Moje pracovní nasazení

Dneska se stalo něco divnýho. Nevim jestli se mi chce víc výskat nebo spíš omdlít. Je to trochu klišé, ale cejtim se přesně takhle:



Pojem Lost in Translation nabere 9. a 10. února zcela nový význam.

9.února se ze mě totiž staně dospělák. Bude mi 18... Nee, kecám:) Pes ja zakopenej jinde.
Dneska mi napsala ona blahořečená Petra/Manga-je-má-profese, jestli nechci jet tloumočit. Na rozdíl odě mě maj totiž ještě v Ucunomiji zkouškový a Péťa (která byla už v prváku na o 200% vyšším levelu než my všichni paka dohromady) v tu dobu má nějaký testy a nemůže. Stejně tak Studna. Eliška tu taky není (mimochodem Eliško, stalo se ze mě nespolečenské hikikomori. Tři dny sem nebyla venku a už 4 dny sem nejedla Tebasaki ani Karé-majo kuřecí nugetky!!! Snažim se číst knihu o thrilerech a stejně akorát sedim u počítače...čtu mangu (Sakra!!) a jim pomálu. Uf, aspoň, že to opálení z Montenegra ještě neslezlo.)

No prostě, asi sem se zbláznila, ale já na to tlumočení KÝVLA. Neumim tlumočit. Nikdy sem to nedělala a nevim, jak to vypadá.
No, jednu cool zkušenost teda mám.
Před rokem sem překládala webový stránky do Japonštiny pro jeden nejmenovaný PRVOTŘÍDNÍ hotel
Ti z vás, kdo klikli, si prosím narovnejte spadlou čelist. Tohle je moje tvorba. Ale víte jak. Nejsem člověk, co se nějak rád chlubí, pokud to není zdrojem zábavy. Je mi jasný, že chudák můj kamarád, pro kterýho sem to dělala, se ani trochu nebavil a tímto se mu znova moc omlouvám. Nicméně. V polovině třeťáku mi přišlo, že přeložit několik stránek pro nějakej pražskej hotel by nemělo bejt nic těžkýho a bude to skvělá zkušenost, takže jsem na super nabídku nakonec kývla. Text mi přišel v češtině a já se pomalu začetla a kdybych u toho pila limonádu, určitě bych se zakuckala, páč se ukázalo, že to není Nějakej hotel, ale pětihvězdičkovej hotel s mramorem a mozaikou ve sklepě, kde spal Franz Kafka s Leošem Janáčkem. Teda oni nespali ve sklepě, ale v tom hotelu. Každej v jiným pokoji.
Měsíc (už si to moc nepamatuu) sem se hrozně dřela s překladema, xkrát se chodila radit s našim japonským profesorem a když sem potom odesílala 8(!) přeložených normostran, měla sem celkem dobrej pocit. Po měsíci přišly korekce z Japonska (s tim sem nepočítala).
Tady si udělejte zhruba představu, jak perfektní práci sem odvedla:)Ukázky z poznámek korektorky. Začínám se trochu stydět, ale už sem začala, tak to přece nesmažu. O čem by pak můj blog byl?

"As for double check your guest directories, can you give me English version??
Because I can’t understand few sentence at all.
Who was translated into Japanese?? tři tečky "

nebo:

"Oh okai, you used professional translator. Actually they have some mis-spelling and many funny Japanese sentences.
I can’t stop laughing some sentence. ...atd:))"

Na nějakou dobu sem pak přišla o sebevědomí.
Tak teď už chápete, proč sedim v županu na posteli a koukám tak mimózně? Mám strašnýho nerva:)
Už mi přišly nějaký instrukce. Ta paní je naštěstí strašně milá a dost mě uklidnila, že to určitě zvládnu, ale...
Nějací dva inženýři přijedou na dva dny do Ósaky a budou tam koumat nejnovější trendy v odvětví klimatizace (to je tady v Japonsku NEUVĚŘITELNĚ důležitá věc- to jako fakt fakticky). A potřebujou někoho, kdo jim bude tlumočit z Japonštiny. Ten někdo budu já. Haha. Dostanu slovníček technickej pojmů, jízdenku na Šinkansen (tohle je jupí, protože jinak bych si ho nikdy nemohla dovolit) a pojedu do Ósaky jako velká holka. Sakra! Dyť nemám koženej kufřík na dokumenty:)) Ani žádný dokumenty...Ale budu spát v hotelu.
Tak to vidíte. Budu už úplně dospělá. Ale zapomněla sem dodat, že si tím vydělám na další snowboardovej výlet příští týden...To mi připomíná. Před dvěma měsíci sme po akci v naší oblíbený levný hospodě s řezanym pivem a Waseda Univerzity Students šli jako vždycky pokračovat do parku. Nakoupili sme si nějakej alkohol v kombini a já sem zase lezla po stromě. Když on je ten strom tak skvělej. Bohužel mě tenkrát napadlo vylízt do koruny. Když sem potom lezla dolů, nějak se to zvrtlo a najednou sem visela na větvi a nemohla nahmatat nohou žádnou další. Tak sem se z výšky pěti metrů pustila, že uvidim co bude (ne asi, jasně, že mi došly síly:). Tak sem jela po kmeni a dva metry na zemí mě zázrakem zachytila poslední větev. Měla sem fakt štěstí, protože sem si nic nezlomila, odnesla to akorát odřená ruka a sexy modřina na koleni. Modřina bohužel zmizela, ale já teď na kusu kolena necejtim kůži. Minulej tejden sme s Eliškou udělaly experiment. Zavřela sem oči a ona mi na něj v nečekanou chvíli šáhla. No a já to necejtila. Tak to je jenom taková humorná vsuvka.
Třeba se to nějek vyléčí.

