Jak sme se různě ukrývali na Portoriku

Celkem v pohodě výhled z letadla

Portoriko leží v souostroví Velké Antily, hnedle vedle Dominikánský Republiky a neříkejte mi, že ste všichni věděli, že je součástí USA. Státy tu mají tolik základen, že si konspirátoři a ufologové mnou bradu tak často, jako já Čalouníkovi...  Portoriko má podle všeho nejvíc policajtů na počet obyvatel. Další prim drží v hustotě aut. Ta je tady největší na světě. Mělo nás to varovat.

Jen, co sme vystřízlivěli z radosti, kterou způsobil fakt, že jedeme do Karibiku, přišla kocovinka v podobě Lonely Planet. Podle našeho průvpdce například není v hlavním městě San Juanu jedinej levnější hostel a ceny u veškerýho ubytování v této užitečné publikaci neklesly pod 100 dolarů. O dopravě autor taky nic nevěděl, takže sme do letadla nasedali maximálně připravení. Věděli sme dvě věci: hned po příletu se buď přesuneme na západ ostrova, do surfařskýho města Rincón s kempem, nebo naopak na úplnej východ, kde se z městečka Fajardo přeplavíme na ostrov Culebra slibující pro změnu kemp a jako bonbónek „druhou nejkrásnější pláž Karibiku“ a v polovině pobytu to prohodíme. Hahaha, jak naivní sme byli…

Už na letišti sme měli bejt obezřetný, personál nám opakovaně potvrdil, že z letiště nejede žádnej autobus a musíme si do pár kiláků vzdálenýho centra vzít taxík za 100 dolarů (tuhle částku oni vyloženě zbožňujou). Že sem tomu odmítala uvěřit, nějaká dobrá duše nám napočtvrtý ukázala, kterym směrem je ostrůvek busů číslo 40 a 50. První dobrá vlaštovka byla, že pan řidič na naši omluvu, že sme si právě vybrali z bankomatu a nemáme drobáky na bus, mávnul rukou a přizval nás dovnitř. Autobus nás svezl pěkný kilásek ven za brány letiště a vyprdnul nás NĚKDE. A hned se nás ujal boží čilej stařík Frank a pokoušel se nám poradit cestu do Rincónu. Akorát že ani po tři čtvrtě hodině nevěděl, jak. Místo toho na nás zamachroval se svým rodokmenem Američana s babičkou komtesou z Rakouska a pak nám řekl, že do Rincónu se asi nedostaneme nikdy. Místo toho navrhl, ať jedeme radši na Culebru, že to je jednodušší. Přivolal si na pomoc kámoše a společně řešili, jak se dostat do přístavu Fajardo. Poté se na nás smutně otočil, že už je MOC pozdě (dvě odpoledne) a nic nepojede a musíme se o to pokusit zítra. Tak to nám trochu sklaplo a říkáme si OK, dojedeme do centra, počumíme, uvidíme, přespíme někde v parku a zítra dopoledne se pokusíme dobýt Culebru.

Urban camping

V pět sme se dokodrcali busem do centra a zalezli do kapitalistickýho zachránce jménem Starbucks. K muffinu a karamelovýmu laté sme vyfásli heslo na wifi a čuměli tam až do setmění. Zmohli sme se ještě na večeři ve skvělym podniku El Jibarito a vešli do tmy. Little did Čalouník know, že Panda dávala cestou v autobuse dost pozor a koukala kolem a vykoukala zajímavý místo, kde by se dalo spát. Uviděla totiž budovu tropický medicíny a vedle ní pod stromama plechovou budku s generátorem. Jak říkám, Čalouník o mym plánu nevěděl a neměli sme kde koupit vodu, takže sme si přetrpěli jednu prudkou hádku "co budeme sakra dělat" a nehal se přesvědčit, že bude super spát v betonovym korýtku (vedle barelu), protože na nás nebude z cesty vidět. Jestli sem v něčem opravdu opravdu dobrá, tak je to, jak zalízt a nebejt vidět.

Noc byla v podstatě klidná, až na to, že mě strašně poštípali komáři, bylo vedro k zalknutí a ve dvě ráno začalo pršet, takže sme museli postavit stan. Naštěstí byl pátek večer, tak sme aspoň nestresovali, že si nás v sobotu ráno někdo všimne. Moc sme se ale nevyspali, generátor začal ve tři celkem hlasitě hučet :D

Druhej den nám přátelskej bezdomovec poradil, jak se dostat do Fajarda, což zase obnášelo dva busy (a pomoc asi čtyř lidí včetně paní, co nám sama nabila kartu a dala nám na ní kredit) a 40 dolarů za odvoz shared taxim, ve kterym sme seděli jenom my dva, takže sme si pěkně připlatili, protože byla sobota. Řidič se fakt snažil, ale předpokládám, že věděl, že trajekt jede ve tři, takže se mohl pokusit to stihnout, místo aby nás u trajektu vyhodil v 15:06, takže sme museli čekat čtyři hodiny na další. Během těch milých čtyř hodin sme si nemohli nevšimnout plakátu oznamující, že od minulýho měsíce se stanování na Flamingo Beach zdražilo z 10 dolarů na 30. Náš denní rozpočet je 50, oki? 

