu styděla poslat někoho uklidit můj svinčík v koupelně.

Protože život (=pivo) je tady celkem drahej a musim šetřit na Kanadu, musim si přivydělávat.
Takže sem takhle nedávno šla jedný Penelopiný kamarádce D. pomoct s úklidem v domácnosti. Při příchodu do domu mě upozornila, že děti sou strašně nepořádný, načež mi ukázala kuchyň a mně spadla čelist, protože takovej bordel nebyl snad ani v Alexově „bytě“ na Šimokitazawě. (no, to zas přehánim) Zkrátka to tam vypadalo jako by tam nikdo neuklízel tak rok, zažraná špína všude, děs běs. ANO, MĚLA VELMI NEPOŘÁDNÉ DĚTI. Dostala sem 10 liber a doufám, že mě zas pozve.
Tyjo, dneska sem se nějak dostala do ráže! Nechtějte mi přijít do cesty :D

Taky teď budu dělat do Babysittingu. V sobotu sem vzala děcka bruslit. Jo, tatíček je samozřejmě tak moc miluje, že jim věnuje každou minutu svého života a děti nikdy v životě nebruslily. Charlotte a Donalda sem vzala už předtim, tak byl tentokrát čas napravit Jessie a Catherine. Akorát se ty děti nakonec nějak nabalily, až jich bylo sedm.



Toho si všimla jedna maminka R., jejiž syn Callum (oblíbený jméno) se kamarádí s Donaldem a byla mnou hrozně dojatá, jak sem držela ty věrmle roztomilý za ruce, a poprosila mě, jestli můžu vzít příště její děcka. Takže nejenže si zadara zabruslim (mamíííí nespadla sem ani jednou!), ale ještě za to dostanu tři stovky. Dan by asi řekl:„to je fér“.

Dneska sem vyřešila dobrej Jessičin hysterák a sem na to fakt pyšná. Končili sme večeři a rodiče museli jet ještě něco zařizovat, tak mi uložili, že Donald, Jess a Catherine MUSEJ dojíst svoje porce. Mám fígl. Kdo jí hezky, je blonďatej elf (ehm…) a kdo ne, ten je ošklivej malej trpaslík s fousama. To většinou na děcka funguje. Nechtěj bejt Gimli. Ale páč se vtom pořád tak nimrali, tak sem nastavila na troubě timer a dala jim dvě minuty jinak nebude zmrzlina. Na to už Donald s Cat. slyšeli, zatimco Jessica začala šíleně vřískat a utekla do svýho pokoje. Ječela tak hrozně, že sme ji všichni začali přemlouvat, ale nic. Tak sem jí tam 10 minut nechala hezky vztekat a následně s ní učinila překvapivou dohodu,a sice, že brekot nestojí za to a když sní svojí porci, tak ta zmrzka ještě určitě nebude rozteklá. NECHTE DĚTI VYVZTEKAT!!!

Jo, málem sem zapomněla. Moji host-rodiče nikdy nikam nechoděj. Za celý dva měsíce si nikdy nezašli třeba na pivo, akorát dvakrát do kina. Jo a choděj k nim jejich „friends“ na čaj, to je teda vzrůšo. Asi tady zůstanu bydlet.

Tak, ale abyste věděli, existujou i cool lidi. Vy třeba.
Nebo Eliška. Sem takhle jednoho dne zavolala Elis, ať se mnou jede do Madridu za Shinem. Chápete?!? Náš waseďák Shin tam už tejden studuje a mně přišlo škoda jet z Inverness rovnou dom…Na mojí výzvu:“Eli, jedem na víkend do Španělska“ odpověděla suše:„Tak jo“ a o hodinu pozdějc sme měly letenky za 1800kaček.
Jojo, život je boj.

Zdrhame z Inverness za jinci zabavou!

...


Po téměř dvou měsících strávených u anglický klávesnice mám neskutečný potíže najít na klávesnici mýho notebooku vykřičník, závorky,Y a Z a číslice, nehledě na to, že během dvou dnů strávených s Adamem si o mně musel myslet, že sem magor, protože sem blekotala pátý přes devátý divnou češtinou (asi jako když mluví Vojta Kotek s kolíkem v zadku...) Ale nepředbíhejme…

Volume 1
Edinburgh
Mám za sebou úžasnej výlet ke spřáteleným přátelům v odlehlejších skotských končinách a byla to děsná sranda! Pamatujete někdo na Jamie, jednu z mých nejlepších kamarádek v Tokiu? Spolu s ní, Eliškou, Kenzem a Tsubasou sme si vyrazili na hory, smažili okonomijaki, zažila sem s nima jedinou noc v klubu, kdy se mi nechtělo umřít, strávily nesčetný hodiny v Mekáči (já sem většinou pozorovala, jak se ostatní holky s J v čele futrujou) a hlavně se donekonečna navzájem urážely, posmívaly se a měly legrační poznámky. Jamie by klidně mohla bejt Češka:D A na rozdíl od Elišky pije pivo!