Tak! S tou dospělostí sem si to rozmyslela. Nebudu zatim dospělá:))) Na zdraví!

Jak čtu z prava do leva a černobíle

Ahoj. Poslední dobou si nějak moc hraju na chytrou a dělám, že něco vim o japonský škole nebo módě, takže trochu přehodim výhybku a pochlubim se s něčim jiným.
Ve čtvtek sme poprvé s Eliškou zašly do pořádnýho knihkupectví (teda to není to, čim se chci chlubit...za to bych se spíš měla stydět), aby sme koupily nějaký tištěný dárečky do Čech, a mě mezi regálama napadlo, že by nebylo špatný nechat se jednou strhnout davem a taky si zkusti přečíst aspoň jednou v životě nějakou mangu.

V sobotu sem vyrazila za kamarádama do Ucunomije. To je druhá univerzita, kam můžeme jet studovat my z Palackýho v Olmiku. Tenhle rok tam mám spolužáky Honzu a Péťu. Poněvadž Eliška si zmizla užívat měsíc v Čechách a Skotsku, octla sem se sakra sama a obdržela pozvání od Honzíka. Že prej tam maj čajovou párty. No...byla to skvělá kalba do čtyř ráno. A čaje tam moc nebylo. Přespala sem v bytečku u Petry, kterej byl už tak dost malej, ale ona ho má navíc z půlky zavalenej manga sešitkama a časopisama. Neznám většího profíka na mangu a anime než je ona:))
Takže pointou nejspíš bude, že sem se jí zeptala na radu, a odpoledne sme všichni tři šli na výlet do obchodu a koupila sem si svůj první japonskej komiks.
Jmenuje se Nana a je z roku 2000.
To ale neznamená, že by byl starej, protože, jak sem s hrůzou zjistila, manga většinou vychází na pokračování a takovejch 20 dílů není žádná rarita. Nana zřejmě vychází dodnes, protože těch dílů je fakt hodně.
Ve chvíli, kdy tohle píšu, sem v polovině. To po dvou dnech čtení (a hledání ve slovníku:)) není vůbec špatný. A DOST SE MI TO LÍBÍ. A to sem si vždycky myslela, že sem vůči těmhle věcem imunní. OK, pořád si myslim, že Hallo Kitty není roztomilá a NECHCI penál s ní. A taky, že i když se japonci snaží hrát třeba punk, díky jejich zpěvu to zní jako popíček a nedá se to poslouchat:)) Ale na manze něco je!
čtení mangy v originále už mě lecos naučilo:
1) nespočet obměn slova láska a miluju tě v japonštině
2) polovinu textu zabíraj citoslovce, který přeskakuju, protože v nich mám guláš
3) kreslení japonští kluci sou mazaně sexy
4) myslim, že už chápu, odkud kam se ty rámečky čtou:)

Co sem tak zatim pobrala bylo, že hlavní hrdinka se jmenuje Nana, je jí 17 a chodí s klukem, o kterým neví ani jak se jmenuje a scházej se 4 krát měsíčně v motelu. Tato inteligentní slečna je tudíž hrozně překvapená když jí na třetí stránce dá borec košem a odjede do Tokia. Naně se totálně zhroutí svět (to byla přece úplně jasně láska na celej život:), ale má dobrou kamarádku Džun, která jí podporuje a na stránce 20 už potká blonďáka s brašnou přes rameno. Jakožto s hlavní hrdinkou se s ní nějak nemůžu ztotožnit, protože ona je taková nána:)) Většinu času brečí nebo natahuje. Potom chodí, kalí a řeší milostný trable a kamarádi jí všichni taky ujedou do hlavního města. Ale Nana to nevzdá, tvrdě maká ve videopůjčovně aby si našetřila dost peněz na cestu a život v Tokiu.

Pozor! Přichází zvrat ála M.N.Shyamalan. V průběhu čtení mně tak trochu vrtalo v hlavě, proč má hrdinka na obálce černý krátký vlasy a okovanej obojek klem krku. Protože to mi k Naně (z výše uvedených důvodů) nějak nesedělo. Ono se totiž v polovině komiksu ukázalo, že Nany jsou dvě a podle Wikipedie se jejich příběhy protnou na konci prvního dílu ve vlaku do Tokia. Druhá hrdinka je totiž punkerka, co se tam jede stát slavnou a ty dvě se skamaráděj...a pak...hm, to uvidim až dočtu všech 20 dílů:)

Tak! Pronikla sem do dalšího mystéria. Teď sem konečně drsňák a můžu machrovat na ostatní lidi ve vlaku, až si svůj jedinej sešitek otevřu a budu předstírat plynulý čtení:)
Ono to s tim čtením není zas tak horký. Včera v noci sem někde náhodou našla Nanu v češtině a polovinu si uložila. Takže sem si dneska zpětně projela příběh blonďatý Nany a přesvědčila se, že sem tak 80%(!!!) pochopila správně. Bohužel sem zapomněla, kde to na netu bylo a nemůžu to za Boha najít. A zrovna mi chybí část o punkový Naně, kde se to jenom hemží divnejma slagovýma slovama:)


Schválně si všimněte, jak je chudák Nana pořád nešťastná:)

P.S. Studno a Péťo, díky moc, že ste mně ukázali vaše město a učitele a suši a krásnou červenou svatyni s divokým kameným psíkem.