"OU ŠIT", řekli sme si.

Sme piráti z Karibiku!

Na Culebru sme dorazili už za tmy (OMG, Culebra je od San Juanu asi 70 km!!!), nechali se zase ojebat od taxikáře, protože pláž je od přístavu asi 6 kiláků a dostali sme Twilight přirážku a konečně dorazili na The Beach. Chvilku sme okouněli kolem suer hlučnýho kempu, shodli se, že takhle teda né a cca hodinku hledali s pomocí čelovek místo pro stan, kde na nás po rozednění nebude hned vidět. Našli sme ho pod prima palmičkama, kde zrovna nebylo neprostupný křoví, jako všude kolem. Kromě brouků nás potrápili takový mrňavý obdoby karibskejch bodláků, sou to děsný svině a tušim, že doteď jich mám pár na mikině, ale nenašla sem odvahu se jich dotknout.

Druhej den sme se probudili do nádhernýho dne. Pán venčící psa se na nás sice usmál, ale mezi řečí zmínil  že tu určitě spíme jenom na jednu noc, že? Přikývli sme, že ano a hledali alternativy. Na Culebře je totiž zakázáno kempovat na divoko a Flamenco je jedinej kemp na ostrově. Věci sme sbalili, krosny zahrabali do křoví a přikryli palmovýma listama a přibyla další otázka, kde sehnat benzín do vařiče a potraviny. Vyrazili sme pěšo do městečka. Když tu!

Po sedmi minutách chůze po silnici, kde nic tu nic, za zatáčkou se objevil nádhernej žlutej dům. V hornim patře vlály ve větříku závěsy, z reprobeden se valili Pink Floyd a postarší týpek s culíčkem nám zamával. S Čalouníkem sme si okamžitě porozuměli i beze slov. Tady by se kempovalo! Z Flamingo Beach je to do městečka nějakých šest kiláků, ale v tom vedru se vám vážně nechce dosahovat nějakejch úžasnejch výsledků v procházení se, takže nám ani nevadilo, když nám v polovině cesty nabídla vezení Jane. Vyřídili sme všechno potřebný, šli zase asi pět minut a už nám zastavovalo další auto, jestli nechcem svízt! Nemohli sme věřit, jak sou tady hodný lidi. V autě shodou okolností seděl právě Plantův fanoušek Bill. Slovo dalo slovo a odpoledne sme se už stěhovali k Billovi na zahradu. Nabídli sme mu 10 dolarů za noc, on nám Colu a byli sme kamarádi.

U Billa na zahradě bylo blaze, z těch dob si pamatuju jenom hodně makání na pláži - půl hodiny zepředu, půl hodiny zezadu, a tak pořád dokola (bavíme se o opalování, to ste doufám pochopili). 

Bill, vysloužilej texaskej sniper nás každej den zásoboval hordou cool povídaček ze svýho života, vozil nás autem na nákupy a odlehlý pláže a dokonce nám půjčil i výbavu na šnorchlování, což sme si celkem užili hlavně na Zoni a Tamarindo Beaches, i když spíš než korály sou tady k vidění rejnoci a jiný havěti. Koráli jsou krásný u Flamenco. Na Flamenco je pak ještě jedna exkluzivní atrakce - tank, kterej tu nechali Amíci jako památku po období studený války, kdy Culebra sloužila jako otloukánek při testech těžkejch zbraní a bomb. Na oplátku sme jeden večer udělali velký barbeque a Billa nakrmili.

Úlovky z Tamarindo Beach

Na chození po ostrově sme neměli ani pomyšlení. Za prvý bylo teplo až moc, na to, že má bejt období dešťů. Za druhý je tam taky pořádná džungle.

Ubytování ani tady na ostrově nejde pod 100 dolarů za pokoj, takže nás Bill v podstatě zachránil, nebýt jeho, backpacking by se tady vůbec nevyplatil. Z důvodu komplikovaný přepravy sme se nakonec úplně vzdali myšlenky dostat se do Rincónu.

Poslední dva postřehy se budou znovu týkat lidí, co sme potkali.
Historka jedna: jdeme z pláže domů a zastavuje golfovej vozík se třema Amerčanama kolem padesátky, jestli chceme hodit do města. Když jim odpovim, že sou moc hodný, ale my jdeme jenom támhle k tomu domu, jeden z nich otevře chladící box a hodí po nás aspoň dvě pivka.