Tak Jamie bydlí v Edinburghu (Edinbraaa). Teda spíš bydlí asi 45 minut od něho, což mi trochu zapomněla říct, ale to je jedno. Ona je totiž úplně trapná. Takže jí budeme říkat Lamie! Já sem Silly Blondetta, ale naštěstí se na svým vlastním blogu můžu oslovovat JÁ.

JÁ sem si koupila s předstihem za neuvěřitelnou JEDNU libru lístek na bus do Ed. a vypadla z Inverness. Cesta trvá asi 5 hodin pro vaši orientaci a soucit. Nechtělo se mi tahat s batohem, tak sem si akorát vzala tašku a naházela do ní pár blbostí jako je mp3, jedno tílko a kartáček (pastu zásadně nikdy nevozim. Jůlinkáři vědí. Díky dlouholetým zkušenostem s tábornictvím a čundrováním totiž moc dobře víme, že pastu si bere jenom ten největší trumbera nebo chudák nováček, co netuší, že mu ji okamžitě všichni ostatní spotřebujou. Věřte mi, vždycky se najde nějakej loser :))) A protože byl celkem slunečnej den, 14. září, tak se mi ani nechtělo brát svetřík. Tak sem si vyrazila pěkně v tílečku a mým novým, totálně britským outfitu.

Když sem dorazila do Ed., Lamie se podivila, že je hezký počasí, protože prej od jejího návratu z Japanu (měsíc) to byl první slunečnej den. Ne asi! Když sem přijela já :D
No, nebudu to popisovat minutu po minutě, ale spíš nahodim nějaký fotky a napíšu, co to je. Jako když za mnou přijela sestři a podle Jury sem lehce zmateně a dezinformovaně popisovala japonské památky.
Ještě poznamenám, že o Ed. v podstatě nic nevim, protože ať sem se Jamie ohledně jejího města zeptala na cokoliv, tak nikdy neznala odpověď. Haha. Teda věděla například, že ten velkej pomník je Sir Walter Scott, akorát si nemohla vzpomenout, čim byl ten pán významnej LOL



První, co ze mě vypadlo na Jamien dotaz, co si myslim o Edinburghu, bylo :“Well, it´s very… MADE OF STONES…“ A myslim, ze je to pravda. Tolik kamenný město sem ještě neviděla. Chvílema až deprese. Ale při představě, jak je hrad a celý starý město podkopaný podzemníma chodbama a kryptama, sme neodolaly a šly sme na jednu z mnoha místních „Ghost tours“. Vlezly sme do baráku a šly do podzemí, odkud se ozývaly „strašidelný“ zvuky a byla tam tma. Tam nás nejdřív vyfotily, jak Lamie sekám hlavu sekerou (jiná fotka než ta, co dal Adam na FB) a pak po nás chtěly 14 liber jako vstupný. Tak sme se otočily, že to je moc a šly zpátky. A chtěly sme to tam trochu prozkoumat a proplížit se jinudy. Tak sme se chvíli plížily, až sme se doplížily na záchody, co nebyly vůbec děsivý a rozhodly se, že do toho podzemí přece musíme, páč na plakátech bylo napsaný, že je to bludiště katakomb a my si plánovaly, že se vytratíme a ztratíme.