Takový cenění zubů se snad ani k pandám nehodí. Buďte taky tak happy!

Úplně blbá kopírka

Mám hrozně blbou náladu



Ale nechci začínat fňukáním, tak to teď nechme stranou. Ona na to přijde řada.
Minulý týden mi skončila škola.
V úterý sme měly za úkol udělat prezentaci na téma Co mě na Japonsku překvapilo. Psala sem o neskutečně složitém hledání práci po absolvování vejšky. Ostatní holky nadhodily taky pár zajímavejch témat, a protože sem poslení dobou posedávala nad učením a nic nezažila, udělám malý shrnutí.

Takže: Víte jak se mluví o japonském workoholismu? Tak to rozhodně není případ zdejších studentů. Oni maj totiž pořád volno. Nechce se mi to počítat na kalkulačce, ale vůbec bych se nedivila, kdyby mi vyšlo číslo 50, což by bylo procento roku, kdy choděj do školy. Teď je kupříkladu čekaj 2, slovy DVA, měsíce zimních prázdnin, přestože nedávno (srpen a září) absolvovali 2, slovy DVA, měsíce letních prázdin!!! A taky těch 14 dní vánočních a novoročních prázdnin, co byly nedávno. Odečtěte soboty a neděle a možná taky jeden den v týdnu, kdy podle rozvrhu nemaj vyučování, a už to začíná bejt vážně zajímavý. Zmiňovala sem se, že tady maj Den úcty ke stáří? A Den moře? A Den zeleně? Šup sem s ním! A kdyby jeden z těch 15 státních svátků připadl na sobotu nebo neděli, automaticky se posouvá na následující pondělí:) To bude taky asi ten důvod, proč sem měla Ikebanu a Kaligrafii všeho všudy 7krát:((
(tenhle týden sem mimochodem cestou ze školy nevědomě vytrousila tulipán a řepku olejku. Našla sem to na ulici cestou na nákup druhej den)

Naš škola obecně je vzdělávací institut první třídy. Gakushuin Džoši Daigaku je "velmi slavná škola, která tradičně poskytuje vzdělání členkám císařské rodiny". V komplexu nemáme jenom univerzitu, ale i střední školu...

mmt. Asi bych měla napsat něco o japosnkým školním systému...
Takže, ten se nazývá "systém 6-3-3-4". 6 let základky 小学校, 3 nižší střední školy 中学校, další 3 vyšší střední 高校 a pak 4 roky na vejšce 大学. Když máte bohatou a prdlou maminku, chodíte už i do prestižní školky, kam se dělaj ZKOUŠKY!!!



Prvních devět let školy je ještě celkem leháro, ale to, co přijde pak! Vyšší střední není nic jinýho než příprava na přijímačky na univerzitu. Takže sbohem logické myšlení a děti, naučte se nazpaměť, co se do vás vejde. O nic jinýho totiž v životě nejde...Průměrnej středoškolák jde ráno do školy a odpoledne na nějakej ten kroužek. (maminka v domácnosti má pořád dost času a tudíž se velmi zajímá o synkův volný čas). A protože maminka je zodpovědná za budoucnost svýho dítěte, většinou mu život zpříjemní aktivitou zvanou džuku 塾. Čili chilli doučování a příprava na vejšku. Takže průměrnej českej student si v týdnu zajde s lidma ze třídy posedět na pivko, ale japonskej mladík čí mladice si zajde posedět do 10 večer do školy.
No a pak se jim divte, že se v neděli oblíkaj jako blázni:)

A s vejškou ještě teror nekončí. Ve třeťáku jim totiž začíná lovná sezóna. Job Hunting. Šúšoku kacudó 就職活動. Třeťákovi je většinou tak 20 let a už si hledá práci, která je tady, jak je všeobecně známo, na celej život! Takovejhle chudák pak nemůže jet nikam na prázdniny, protože chodí po firmách a jejich dnech otevřených dvěří, sbírá letáky, leští boty staršímu spolužákovi a vyzvídá od něho, která firma je nejlepší, píše si CV a připravuje se na promoci. Výsledky závěrečný zkoušky totiž definitivně rozhodnou o tom, jestli po vás skočí HONDA Tokyo nebo Tatra Kopřivnice (nic proti tatře). Ve druhém případě pak o vás řeknou, že ste rónin,tj. odpadlík a vy se můžete jít zabít, protože peníze, co do vás nacpal taťka a mládí, který vám věnovala mamka, byly zbytečný:D
Ostatně některý děcka ten věčnej tlak nevydržej a zabijou se ještě dřív. Nebo se z nich stanou HIKIKOMORI. Hikikomori je člověk, co se rozhdone, že už nemůže a prostě přestane vycházet ze svýho pokoje. U nás by děcko dostalo trochu nařezáno a druhej den by sedělo v lavici. Ale tady je to uvažování asi zkrátka jiný a děcek, co je tak rodiče nechaj, je dost. Hikikomori pak spí kažej den do 12, hraje na počítači, čte si mangu a mamča mu jednou za týden přijde dovnitř uklidit, popřípadě donese jídlo. To nezní tak špatně, že jo? Ale jak se nehejbete, tak ste potom hrozně tlustý a bílí, páč za váma nejde žádný sluníčko. A takovej život, myslim jako nebejt bronz, trochu sucks...