Historka dvě: Berem polední ferry zpátky na Portoriko a hledáme shared taxi, který by tentokrát mělo bejt 7 dolarů. Místo toho nám naháněčka oznámí, že je dneska neděle a veřejný dopravní prostředky přece nejezděj. Jediná naše šance je stopování do San Juanu. Asi po půlhodině nám zastaví mladej párek, co byl na ostrově na výletě (z Rincónu :D). Právě tam maj namířeno a není to úplně naším směrem, ale prej ať nasedneme, že nás kousek popovezou. Konverzace se rozvine a když už jedeme v autě skoro hodinu, ptám se, kde nás vysaděj. A oni na to, že se mezitím rozhodli, že si taky zajedou do San Juanu na zmrzlinu a vezmu nás přímo do centra :) Nakonec sme si ještě stáhli ve Starbucksu Game of Thrones a zopákli noc u generátoru.

Tak vidíte, celkem paradoxně to byla naše nejlevnější země, to všechno ale jenom díky tomu, že nám strašná spousta lidí po cestě pomohla. Vypadá to, že si zatím držíme super karmu. Udělala sem tudíž okamžitě povinnou úlitbu bohům (větší obnos slepýmu bezdomovci) a snad se nás bude dobrá karma držet dál. Tak se toho taky nebojte, horší podmínky k baťůžkaření sou snad už jenom v Afghanistánu.

Čeká nás let do střední Ameriky. První země bude Nicaragua. Čekaj nás sopky!
Díky, že jste klikli
Panda

Inkové musejí být šílení

Ahoj, píšu z nejvíc nepravděpodobnýho místa. Už tejden úpím ve střední Americe bez pořádnýho internetu. Když už sem se rozloučila s tim, že se ještě někdy připojim, jedu stanovat k náhodnýmu vodopádu v Hondurasu a je tady wifi?!? 

No, tak challenge accepted!

Poslední položka v našem itineráři bylo Machu Picchu. Vstupní branou je město Cusco, krásný koloniální město se spoustou kamenných kostelů, parků a uliček ležící v údolí mezi horama. Na severovýchod od Cusca se rozprostírá Posvátné údolí Inků, kde je největší koncentrace ruin a různých inckých památek včetně jejich posvátnýho města.

Machu Picchu je nejen posvátný, ale taky je to pěknej byznis. Dneska vám teda popíšu, jak ho navštívit a nezcvoknout z toho.

Z Cusca vedou tři možný cesty. 

Inka Trail je stará incká stezka, která vede tři dny horama dolama až na MP. Je to v podstatě atrakce pro lidi, co si myslej, že je normální jít tři dny s portýrem a nechat si nýst batohy. Také je vhodná pro zájemce, kteří mají pocit, že tři dny chůze by opravdu měly stát 10.000 Kč.

Vlak je nejrychlejší varianta, ale taky to není nic levnýho, od tý doby, co jistá anglická společnost železnici odkoupila, udělala z toho monopol a rozhodla se zřídit jízdenky na stokilometrovou trasu za 200 doláčů pro kohokoliv, kdo není místní. Pro totální blby je tu pak jízdenka za pěkných 14.000 Kč s komplimentárním odpoledním čajem a průvodcem. Lidi, co zvolí tohle, bych si chtěla odchytnout do svýho panoptika, co mám doma pod schodama.

Kousek nad Calounikem je MP, ale to my jeste nevime

V posledních letech se ale začalo proslýchat o další možný trase – cestě po kolejích. Představovala sem si to jako nějakou naprostou šílenost, když je MP od Cusca tak daleko, ale ukázalo se, že je to v pohodě schůdná možnost zahrnující místní dopravu a skoro žádnej punk.

Protože sme od Titicacy dorazili nočňákem hodně brzo ráno, jenom sme si vybrali opět peruánský soly, na nic nečekali a rovnou hupsli na další autobus směr Quillabamba, pralesní město asi deset hodin jízdy od Cusca Posvátným údolím. Do Quillabamby není potřeba dojet, nechali sme se vysadit po unavujících šesti hodinách v městečku Santa Maria. Ačkoliv sme byli fakt už straně unavený, náš cíl byl ještě o jednu vesnici dál. Santa Tereza už na zmíněné silnici neleží, museli sme si vzít colectivo, což naštěstí nebyl problém, protože kromě nás bylo v autobuse ještě asi osm dalších dobrodruhů se stejným plánem, jako byl náš. Santa Tereza je pak coby kamenem dohodil od MP, právě tudy vede poslední 8 km úsek železnice, kudy se došlape pěšky do Aguas Calientes.