Na prohlídku nás šlo mrtě moc. My dvě a další dvě stejně starý holky...
Čímž se pravděpodobnost úniku celkem snížila a snížila se ještě víc když nás ujistili, že herci na nás nebudou šahat a my nesmíme na oplátku šahat na ně. WTF? Jací herci?
Takže se z toho vyklubala procházka rádobystrašidelnýma papundeklovýma katakombama, kde nás provázeli divně ustrojený mám-na-obličeji-krev-abych-vzbuzoval-hrůzu lidi (asi herci, co nenašli angažmá), co na nás mluvili jako na mentály a jeden torturer na nás stříkal vodu z močovýho měchýře mrtvýho gumovýho týpka na pitevním stole. Fakt horor. Pak tam byl duch Mela Gibsona aka Williama Wallace a pořídili nám krásnou fotku z takový tý atrakce kdy padáte volným pádem „do pekla“. Na tý fotce vypadám tak úchvatně, že sem si ji ani radši nekoupila. My s Jamie sme z toho měly hroznou srandu a skvěle se bavily. Ale to nejlepší přišlo úplně nakonec. Přece jenom tam bylo bludiště. Zrcadlový! A spoře osvětlený! To bylo boží. Když sme vyšly ven a chystaly se zavolat si výtah nahoru, tak nám dredatej kluk dovolil jít ještě jednou !To už Lamie nevydržela a tajně zapla kameru, díky čemuž pěkně zachytila okamžik, kdy sem jí chtěla jít něco ukázat a cestou to narvala obličejem do zrcadla.

Nejdelší dobu sme strávily v obchodě se suvenýrama, kde sme musely okomentovat úplně všechno a sáhnout do zadku bejkovi, i když v tý díře nakonec nic nebylo. Lamie si koupila notýsek s vazbou jakože kniha kouzel a prohlásila, že si do toho bude psát recepty. Akorát jí trvalo 20 minut než se rozhodla, jestli červenej nebo zelenej. Já si koupila šitou obludku na mobil, připevnila jí na jeden provázek ke kočce od Korejky MinYon a pojmenovala jí Ross. Ehm…kočka se jmenuje Žaneta...

Pak sme blbly v Museum of Childhood, kde bylo plno hraček a některý panenky byly děsivější než duchové v podzemí.



A oblíkly se do viktoriánský dětský módy. A Jamie prohlásila, že až bude velká, tak chce buď mít obchůdek se sladkostma nebo bude vyrábět hračky.



Pak sme zas chodily po ulicích a zkoušely si nejrůznější masky a kulichy až nás takhle sedíce na schodech kostela našel Eliščin Adam. Ti dva se znaj z Tokia, takže to bylo veselý shledání.
Šly sme do Museum of Scotland, kde byla mimo jiné expozice o energii a vědě (nebo co) a byl tam robot, co evidentně podváděl, točící se vycpaná ovce Dolly, lokomotiva, kosmonaut a formule, na kterou se Lamie a Adam hned vrhli. A spousta dalších super věcí. Ale došli sme tam moc pozdě a měli jenom hodinu, což bylo zatraceně málo.

Další zastávka byl park. Vnucovala se představa, že si koupíme pivo a budeme venku, ale rovněž se vnucovala myšlenka, že než se vrátíme, bude tma a zima a nehnuli se ani o píď. Slunce pomalu zapadalo, ale bylo úplně krásně teplo, tak sme se rozplácli na trávníku a mírumilovně relaxovali.



Poslední zajímavost, co sme chtěli obhlídnout, byla hospoda a tak sme si dali Staropramen (tušim) a mluvili a mluvili.

Volume 2
Stirling
Druhej den sme jeli za Adamem do Stirlingu.
Adam tam studuje něco jako ekonomii a chcete vidět jejich kampus! Zase bylo nádherně slunečko, což bylo pro některé lidi překvapením a my s Jamie byly nalepený na sklo autobusu a vzdychaly nad jejich vlastníma jezírkama, golfovým hřištětem, plaveckým bazénem a když nás Adam vyzvedl před školou a vzal nás na prohlídku, tak sme pak ještě vzdychaly nad kinem, lidma na schodech, kafeterií a čokoládovým dortem za 50 pencí. A dále sme šli na procházku kolem jezírka, kde sem se snažila chytit kachnu a s Jamie se snažily vylízt na strom, ale nepovedlo se nám to, protože sem nechtěla, aby Adam viděl můj zadek lezoucí z bokových jeansů. A kolem se tyčily nádherný hory a krajina jak z pohádky. Pak sme se ještě vloupali do hradu, ale nenašli tam nic zajímavýho kromě krásnýho výhledu.



Busem sme zajeli do města a vylezli na kopec, kde stojí hrad. Nevim přesně, co se tam událo, ale má to něco společnýho s Wallacem. A byla tam nějaká Bitva u Stirlingu...

V pozdním odpoledni sme se přidali k Adamovým kamarádům Johnovi, Jasonovi a kurňa, jak se jmenovat třetí? Roman? a šli sme hrát golf.