Než sem udělala tuhle malou odbočku, mluvila sem o naší úžasný škole. Jako nechci ji teda moc pomlouvat, ale, a teď se dostávám k tomu, proč o tom dneska píšu, mě dneska neuvěřitelně dožrali. Chtěla sem konečně začít dělat na bakalářce, tak sem si ráno přivstala, hodila notebook do báglu a že si sednu na celej den do knihovny, vezmu si tu knížku, co nesmim odnášet domů a budu si číst a dělat rovnou poznámky.
Dopadlo to tak, že mi oznámili, že v knihovne!!! nejenže není internet, ale nesou tam ani zástrčky na elekřinu!!! Slečna na mě koukala jako z jara,když sem se jí teda zeptala, co mám jako dělat, když mi knihu nepučej domů a nemaj tam ani počítače. Hlava 22 byla v porovnání s tímhle hadr:)
Tak sem se snažila vzpomenout na něco velmi smutného a pokusila se vyloudit úsměv a tu slečnu nezaškrtit. Nakonec mi poradila, ať si teda tu knihu OKOPÍRUJU. Takže sem tři hodiny v "knihovně" kopírovala blbou knihu o 300 stránkách, utratila 400kč a vzpomínala na Olomouc. Myslim si, že ten inteligent, co zdejší knihovnu vymyslel, je naprosto ukázkový příklad japonský logiky.

Hm...chtěla sem pokračovat, ale zrovna mi přišel mail, ať jdu na pivo. Takže to jdu zapít a až se vrátim, dokončím svůj proud myšlenek:D

P.S. francouzskej rock zní dobře

Top songs 2008

Všude všude se bilancuje. Já budu trochu bilancovat hudbu, protože filmy sem letos kvůli Tokiu tak trochu...neviděla.
Tenhle žebříček jsou moje nejoblíbenější a v počítači a mp3 přehrávači nejprotáčenější skladby za minulý rok. Je mi jasný, že při pohledu na svůj výběr vám připadám jako největší "Indie-mainstream":)), ale vymluvit se můžu tak trochu na neschopnost mýho počítače stahovat tady daleko od domova hudbu, a tak mi plno alb letos uniklo. Třeba až se vrátím, konečně si už poslechnu Block Party a pokusí se ochopit, co TO je na nich tak zajímavýho.
Na druhou stranu sem letos surfováním po hudebních blozích strávila rekordní čas, takže vím, že loni frčela Paříž (ta hořící od Ladyhawk i ta normální od Friendly Fires), propojit kytary a elektro není zločin, vydat geniální debutovou desku se nevyplácí, protože druhou a třetí vám pak namlsaní fanoušci a uznávám-jenom-nejnovější-myspace-novinky-recenzenti zašlapou do země (viz. všchny mý oblíbený kytarovky:)) a i ten nu rave mě nakonec zasáhnul. (Asi tak půl roku poté, co se po něm slehla v západním světě zem):))
Takže podle toho vypadá moje top X. Nějakých pár NME novinek sem si zamilovala, ale protože sem tak trochu staromilská, stejně sem nakonec projela alba svých neoblíbenějších kapel, a i u těch kritikou strhaných alb (The Killers, Kaiser Chiefs), sem si prostě vždycky jednu nezapomenutelnou našla. Pořadí je zcela náhodný. Kromě prvního místa, který patří mnou korunovaným králům roku 2008, LOTP.

1. Late Of The Pier


MGMT- Kids/Time to pretend/Electric feel
Která je lepší?!?


Coldplay- Lost
Magická

The Teenagers- Homecomming
Terčin nezapomenutelný SLAM na British Garden Party. Pomáda pro rok 2008.


The Kooks- Gap
Když už nikdo, tihle kluci mi zazpívaj, že mě milujou.

Travis- Last words
Přehlédnutá deska Ode to J. Smith. Invissible band, který věřim včechno stokrát víc, než Coldplay. Last words jsou pure Travis.

Ida Maria- I like you so much better when you´re naked
Tahle drzá písnička budiž navždy vzpomínkou na Teda:))


Tha Killers- Spaceman
První album byla bomba, ale moje oblíbený je číslo 2 Sam´s Town. Na trojce už nejsou tak nešťastný, ale snažej se tančit a vypadat trendy. Takže zapojili synthpop, obrousili hrany a je z toho neškodná nuda. Ale panebože!!aspoň kvůli Spacemanovi, Losing touch a I can´t stay jim tu radost ze života odpusťte.

Cajun Dance Party- Amylase
Ani trochu dance party, spíš milej popík s westernovou náladou (podle Elišky).


Dirty Pretty Things- This is where the truth begins
Druhá deska se nepovedla. Tohle je fakt. DPT sem vždycky trochu nadržovala nad Babyshambles, protože v nich bylo (hudebně) víc z Libertines, takže rozpad mě fakt mrzí. Naštěstí vim, že o Barata se bát nemusim. Až dá příště dohromady další partu lidí, bude to zase poggo. Jednoznačně nejlepší a nejdojemnější moment desky.

Oasis- Falling down

Those Dancing days- Run Run Run
Švédi a Švédky to uměj. Mando Diao, The Hives, Johnossi, The Sounds, Sugarplum Fairy a teď šikovný tančící holky...


Metronomy- Heartbreaker


Airfair- Sorry baby (album uncut version)
Nejdřív sem se jí smála, ale...díky kluci. Mám se v zahraničí čím chlubit.

The Racounteurs- Many shades of black
Jack White, na co šáhne, je zlato.

The Ting Tings- Great DJ
Kdo na tohle v létě netancoval, je cvok:)


Kaiser Chiefs- Never miss a beat
Ať je text "what do you want for tea? I want crisps" sebeblbější, tohle je prostě stejně geniálně chytlavý jako bylo I predict riot a Everyday I love you less and less před třemi lety.