V Santa Tereze se už začíná celkem dobře rozmáhat turistická obslužnost, taky jim tudy denně proudí cca padesát lidí pěšo na MP. Sehnali sme si hostel se čtyřma holejma stěnama a postelí, což bylo jediný, co sme potřebovali, protože sme chtěli druhej den vyrazit hodně časně. Naše výpravy za stanováním vypadaj pokaždý tak, že si v hostelu necháme velkej odpadkovej pytel plnej věcí, co nepotřebujeme na ty dva nebo tři dny. Prázdný místo po šatech a converskách pak zaberou potraviny a voda. Takhle sme to udělali i tentokrát a na MP si přivstali na sedmou ráno. 

Lehce pršelo, ale stejně nám stačily šortky a trička s krátkým, pláštěnku se ani nevyplatilo vytahovat. Taxík nás za 30 solů (neměli sme s kým sharovat L ) odvezl k hydroelektryce, čili vodní elektrárně. Tam sme ještě natrefili na kiosek a čekali, že nás stáhnou o nějaký peníze za to, že chceme jít podél kolejí. K našemu překvapení nám jenom týpek ukázal mapku, zapsal si nás a popřál nám hezký den. Kolem elektrárny je několik tras kolejí, ale díky mapce a hlavně cedulím nebyla cesta žádnej čelendž. Šlo se hezky a cestou sme potkávali baťůžkáře, co se vraceli. Nad náma visely v kopcích mraky, takže sme ještě netušili, že se nacházíme přímo pod MP. Kolem Machu Picchu teče řeka Urubamba, která se vine tak, že MP je vlastně na takovym ostrůvku uprostřed, obklopený ze tří stran řekou a ze čtvrtý strany je Huyana Picchu, což je taková ta špičatá skála, co je vidět na pohlednicích. Pod tou trek začíná a těch osm kiláků vlastně musíte celej ostroh obejít ke vchodu, i když vertikálně ste od MP asi 300 metrů. Jak ale říkám, byly mraky, takže uspořádání sme pochopili až ze shora a druhej den cestou zpátky. Lída by z řeky Urubamby mimochodem mrtě hýkala radostí.

Zhruba v půlce cesty sme narazili na malou rodinnou hospedaje se zahradou a možností kempování. Pod MP je sice taky kemp, ale uvítali sme místní klídek, příjemnou paní majitelku a hlavně možnost nechat krosny tady, pokračovat jenom s batůžkem a vrátit se hezky navečer.

Ke vchodu na ruiny sme dorazili po dvou a půl hodinách (musela sem se vracet pro foťák). Neměli sme ale potřebnou rezervaci, protože internetem to nefachalo a do Cusca k cestovním agenturám sme se vůbec nedostali. Každej den je na jeden z divů světa vpuštěno 2500 lidí, tak sme se modlili, aby to bylo ok. Protože ještě nebyla vrcholná sezóna, v poledne u kasy zbývalo ještě asi dvě stě lístků. Přešli sme teda kolem vchodu na MP a museli ještě šlapat dalších dvacet minut podél řeky do městečka Aguas Caliente do oficíny. Městečko je to asi celkem hezký, ale nedokážu si představit, jestli existuje něco víc turistickýho. Snad jenom Karlův most. 

Skupinky uslintaných hlučných Číňanů a Američanů nás rychle přestaly zajímat a chtěli sme to v Aguas sfouknout co nejrychlejc. Vstupenka stojí 50 dolarů na jednoho, což je v porovnání s Petrou v Jordánsku ještě fajn. V ceně ale samozřejmě není autobus (10 dolarů jedna cesta). Dopřáli sme si cestu nahoru busem s tím, že dolů si slezeme sami. O půl druhý sme se ocitli tam a protože většina lidí jede nahoru ráno, míjeli sme ohromný množství lidí, co už se vraceli. Tím pádem nás na obhlížení ruin nebylo tolik. MP je celkem velký, takže se těch cca 400 lidí na ploše rozložilo. Jako jo, probíhal boj o nejlepš místa na focení, to k tomu ale asi patří. 
Taky sme nahoře potkali pár hrozně sympatickejch Italáků z předchozího dne a znovu si s nima pokeceli. Už pár dní předem sem vysledovala, že v oblati prší vždycky ráno a po druhý hodině se vyčasí, takže sem počítala e sluníčkem. A taky že jo! Mraky se krásně honily kolem Huana Picchu, občas na nás vysvitlo, občas maličko sprchhlo a byla duha. Po třech hodinách už se skoro úplně vylidnilo a z brány sme odcházeli mezi posledníma.

Tak vysvětlí mi proboha někdo, proč by chtěli Inkové stavět něco takhle vysoko?