To je pro mě samozřejmě naprosto běžná záležitost a pro Lamie asi taky, proto sme z toho byly vyjevený jako malý a párkrát sme se strefily na míň než osm pokusů :)))) Kluci z nás museli bejt asi trochu hotový, protože sme v naprostý euforii z tak bohatých zážitků začaly mluvit Japonsky, ale velmi velmi dívčími vysokými hlásky. Protože sme nevěděly, jak se řekne veverka, naučila sem to Jamie česky a pak sme křičely:“mite!mite! veveruška!“ „futacu!“ „micu!“ „kawaííííííí!“ („koukej, koukej, veverka!“ „dvě!“ „tři!“ „jé, ty jsou roztomilé!“) a dělaly vyjevené Hééééé ála dívky na Gakushuin.
V japonštině sme pak pokračovaly ještě dlouho poté, co sme prohrály a během doby, co nám zlatej Adam u něho v bungalovu (jo! Nebydlí na koleji, ale přímo v areálu školy je lesík s 10 chatkama pro šťastnější studenty) vařil kari. A napsaly sme Elišce pohled, kterej určitě moc ocení.

Druhej den sem od Adama vyfásla složku a penál a s J sme si vsugerovaly, že sme studentky a šly sme na hodinu ekonomie s prvákama do velký posluchárny.

Z mého sešitu:
Factor 1, Madonna drinks milk, price goes up.
10-5=5
Kluk v naší řadě úplně na konci je hot!

Z Jamieina sešitu:
Price goes up, demand goes down. Price goes down, demand goes up. Lets look at Zaneta´s demand! =Ross Ross´s price has gone up £2.00kg=½Ross x £2.00 If you buy a chicken, demand goes up!

Pak sme se už rozloučily a naším milým hostitelem a jeho spolubydlícíma, co nás museli přetrpět a sedly do busu zpátky dom. To už sme měly výtlemy skoro dva a půl dne v kuse, takže naše konverzace typu, na baráku je napsáno Billiard & Snooker „Hey, we could play billiard!“ „…Or snooker!“ nás už totálně zabíjela smíchy a bylo dobře, že sem já jela zpátky do Inverness.

P.S. Já vim, že je to o ničem. Třeba mě zas někdy napadne, o čem psát.
P.S.S. Dostala sem balík od Denisky s hadrama z Ameru. Nádhera! Už byla v Las Vegas a L.A. a teď cestuje po parcích.
P.S.S.S. Bůh mi napsal, jestli chci jít v pátek na pivo. 8-O. ON chce jít se mnou? Fakt nemám daleko k omdlení. Držte mě.
Palce.

Rozmazlená anglická mládež

Pokračujeme v rubrice Jak se oblékají a žijí moji vrstevníci v různých zemích…
Bláznivé japončíky už sme probrali před rokem, tak vám teď přiblížim děcka kolem mě, protože si teda myslim, že to za to stojí (a protože v podstatě nemám co jinýho říct:)

Jak dneska poznamenal Jura na chatu, když někde dýl žijete, přijde přelomovej den, kdy se tam začnete cítit jako doma. Já sem k tomuhle milníku právě dospěla.
Dneska sem si zažádala o Insurance number, abych mohla víc pracovat a o Worker´s registration, což je moc užitečná věc, protože stačí vysolit tři litry a rázem pracujete v Anglii (Skotku, oni si na to rozlišování docela potrpěj) doživotně legálně. Nicméně ne, tohle není ten úplně nejvíc důvod, proč se tady teď cejtim podomácku. Dneska sem si totiž koupila úzký džíny!!! Já takový věci vůbec nenosim, ale už sem to nemohla vydržet a chtěla trochu zapadnout do davu. Už si nepamatuju, jestli sem se takhle cejtila když sem si v Japonsku koupila šaty se sobama…asi jo.
Tak co se tady odehrává.

Mám tady už 2(slovy dva) kamarády!!! S hrůzou sem zjistila, že Summer je mi docela dost podobná povahou a že je tudíž naprosto super a je to moje BESTIE (čtěte bestý, ne bestieJ) Takže jí skvěle využívám a už sem od ní vyfásla tílko Rolling Stones, protože ho nenosí a šly sme zadarmo do kina na Time travellers wife, protože manažer kina je její kámoš. A před dvěma (možná už třema) týdnama vzala mě a našeho kámoše Ala (NZ) na moji první houseparty.