Eddie Vedder- No Ceiling
Ani nevim, jestli je to letošní, ale skládám poctu sountracku i filmu Into the wild.

Foals- Cassius


Guilty pleasure: Britney Spears remix The Teenagers
To není vtip:))


Někdo má nějaký dobrý reccomendations?

Barevná japonská mládež

Dneska uděláme psychologickou sondu, budeme obdivovat krásné Japonce...ale hlavně se pobavíme

"Když se tokijské síly zákona chopily své vyzbroje na rozhánění nepokojů, aby vyhnaly tzv. Takenozoku- vlasaté nimitátory Elvise v rockerském oblečení se slunečními brýlemi- z parku Jojogi, bylo jen otázkou času, kdy tyto skupiny nahradí "kmeny" hrůzu vzbuzujících Lolitek. Po více než 40 letech od zahájení olympijských her roku 1964 je oblast okolo seriózní svatyně Meidži džingú epicentrem příšerné mladé tokijské kultury (pozn. žandy- LOL)a výstavním prostorem pro Zoku, které procházejí závratnými změnami. Během posledních 40 let vidělo Haradžuku gangy žebraček, diskotíkových mimozemšťanů...Zoku, které vznikají jen pro ten jeden den, obvykle tvoří dívky z tokijských i přilehlých ubytoven a kolejí. Cos-play-zoku se každý týden shromažďují na Haradžuku vystrojené ve stylu, který je směsicí sadomasochistické královny upírky s černým taftem a modrou rtěnkou a stylizovaného zpodobnění zdravotní sestry....a jsou hrdé na svou odlišnost...Tyto mladé ženy se tu baví, krášlí a pózují pro fotoaparáty až do soumraku, pak nasednou do vlaků a pomalu se vrací do svého jednotvárného života a fádních obytných bloků v Čibě či Kawasaki." praví můj průvodce

Tak si představte, že ty holky se nějak moc flákaj. Za těch pár měsíců v Tokiu, sme při žádný cestě na Haradžuku nebo přes Haradžuku nezapomněly zajít omrknout slavnej most k parku Jojogi, abysme je konečně viděly! A holky s mašlema na hlavě a sukněma tlustšíma než otevřenej deštník pořád nikde! OK, ty dva trapný pokusy, kdy sme šly i za deště, se nepočítaj...Jo, sice je zima, ale japonská zima je trochu něco jinýho než u nás. Teplota je pořád tak okolo patnácti stupňů, takže je to v pohodě na sukni a člověk by řek, že teď je ta správná doba vylízt ven, hlavně proto, že s příchodem jara tady bude zas nedýchatelno a třicítky. Ale just ne! Japonci maj asi jinak nastavenou teplotní škálu. Jako ano, občas se stane, že u automatů na jízdenky v metru narazíte na holku s dvaceticentimetrovejma podrážkama a šatama s třešněma, jenže to není to pravý cosplay. To je prostě jenom lolitka pradvěpodobně jedoucí domů z nějakýho srazu.

Vlastně bych neměla zapomenout na jeden den hned zkraje po našem příjezdu, kdy se nám poštěstilo aspoň trochu, to když sme zabloudily omylem k Tokyo Dómu a sklaply nám čelisti. Tokyo Dóm je OBŘÍ koncertní hala na Kandě, hned vedle zábavního parku s horskou dráhou procházející nákupním centrem a nám se poštěstilo objevit ho ve chvíli, kdy se odtud vyhrnul dav růžovejch holčiček.

Nepotkaly sme sice cosplayáky, ale kawaii style girls úplně stačily. Jako jediný vysvětlení, proč se stovky holčiček v růžových naducaných sukýnkách srotily, mě napadá, že ten den se tam asi konal koncert Morning Musume nebo nějaký podobný příšernosti :D

Už ste se probrali z bezvědomí?

Kde sme to skončili? Zkrátka... nádherný počasí tady bylo až do listopadu, na předvádění se jak dělaný a ono pořád nic. Když přišel leden, myslely sme, že máme po ptákách, ale stal se nějakej zázrak a minulou sobotu sme je vystopovaly!!!

Přiznám se rovnou, že nejsem vůbec znalec týhle kultury, takže napíšu jenom to, co sem útržkovitě slyšela třeba na přednášce ve škole a to, co sem viděla na vlastní oči.

Takže za prvý, si tady neskutečně užívám FREE HUGS. To si tady nenechám ujít nikdy. Jak jinak taky ocenit lidi, jejichž zábavou není nic než jít na ulici, stát tam pár hodin a nechat se objímat od kolemjdoucích a objímat kolemjdoucí. No, já to teda ocenit umim. Člověk taky potřebuje lidské teplo, že jo. A když sem tak daleko od domova...ale předstauju si při tom třeba Čarodku nebo doktora Coxe:))

Onen víkend se u Jojogi parku konala nějaká akce na darování krve, takže tam proudily neuvěřitelný davy lidí!?! a tom zmatku se na onom slavném mostě zdržovali i Cos-playeři. Cos-Play je zkratka za slova Costume Play a původně to byli lidi, co se převlíkali za svoje oblíbený manga/anime/pc-hry hrdiny. Asi jako kdybych si sedla v kostýmu Lary Croft na most Pavla Wonky v Pardubicích:)) Časem se už někteří neoblíkaj za nic konkrétního, ale vymejšlej vlastní ujetý kombinace a postavy. A nebo sou prostě GOTIK:)