O samotným místu nevim moc,co napsat, částečně proto, že to musíte vidět na vlastní oči, částečně proto, že sme si nezaplatili průvodce a místo toho se jenom přísírali tu a tam a odposlouchávali bohatší skupinky. Co sme ale pochopili, tak žádnej kámen není na MP jenom tak. Tenhle je zakopanej tak, aby všechny jeho čtyři ostrý hrany ukazovaly světový strany, tenhle zase přesně obkresluje tvar hory za ním, tohle okno za východu Slunce usměrňnuje paprsky onam. Dejte mi zhruba tejden, právě čtu strašně zajímavej cestopis o objevení MP Hiramem Binghamem v roce 1911. Kniha je anglicky mimochodem online ke stažení na stránce http://www.gutenberg.org/ebooks/search/?query=bingham. Až to dočtu budu chytřejší než stádo vikuň. Význam MP zatím nikdo na 100% neodhalil, takže zmiňme alespoň Čalouníkovu teorii o antigravitačních rukavicích, které pomohly Inkům zasadit balvany přesně na sebe.

Panda nebyla už 3 měsíce u kadeřnice
(zdravíme Zuzku)

Těně před setměním sme to stihli zpátky ke stanu. Los Jardínes de Mandor, tak se to tam jmenovalo. Kromě toho nám paní majitelka řekla, že kousek odtud je vodopád, co vede přes jejich pozemek, na kterym je další tropická zahrada a deštnej prales. Za malej peníz sme druhej den podnikli hodinovej výlet k vodopádu. Že byl ale vybitej foťák, dochovalo se ještě míň fotek než židliček na Machu Picchu.

Určitě to ale stojí za odbočku.

Zpátky v Santa Tereze sme znovu přebalili krosny a vrazili několik kilásků po proudu řeky k termálním pramenům. Už sem o tom psala na FB, ale je to nádherný místo. Horká voda tam vytejká ze skály a tvoří v kameni tři velký bazénky s odstuňovanou teplotou vody. Kolem stojej stánky s pivem, dokonce i jídlem a nejlepší na tom všem je, že se tu smí zadarmo kempovat! 

Zaplatili sme směšných 35 korun za vstup a celej večer a celý druhý dopoledne se rochnili a užívali. Kolem pátý odpoledne tu končej skupinky turistů jistou Jungle Trail, takže je tu napráskáno, zbytek dne ani noha kromě pár lidí. Tady sme se sčuchli s Američanem Keeganem a jeho belgickým kamarádem Robinem a společně se po poledni dokodrcali zátky do Cusca, kde nás Keegan vtáhnul do super levnýho hipísáckýho hostýlku. V Cuscu se nám hrozně zalíbilo (na to, že sme se báli, jaká to tam bude turistická pakárna) a v Hostal Emanuel sme vykydli na týden. Nejen, že tu bylo nejlevnějsí ubytování z celýho Peru (10 solů za osobu v dormitory), ale navíc bylo kolem velký množství jídelniček s almuerzem (obědovým menu) za 40 Kč i s polívkou, pitím a divnou želatinou. No, neber to.

centrum Cusca

Cusco je nádherný, čistý město, kde je radost se procházet. Jeden z posledních dní sme si udělali výlet do okolí na ruiny. Směrem na Pisac se nachází pruh 4 inckých ruin. Nejdál od města je 8 km vzdálená Tambomachay, kousek od ní PukaPukara, v polovině cesty Quedqo a nad Cuscem se tyčej ty největší Sacsaywamán, kde Inkové sídlili v době, kdy Pizzarova příchodu. Nechali sme se colectivem dovízt před Tambomachay, kde sme zjistili, že se nedá jít jenom na jednu ruinu, ale musíte si koupit lístek na všechny 4. Cena pro dva lidi za tisícovku nám vzhledem k tomu, že jde o hromady kamení, přišla neúměrná, takže sme se vplížili (ehm nikdo nás nekontroloval) do PukaPukary a nechali si od jednoho místňáka doporučit cestu k Templo del Luna, který je volně přístupný. Prošli sme se po políčkách, cestou si dali u jedný paní výtečný vepřový čičarones se smaženým banánem a prohlídli si ruiny dávnýho obětiště. Den předtím se v Cuscu strhla pěkná dešťová nadílka, ale ten den nám už zase krásně svítilo sluníčko a bylo fajn dostat se z města, ale ne moc daleko a bejt chvíli bez krosny jen tak.

...

Tak a teď na vysvětlenou, proč sme nepokračovali v našem plánu jet na sever Peru a v Pucallpě se nalodit a po Ucayali dojet do Iquitosu a dál po Amazonce do Letície. Odtud sme chtěli doletět do Bogoty, protože Leticie je město hluboko v amazonskym pralese, na hraici Peru, Brazílie a Kolumbie, který je dosažitelný jenom ze vzduchu nebo po vodě. Z Bogoty sme měli dojet do Cartageny, na pobřeží Karibiku a pokusit se přeletět nebo přeplout do Panamy. Pro ty, co neví, z Aljašky až do Patagonie vede podél Pacifiku transamerická dálnice. Ta je ale přerušená v jednom jediným bodě. Tzv. Dárien gap je asi 70 km širokej pruh totálně neprostupný džungle mezi Kolumbií a Panamou. Tady žijou drogoví pašeráci, levičácký guerily tu unášej lidi a anakondy jsou teda rozhodně větší, než ten pidižvík, co sem s nim měla čest já. Zkrátka, suchou nohou překročilo z centrální Ameriky do jižní všeho všudy tak dvacet lidí za posledních padesát let.