To je vůbec vtipná historka, protože právě tam sem potkala svýho druhýho největšího kámoše Jamieho, kterej se tam taky dostal úplnou náhodou. Summer totiž jednoho dne šla do obchodu s mobilama a vrátila se odtamtud wtf s pozváním k jakési Leanne domů. Tak sme se dostaly jednoho večera do baráku plnýho super lidí, z nichž asi tak 10/12 tvořili kluci…a vzhledem k tomu, že my tři sme byli jediný cizinci a o Ala se kluci moc nezajímali, tak pozornost padla na mě se Summer. No comment-asi tak nějak si představuju NebeJ Takže si z toho pamatuju hlavně Staropramen, výřivku a kluky pokřikující na mě kampai! (japonsky NA ZDRAVÍ) a na zdraví (česky NA ZDRAVÍ). A taky jednoho Boha, ze kterýho sem úplně vydřená a bojim se, že ho ještě někdy potkám a nebudu samym vydřením schopná ani otevřít pusu.




Teda já dost doufám, že Rosse ještě někdy potkám, protože kromě toho, že je kámoš s White Lies a jeho táta prodal barák bubeníkovi z Franze Ferdinanda, tak se zná s manažerem klubu Ironworks a sežene mi(nám) lístky na vyprodaný gigy FF a Bloc Party (Whoa, again!!!) Jé, když ten výčet tak teďka po sobě čtu, tak sem asi fakt děsně Naive. 1.Každej tady zná někoho důležitýho. Já třeba znám trenéra místního curlingovýho týmu a to se vyplatí.
Jak teda zapadaj tihle super lidi do mýho nadpisu? Byla to moje první párty, kde se šňupal koks :D Teda já si toho vůbec nevšimla, nějak to proběhlo beze mě, ale druhej den mi Summer řekla, že jí někdo nabízel 8-O
Těm děckám je 22. Ne že bych teda byla ve svejch 23 nějak extra dospělá, ale tohle my v Čechách snad běžně neděláme, ne???


Címž se dostávám k anglickejm holkám. Adam měl pravdu, ony se fakt strašně opíjej a pak se plazej, případně spěj po ulicích. A nosej úplně šílený hadry!!! Japonsko, to byla ještě pohoda, ale před týdnem sem v obchoďáku viděla slečnu oháklou do tak krátký sukně, že jí z ní lezl CELEJ ! zadek. A měla úplně epesní makeup. A nejvíc mě překvapilo, že její kluk jí veřejně držel za ruku. Byla sem tak konsternovaná, že sem ani nepořídila fotku. 2.V sobotu večer vypadaj skoro všechny holky jako šlapky :) Hlavně co nejvíc černý oči a i když máte 99 kilo, tak si navlíct minišaty.

Další poznatek 3.Nikdo nikdy neplave v Loch Nessu. Nechápu to. Když sem asi tři dny po párty šla s Jamiem do hospody, vytáhla sem z něho, že se v jezeře nikdy nekoupal a následně ho vyhecovala, že to někdy musíme udělat. Nadšení ho opustilo celkem rychlostí světla a když druhej den pršelo, začal kňourat, jestli jako fakt. Trvalo mi tři tejdny než sem ho donutila (ehm…ono taky auto je jeho, takže si moc vyskakovat nemůžu).
Plánovala sem sice hromadnější výlet, ale z reakcí na můj patetickej (pro Cishe i když nevim, co je to „libá konotace“, papetickej) pokus o event na Facebooku ocituji například reakci Deana:“V Loch Nessu se plavat nedá, podchladíš se a dostaneš zástavu srdce“ nebo Paul:“You can´t just jump into Loch Ness!!!“
Takže nakonec sme zbyli dva odvážní. A uskutečnilo se to včera večer o půl devátý našeho času.