Co je k tomu vede? Nečetla sem žádný odborný články, ale podle mě je to neuvěřitelně přísnejma pravidlama ve škole. Tyhle školní pravidla se nejvíc týkaj oblíkání. Japonský středoškolačky jsou možná roztomilý, ale představte si, že musíte nějakejch 12 let chodit do školy v sukni i v zimě den co den (pokud ste holka, samozřejmě:)) Nesmíte nosit rozpuštěný vlasy. Když je chcete mít rozpuštěný, ostříhejte si je! K ramenům! Noste ošklivou uniformu, která schová váš sociální statut, což ale ničemu nepomáhá, protože vaše krásná spolužačka v naprosto stejný uniformě vypadá vždycky líp a vám se smějou. Možná vás taky šikanujou. Noste blbou aktovku bez nápadu. Na náušnice zapoměňte. A na makeup (byť jen řasenku) taky. Až do 18 let. Noste školní hranatý boty. Kluci, jestli ste rebelové, tak si na košili rozepněte horní knoflík. Sice budete v maléru, ale všichni vás budou obdivovat. Holky, u pasu si srolujte sukni, ať je aspoň trochu kratší. OK? je tady víkend. Tak kam půjdete?

Na Haradžuku!!!

Partičky teenagerů oblečený jako sweet lolitky a podobně seděj na dekách, povídaj se, nebo jen tak čuměj a naštěstí je většina z nich tak milá že se nechaj normálně fotit.

Při první příležitosti sem teda přiskočila k těm, co vypadali nejmíň nebezpečně a Eliška mě fócla. Tady tahle parta lidí, co, jak sem pochopila z jejich vysvětlení, představují slavnou kapelu Gazette. Tady totiž letí tzv. Vizual Key styl, což znamená, že kdejaká rocková kapela dělá rámus, nosej rádovy punk, maj přerostlý vlasy a hlavní zpěvák k tomu vypadá jako holka.

První obrázek jsou fanoušci a na další vám chci dokázat, že nekecám.

Teď porovnejte. To je kapela Gazette. Trochu sem přece jenom kecala - VŠICHNI vypadaj jako holky.

Dalším skvělým úkazem jsou GANGURO HOLKY. Tu sem zatim potkala jenom jednou, ale sem si jistá, že tenhle druh vyleze na sluníčko až na začátku léta. Ganguro girls jsou slečny, smutný, že nevypadaj jako Evropanky (nebo ehm...Američanky:), ale nevzdaly to a prošly řadou Frankensteinových transformací až vypadaj docela jako my hoky z Čech. Mírně nalíčená, opálená blondýnka v nejnovějších hadříkách a se super postavičkou. Japonky si myslej, že vypadáme takhle.

Upřímně, nedokážu si představit, jak se taková holka dokáže začlenit do společnosti. Asi není moc těžký nasadit si paruku a oblíct růžovo/oranžovou. Ale to umělý opálení přece nemůžou dát dolů a fakt si nemyslim, že to je makeup, protože sou prokazatelně opálený na všech (mnou viditelných) místech :O Ganguro sou prostě extrém, ale někde sem četla, že už moc nejsou v módě.

Až budete mít nutkavou portřebu připadat si jako šereda škaredá, doporučuju udělat si výlet na Šibuju. Gyaru je kapitola sama pro sebe. Mluvim hlavně o prodavačkách z našeho oblíbenýho shopping ráje a-la desetipatrový obchodní centrum 109 (Japonky ho nazývaj maru-kjú). Tyhle slečny jsou až neuvěřitelně krásný, neuměj anglicky, ale jsou milý a rády si povídaj. Nosej umělý řasy, příčesky a pěticentimetrový nehty s tunama flitrů. Pořád sme s Elis koumaly, jak to Japonky zvládaj, bejt pořád tak neuvěřitelně načančaný, vystajlovaný a hlavně mít naprosto dokonalý vlasy (podle jedný šablony, uznávám). Dokud sme neobjevily parukářství v onom obchodnim centru... Gyaru taky nesměj zapomenout na outfity, nad některejma kombinacema zůstává rozum stát. Většinou ale spíš závist. Abych to shrnula, gyaru mě serou. Sou dokonalý a člověk si připadá...nevyvinutý.

Následuje ukázka japonské manikůry. Ne, nebudu dělat zagorku, některý vypadaj krásně. Pokud si teda na nehty nenecháte nalepit Hello Kitty :/

Je ovšem dost sranda vidět prodavačku s takovejma nehtama naťukávat cenu do počítače! A OMG, jak dlouho to vydrží? Den? Dva? Víc???Praktičnost je samozřejmě diskutabilní.

A nakonec, tohle je dokaz na server, kterej se věnuje obyčejný street fashion v Tokiu. Holka na poslední fotce nádherně vystihuje úžasně šílenej japonskej styl oblíkání. Měli byste odvahu?

Možná tomu nebudete věřit, ale další kvanta fotek z magického Haradžuku mostu najdete na...Googlu:))

Koho to navíc zaujalo, vězte, že o japonský módě nevim nic. Na rozdíl od mýho oblíbenýho blogu, kam občas nakouknu. Harajuku.blogspot.com

Tak pac a možná se zas brzo s něčim vytasim

Japonskej Silvestr

Ne, žádná párty se nekonala.
Japonci totiž slavěj Vánoce a Novej rok přesně opačně než my.
Jelikož to nejsou křesťani, Vánoce pro ně znamenaj akorát to, že na pár týdnů "ozbobí" město Santama a falešnejma sobama, všem píšou Merí kurisumasu sms a na Štědrej večer se sejdou se svojí polovičkou a daj si navzájem malej dárek nebo čokoládu. No, jak sem to popsala, tak to vypadá spíš na Valentýna...oni v tom přebírání západních zvyklostí maj vůbec trochu bordel:))
Zkrátka Vánoce se tady neřešej.
Až Ošógacu (Nový rok).
To se sejde rodina, pojídají se nudle, jde se pomodlit do chrámu nebo svatyně (první novorční návštěva chrámu se nazývá Hacumóde) a hardcore fandové si počkaj na první východ slunce.