Ukázalo se ale, že blbá letenka kolem stojí 14.000 Kč, což by v podstatě zkrátilo náš rozpočet o jeden celej měsíc cestování. Místo toho sem si všimla akční letenky od společnosti Spirit. Po spočítání nákladů bylo rozhodnuto. Poletíme Lima-Miami-Portoriko-Miami-Nicaragua za 9.000 Kč na jednoho a podíváme se na karibksej ostrov! Jako bonus se pak vyhneme dvoum nejdražším zemím střední Ameriky – Panamě a Kostarice.

Z Cusca sme to tím pádem nevzali na sever ale na západ a jak sme přiletěli, tak sme taky z Limy odletěli plni bohatých zážitků a se slibem, že do Amazonie se ještě vrátíme.

Pro ty, co ještě v Peru nebyli a nevěří zkazkám, jak hrozně drahá země to je, mám tady nějaký hodně povzbudivý statistiky.

V Peru sme strávili celkem 19 plus 12 dní (přerušeno Bolívií)

Dohromady sme za dva lidi utratili 26.505 Kč

Na samotné atrakce (Sandboarding, přelet nad Nazcou, vstup do Colca kaňonu, vstup a jedna jízda busem na Machu Picchu) si připravte každej 2.335 Kč

Ubytování 156 Kč/den/2 osoby

Doprava 197 Kč/den/2 osoby

Jídlo 300 Kč/den/2 osoby

Ostatní 202 Kč/den/2 osoby

V ostatním jsou započítány menší čátky za vstupy do muzeí, praní prádla, holiče, a hlavně trekový hůlky.

Celkový náklad na den pro dvě osoby byl cca 855 Kč, což je v porovnání s Bolivií ještě lepší výsledek. 

Náš limit 1.000 Kč na den nebyl překročen, juhů!!!

Tentokrát patří srdečný pozdrav mojí velký rodině. Do Svídnice, do Brozan, do Polabin, na Výsonín a do Hlinska. Ačkoliv tady nevařej zrovna zle, vzpomínám s úctou na vaše jídla. A a s kym sem si dlouho neskypovala, by se měl dostavit na skype.
Děkuju za pochopení J

Příště Portoriko jauje!

Hrátky se smrtí

Dobré ráno, už sis protřelo ospalky?

Kafíčko máš? 

Tak jdem na to?

LA PAZ

Do La Paz, jsme se vydali kvůli jedinýmu dobbrodružství. Death Road. Je k neuvěření, že ještě před sedm lety si všichni cestujicí přijíždějící z vnitrozemí do hlavního města, museli vytrpět několikahodinovou cestu jak z hororu. Představte si prašnou cestu těží pro jedno auto, cáry mlhy, nad váma skála jak blázen, ze kterýho na silnici dopadaj vodopádky a pod váma sráz, že radši nechcete dohlídnout na dno. A to všechno na převýšení 3.500 metrů. Řekla sem, že je dost široká pro auto?
No jo, to by bylo dobrý, jenže ony tamtudy jezdili hlavně autobusy a kamiony!

Asi nějak tahkle. Motivační video:

Dnes už do La Paz vede zbrusu nová dálnice dokončená díky obří půjčce z USA v roce 2007. Od tý doby se z Death Road, neboli taky North Yungas Road stala atrakce pro turisty. 

Dneska je to vzkvétající bysnis a můžete si půjčit kvalitního horáka a silnici sjet, nicméně trochu toho adrenalinu je pořád možný vypustit, neb o pády a zlomený končetiny tady není nouze. Občas taky hrozí střet s protijedoucím autem za zatáčkou a smutně skončil příběh jedný švédský holky, která prostě nevybrala zatáčku a vyletěla ze silnice. Kdekoliv jinde by to asi znamenalo pár škrábanců, jenže ona pod sebou měla kilometrovou propast.

Po přečtení pár blogů jsme tentokrát usoudili, že na sobě nebudeme šetřit a fakt si radši připlatíme, abych za letu náhodou nezjistila, že mi chybí zadní brzda. Šli jsme na jistotu podle Trip Advisoru a našli kancelář Gravity Assisted Mountain Biking, která měla skvělý ohlasy. Sjezd nás přišel na 4500 Kč za oba a v ceně bylo kolo, helma, nádherná oranžová dělňaská vesta (abysme se poznali), doprovodnej autobus, power nápoj, sváča, trochu neobvyklej oběd a doprava zpátky samozřejmě. Plus dva průvodci, z nichž jeden mluví anglicky a druhej pořizuje fotky a videa.