Celej den foukal naprosto skvělej vítr, takže i večer byly na lochu obrovský vlny a byl to neuvěřitelnej zážitek! Poprvý mě napadlo, jak šťastný místní lidi jsou, ale moc si toho navážej, protože kdybych JÁ bydlela na břehu Loch Nessu, chodila bych plavat každou noc a umřela bych zdravá a stará 130ti let.
No, zkusím vám ten pocit popsat: představte si černý jezero s vlnama jako na moři obklopený horama a konec jezera je daleko, daleko v nedohlednu. Je skoro úplná tma a to jezero je tak hluboký, že se pomalu nedá změřit. A docela studený. A víte, že v tu chvíli děláte tu šílenost jediní na světě, a někde v tý vodě je dinosaurus…
…
…
…
Jenom sem chtěla, abyste si to pokud možno trochu představili a přála bych každýmu tohle zažít. Je to skoro tak dobrý jako padat ze stromu. Život je super. Není to snad o těhle maličkostech? Nedokážu si představit, co bych dělala dva tejdny třeba v Tunisu v hotelovym bazénu…



Poslední novinkou je, že sem si našla brigádu. V Heatmouth hotelu, co má čtyři hvězdičky. Ne, já jim to nezazlívám, nemohli tušit, koho to přijali do týmu.
První den udělali chybu a postavili mě omylem za bar-hahaha. Přitom sem měla bejt servírka a měla sem od Summer naučený príma finty jak nosit talíře…
Napodruhý už mě postavili do latě, dali mi bzučák a řekli chudákům Kieře a Caroline, ať mě to naučej.
A tak sem tam pobíhala a nevěděla, co dělat, ale tenhle pátek už jdu po šestý a sem celkem vpoho, protože už se ani nebojim na někoho promluvit, a taky sem zjistila, že můžu bejt sebevětší tele, ale když udělám psí oči a řeknu, že je mi to moc líto, tak je to lidem sympatický, konkrétně těm chlápkům, co mi řekli, že sem LOVELY i když sem jednomu vzala talíř, co z něho ještě jed,l a pokonila jim objednávku piva a oni mi za to dali dýško 10 liber…
Jo, už znám asi 20 druhů piv, máme i lahvovej Budvar, umim servírovat vína a whisky a taky sem se po pěti dnech konečně naučila GinTonic. Uf.

I když to vypadá, že se tady mám strašně dobře, tak přece jenom je mně občas smutno. Jamie studuje v Glasgow (konstrukce letadel, aerodynamika a tydlecty věci :-O ) a v neděli se tam stěhuje a domů jezdí jenom na Vánoce. A Summer si na párty našla budoucího manžela a stěhujou se spolu do novýho, tak nevim, jestli na mě bude mít čas.

Ještěže mám děti a mám s kym koukat na Sám doma. I když mě v sobotu pěkně rozčílily. Udělala sem švestkový knedlíky, z nějaký pitomý bezglutamátový mouky, trvalo mi to asi dvě hodiny, byla s tim šílená práce a oni je nakonec nesnědly. Ale taky je to dost možná jenom prokletí knedlíků. (Eliško, je to možný, že je to už skoro rok? Rok, co sme se mořily s knedlíkama pro Gakushuin slavnosti a za odměnu potkaly Kenza a Cubasou?)
Jo a smažák jim smrdí!!! Tsss. No nejsou rozmazlený?:D

Dostala sem dva dopisy. Jeden úžasně dlouhej staropanenskej (na dopisním papíře jsou květiny!!!:)))) od Elišky, za kterej strašně moc děkuju a brzo odepíšu. A druhej mě hrozně překvapil, protože je od Tacuji:



Nápis praví, že: Pandas just lie around doing nothing every day. Dopis je sice krátkej, ale vtipnej (například záměna slov reply a replayJ), ale hlavně mi poslal moje králičí ouško, co mi čórnul 17. února na oslavě mejch narozenin a já myslela, že už ho nikdy neuvidim. No, radost největší…

Tak mě taky rozveselte. Třeba napište, jestli máte taky takovej magickej zážitek jako bylo pro mě plavání v Loch Nessu. Nebo pošlete nějaký prachy, ať si můžu jít koupit boty, prej to pomáhá na splín :P
A mějte se krásně! Čeká mě výlet do Edinbourghu za Adamem a Jamie Gehrke, co dokáže sníst 4 hamburgery v kuse.
Pozdrav pro Anet, která mi přesně teď poslala sms. Ano, půjdu s tebou na ryby! Užij si Seč.

Zanda'koupu se kdekoliv'Panda



Na co ty lidi koukaj dalekohledem ?!?



P.S. Když si tady koupíte něco na sebe a zjistíte, že se vám to nelíbí, tak to do 14 až 28 dnů můžete vrátit. Stačí mít jenom doklad a pokud možno by ten kus strojení (kašlu vám na oblečeníJ) nemusel mít díru na břiše… Chápu to teda správně, že si dneska něco epes totál koupim, v sobotu si to vezmu na sebe a pak jim to vrátim???