Dva dny!! po Vánocích zmizely z Ikebukura světýlka a nahrdilo je tradiční zdobení- borovice, bambus a nějaký další barevný blbinky. A všichni si to samý vyvěsili na dveře. Moc se mi to líbí.



Šílenství dokonce zachvátilu i hodinu ikebany, takže sem si domů minulej tejdem donesla dvě borovicový větve, píchla k tomu lilie (ty kombinace jsou fakt zvláštní) a nějakej ptačí zob a dělám si v pokojíku parádu. Ale nemůžu vám to ukázat, protože z nějakýho důvodu mi nejde z mobilu poslat mail na net. Hm...a ono to už stejně uschlo:))

Na Silvestra sme s Eliškou neměly nějak extra náladu. Jednak ste všichni zdrhli někam na hory a pak taky proto, že sme ještě v pět odpoledne neměly žádnej plán. Skoro žádnej. Naše hodná paní domácí Jajama-san pro nás přichystala novoroční večeři a svolala nás do společenky v sedm hodin našeho času/jestli-dobře-počítám-9-vašeho. Sešly sme se v hojném počtu a sbaštily novoroční nudle soba. (Jak sem tak jedla, uvědomila sem si, že od tý doby, co sme se vrátili z hor, nejíme nic jinýho). A pustily si k tomu zdejší silvestrovský program. Teď lituju, že sem neudělala fotku jednoho vtipnýho protagonisty, co přišel na podium, zjev jako Will Smith, podebraný kalhoty, kšilta na křivo...no čekaly sme nějakej rap. Potom zabraly v hledišty jeho dojetím plačící babičku a chlapec spustil takovej cajdák, že Lunetici hadr.
Počkat! Tohle sem našla na stránce nějaký studentky z Waseda unverzity. Evidentně je zaujal podobně jako nás.



Během večeře sme toho nakonec snědly o hodně víc, protože tyhle holky
asi nevydržej ani dvě hodiny bez sladkostí, tak toho zase dovalily kvanta, ale stěžovat si asi nebudu:)Pak sme naučily Jamie Strč prst skrz krk, na všechny okolosedící udělaly dojem skrze 333 stříbrných stříkaček a chudákovi Němce Kristine se vysmálu, protože její "jazykolam" o rybářovi, co chytil ryba, byl fakt subeteru (viz. minulá kapitola)
O půl desátý zavolal Kenzo a tak sme se lehce vymluvily, že si ostatní holky v noci najdeme v chrámu a vyrazily do jedný z mála otevřených hospdu-Hub. Logicky nás napadlo, že coby anglická hospoda, bude určitě otevřená. Tam sme si počkali na odpočítávání, bylo to dojemný a od číšníka sem dostala extra konfety zdarma.
A vyrazili sme triskem do chrámu.



Tady začíná ta zajímavější část. Spletí uliček za zpěvu hymny sme došly do svatyně, o který sem si aspoň myslela, že je to Suwa-džindža. Atmosféra byla nádherná, protože s tím, jak sme se přibližovali, bylo čím dál silněji slyšet údery novoročního zvonu. Před svatyní už se srocovali lidi a vystáli sme si menší frontu na pomodlení. A taky sme si mohly sami uhodit na gong takovym...no beranidlem:)Dlouho sme se dohadovali, kolikrát že to ty zvony jsou slyšet. Vzhledem k tomu, že Kenzo je taky Japonec jak koleno, musela sem to zjistit až druhý den na netu. Je to 108krát a věří se, že každej úder z vás vyžene hřích až se tělo úplně očiští od hříchů z minulýho roku. To je podle mě hezčí pověra než naše peklo:)



Hodili sme nějaký drobný a dostali origami v podobě kimona a v něm tři párátka na zuby. Já sem buďto hrozně, ale hrozně mile vypadající šťastná osoba, nebo si lidi myslej, že sem chudá, ale i tady sem dostala jedno origami navíc a teď mám párátek šest!!!
Po odchodu z chrámu sme se zastavili v tamní zahradě, kde hořela vatra a podávalo se další tradiční novoroční jídlo- oseči. bylo to docela dobrý, jenže můj problém byl tem, že kvůli (díky) ohni bylo na to jídlo vidět. V polívce miso tam plavaly takový neidentifikovatelný věci a trochu strach mi naháněla bílá gumová hmota s malejma černejma tečičkama. Jestli si chcete udělat úplně přesnej obrázek, podívejte se na extended verzi Dvou věží, de Eowyn uvaří Aragornovi jídlo. Asi tak nějak:))



Cestou na metro, kam sme vyprovázely Kenza, sme pak mimochodem narazili na opravdovou Suwa svatyni, ale ani tam holky z koleje nebyly a navíc nebyla tak hezká jako naše, tak sme si nedělaly hlavu.
A večer to byl krásnej, trochu se mi zastesklo, mniši předvedli umění hraní na bubny, lidi byli hrozně milí a my s Elis o půl třetí zapadly do postelí.
Tak doufám, že nás všechny čeká fajn rok býka (co to prakticky znamená nevim, ale býci jsou teď všude) a že se se všema hodně brzo potkám na živo a všechno doženem.