První část cesty vede po nový silnici, ne nepodobný Itálii, a tak má člověk možnost si vyzkoušet brzdy a zvyknout si na kolo. Pak přichází na řadu Death Road se svým štěrkem, prudkejma zatáčkama, kdy nevíte co je za nima a kříže podél cesty připomínající, že kdysi dávno tu přišlo o život 200-300 lidí.

ROČNĚ.

Slečna ze správy sillnic a dálnic

Náš průvodce Steve byl velmi namachrovaný a drzý mladík se skvělým smyslem pro humor. Perfektně nás připravilo, v našem týmu byla i holčina z Brazílie, která nevypadala zrovna přesvědčivě, ale sjezd nás všech 8 dokončilo bez jakýhokoliv zádrhele, což vypovídá o profesionalitě Gravities.

Sjezd sme zakončili jako jediná skupina ve zvířecím útulku, se kterým Gravity spolupracuje. Je to neziskovka, která zachraňuj ohrožená a exotická zvířata z nelegálního obchodu. Je to takovej krásnej oplocenej dřevěnej kempík s několika desítkama zachráněnejch opic, papoušků a dalších zvířat. Hemžilo se to tam dobrovolníkama z celýho světa, dostali sme najíst formou bufetu a pak nás vzali za menší úplatek na procházku a výklad o opicích. Ještě předtim sme ale všichni naskákali do řeky a umyli ze sebe prach z cesty a pak relaxovali v jezírku. 

Taky nás Steve všechny pozval na pivko, což se moc často nestává, že by bylo v rámci tour něco takhle hořce nadstandardního, alespoň na Salar de Uyuni ne.

Jednu chybu sme ale udělali. Kdoví proč sem se nepodívala před sjezdem na mapu, protože jinak bych bejvala věděla, že náš další cíl, Rurrenabaque (deštnej prales a pampy)  je přesně tím směrem a mohli sme se po sjezdu DR nechat dole vysadit.Každýmu, kdo míří do Rurre, tudíž doporučuju avizovat v agentuře, že zpátky do La Paz nepojedete a přinýst si v den sjezdu k autobusu krosnu.

My sme si tim cestu zbytečně prodloužili, protože o den pozdějc sme jeli dolů znovu, tentokrát samozřejmě po nový silnici. Zbytečných osm hodin cesty:/

Á propos, cesta do 

RURRENABAQUE

Rozhodli sme se jet do džungle. 

Sice nás ještě čekala návštěva města Iquitos v Peru a plavba po Amazonce, logicky sme ale uvážili, že několikadenní výlet do pralesa bude přece jen levnější v Bolívii a prst nám padl právě na Rurre. Zvažovali sme ještě národní rezervaci Beni, ale cena za ubytování a složitá doprava nás přesvědčily, že ne.

Už jenom dostat se na palubu sutobusu se ukázalo jako nadlidskej úkol. Doteď bylo všechno v Bolívii tak smooth, že to bylo podezřelý. V La Paz sme nejdřív dojeli na hlavní terminál, odkud nás vykázali s tím, že musíme na lokální terminál Villa Fátima. Přejeli sme taxíkem celý město a u Fátimy nám řekli, že vypravujou jenom busy do krátkých vzdáleností a musíme najít flotas (autobus na dlouhou vzdálenost). Každý flotas si vyjíždí z jiný ulice, podle toho, kde maj office, nám se podařilo najít Vaca Díez. Dorazili sme tam v 11, autbus měl odjet ve 13:00. Ještě ve dvě odpoledne vypadal autobus takhle:

Hm...jasně

Kolem autobusu stálo snad sto padesát lidí a všichni bezradně čuměli na to, jak se jim jejich balíky ovsa a koky nevejdou dovnitř. A opravdu nám nebylo jasný, jak pojedeme s těma pytlema na střeše. Naštěstí sme pak už čekali jenom další dvě a půl hodiny a o půl čtvrtý byl veškerej náklad spacifikován. Cesta trvala jenom 22 hodin po bahnitý silnici, která vypadala cca jako předchozí den Death Road, akorát sráz pod náma byl jenom dvě stě metrů.

Městečko Rurre a jeho good vibe atmosféra nás ale potěšilo. Domy na hlavní ulici byly omítnutý, zahrádky před nima upravený a řeka nadohled. Jídlo bylo celkem předražený,ale dali sme si tu jenom večeři a po ní začali shánět výlet to the jungle. V infocentru národního parku sme dostali reference a vybrali si Donato Tours, protože netrápěj opičky. Místo jungle sme si ale nečekaně vybrali pampa tour, i když to nejdřív znělo nudně. Jenže v džungli musíte potichu sedět tři dny na zadku, abyste viděli zvíře kdežto obrázky anakond, piraň a krokodýlů - zvířat z pamp- nás zviklaly..