Lovebites

Katie je typická holka a Max zase kluk. Choděj spolu, vedou povědomý rozhovory a řešej ve vztahu úplně běžný věci. Třeba její kamarádky, jeho ex, kdo zaplatí večeři, kdo neumí číst v mapě a navigovat, ... A Amíci o tom natočili skvělej mikroseriál.

Nenudíme se

Ahoj všichni o 8 hodin opožděný lidiNějak dlouho sem nic nenapsala.Už sem si tady na to všechno tak zvykla, že si není z čeho dělat srandu...říkáte si. Ne, není tomu tak, třeba každej den, když jdeme do školy a ze školy, můžem se s Eliškou potrhat smíchy z holek na podpatkách (ale vlastně i bez). Nebo když jdeme na poštu zaplatit zdravotní pjištění. Ze strojku u přepážky "Zdravotní pojištění" si vytáhnem lísteček s číslem 108, půl hodiny čekáme než vyříděj jednoho pacienta a když sme na řadě, tak nás pošlou pro lístek 140 k vedlější pepážce "obsílky":))Jinak už sem docela jako rodilá Japonka/Tokijčanka. Dokonce mám i červenobílý šaty se sobama. Včera sme ale už s Eliškou měly dost všeho toho prolejzání obchodů a naplánovaly si den, na kterej budem pěkně dlouho vzpomínat. A právě o něj se s váma chci ze srdce podělit, neb při to vzniklo pár hezkejch fotek a spousta zábavy. Původně sme chtěly vstát brzo a jít do Cukidži, kde je obrovskej rybí trh, ale trochu sme zaspaly, takže v 10 už bylo pozdě. Takže naše mission...quest...thing...začala na Ginze.Ginza (Zlatá ulice). Nejdražší čtvrť v Japonsku. Ulice, kde si koupíte kimono za 300 tisíc kč a kravatu s diamantama. Byly sme tam zatím jenom jednou a to večer, takže sme i tentokrát pořádně valily oči. Když v tom si nás vyhlídla slečna s televizním štábem v čele a jestli s náma můžou udělat rozhovor. trochu sem se lekla, ale pak sem jim profesionálně dovolila se nás dotázat a ona se nás (v anglištině) zeptala, jestli už sme byly na rybím trhu v Cukidži:)))

Situace je asi taková, že tam prý chodí moc cizinců a chovaj se hrozně. Tak sem se jí zeptala v jakym smylu a že prej tam lidi šahaj na ryby. Tak na to sme nesouhlasně s Eliškou pokývaly hlavou a já sem uvedla, že to budou asi Američani, protože Evropani a zvláště Češi by si to rozhodně nedovolili. Načež se Eliška otočila na kameru a suverénně dodala: "And we are beter than Americans!"

Potom sme se imaginárně svezly v novým modelu Nissanu. Sice se v tom nevyznám, ale aspoň sem si zkusila sednou za volant (na levý straně)

Náš hlavní cíl byl ale malý šestipatrový obchůdek s hračkama Hakuhinka Toypark. Tak ne, je to prostě největší hračkářství v Tokiu. To nemá cenu komentovat:

Trochu nás teda ke konci šokovaly zavařovací sklenice s rybičkama vevnitř a žádným propustným místem, odkud by mohly brát kyslík...ale robotičtí psíci nás pak rozveselili

Když sme měly dost, už bylo po poledni aměly sme hlad. Ale na Ginze se člověk moc nenají, takže sme vyrazily směr náš další cíl, jakýsi, na mapě dobře vypadající parčík Hamarikjú onšiteien. Cestou sme háhodou našly shluk mrakodrapů:)
A ještě sme vyfotily párek holubů...no prostě hezký.

Potom už sme našly parčík. Chtěli po nás vstupný, takže sme nejdřív trochu počuměly, ale nakonec vytáhly peněženky a taky to stálo za to! Z parčíku se vyklubal bejvalej šógunův park se vším všudy. I kachním pomníkem
U rybníčku stál stánek s občerstvením, takže sme si v tom nádhernym prosincovym dni sedly na lavičku a pojedly na čerstvém vzuchu s výhledem na čajový pavilon yakisoba nudle.
Okolo chodící lidi se na nás usmívali, ptali se, jestli je to dobré a jeden pán se na nás vytasil s bezvadným "Dobrý den, Praha, Smetana-Vltava, nashledanou" .Matě víc fotek najdete v albu, ostatně ta krása se ani popsat nedá. Tak sme si tak chodily přes ty mostíky, běhaly po kopečcích, koukaly na kus moře (park sousedí s Tokijskou zátokou) a hrály si na pandu v bambusu:.
Nebo na bojovou scénu v listí z Hrdiny. Pak už byla trochu zima, takže sme se po dvou hodinách vydaly domů.

A to sme ani neokusily čaj v čajovým pavilonu na ostrůvku uprostřed vody:((

To nás snad čeká hodně brzo. Oki musim končit, čeká mě Waseda party a zítra dlouhý výlet do Asakusy. Poreportuju příště. Už se mi po vás trochu stýská. Vánoce se blížej, tak mi třeba pošlete čum kartu.

Na konec,pro někoho, koho to trochu zajímá: tohle je link na Finskou píseň od kapely Scandinavian music group, na který tady ujíždím. http://www.youtube.com/watch?v=MXgVev93kq8 Jej, ta je chytlavá! Btw. nemá někdo z vás Fleet foxes? nemůžu stahovat muziku a dost tady trpim.