Adrenalin jak prase

Druhej den sme si sbalili jeden batůžek s repelentem a plavkama a nasedli s dalšíma čtyřma Irkama a párem mediků z Nizozemí do djeepu, kterej nás dovezl k čekajícímu člunu a průvodci Viktorovi s neuvěřitelně suchým humorem. Zdá se, že bejt průvodce tupoučkejch turistů vyžaduje silný smysl pro humor. 

Pro pampy sme si nemohli najít lepší dobu, těsně po období deštů je totiž Río Yacuma rozvodněná, takže nemusíte jet jenom po řece, ale dá se zatočit do uzoučkejch ulček a zkracovat si mezi meandrama cestu. Na druhou stranu ale ještě není takový strašný vedro jako v létě. Viktor nás dvě hodiny vezl k ubytovně, soustavě dřevěných domečků na kůlech a cestou nám ukazoval, volavky, želvy, opice ve větvích a občasný růžový sladkovodní delfíny. 

Když sme uviděli delfíny poprvé, Viktor nás začal pobízet, abysme si s nima šli zaplavat. Vzhledem k tomu, že už sme měli zhruba představu o tom, co ve vodě žije, sme po sobě všichni koukali, jestli si z nás dělá srandu a chce nás zabít. Viktor nás ale přesvědčoval, že když sou na blízku delfíni, piraně ani anakondy si na nás netroufnou. Sežrala sem mu to a ještě s jednou Irkou sme do toho hnědýho kafe hupsly a čekaly, až si s náma jakoby přijdou delíny hrát. Delfíni místo toho odplavali, takže sem to prozatim vzdala.  O dvě minuty později sme minuli ve vodě kajmana...

Ubytování bylo skvělý, v dormitories s moskytiérama a i sváča nás mile překvapila. Pak se jelo na západ slunce, kde sme se sešli s několika dalšíma skupinkama z okolních lodges. Izraleců tam bylo jenom pár a pokřikování po našich Irkách je naštěstí přestalo brzo bavit. Večeře byla opět exkluzivní, byla toho obří nálož a paní kuchařka opravdu nešetřila na surovinách. Večerní program bylo noční pozorování kajmanů s čelovkama.

Ráno sme zjistili, že jednoho kajmana máme přímo pod baráčkem. Jmenoval se Pepe.  Viktor opět tvrdil, že kajmani sou neškodný a dá se s nima jít i plavat, ale na tohle sem mu teda už neskočila...Pepe se zas tak přátelsky netvářil.

Jo a free hugs by Pepe nechtěl?

Pa další vydatný snídani (byly někdy grapefruity tak výborný?) sme dostali holinky a šli hledat anakondu. Anakondu našel díkybohu! někdo jinej než já asi po deseti minutách. Byl to dvou a půl metrovej macíček a já se radši držela dál, protože jestli se něčeho bojim, tak hadů. 

Pak sme se brodili bažinóu další hodinu a půl a hledali kobry a zelený mamby. Já s očima na šťopkách a půlkama sevřenejma na konci skupinky, Čalouník si to neohroženě  bloumal padesát metrů ode mě a neměl mě kdo chránit! "Bohužel" sme pak už našli jenom jednu svlečenou kůži a sovu.

Prosím, ať nenajdu anakondu!

Nebylo na nich moc masa k jídlu,
ale jako kuriozita se to jíst dalo

Hadi mi sice moc nejdou, ale zato sem zazářila při odpoledním chytání piraní. Dostala sem rovnou čtyři kusy na mojí smrtonosnou návnadu v podobě syrovýho hovězího masa. Jedný pirani sem omylem vypíchla oko a prostřednictvim blogu se jí omlouvám. 

Jestli to čteš, tak promiň. 

Čalouník ulovil tři a taky se naučil sundat pirani z držky háček, aniž by mu ukousla prst a ostatní zůstali zoufale daleko za námi. Čtyři kousky sme si pak odnesli do chatky a paní kuchařka nám je připravila k večeři. Po lovení piraní se nám už moc nechtělo skákat za delfínama do vody, tak sme to nechali na další den.

Před večeří nás ještě Viktor zavezl na fotbalový hřiště, kam se opět sjeli ostatní skupinky. Bohužel nechápu, co se to stalo se světem, protože nikdo nešel hrát! Polodospělý líný flákači si radši zapálili cíga a smrděli kolem. Dala sem teda dohromady aspoň volejbalový družstvo a vyhecovala naši osmičlennou skupinku ke hře. Achjo, kdy mladý lidi zapomněli hrát si?

Cestou domů sme viděli v korunách stromů lenochody, což bylo hrozný štěstí a tukany. A velký černý opice. Biologové prominou. Byly prostě černý.

Poslední den máme celý dopoledne na plavání s delfínama. Ty hajzlíci si z nás zase dělaj srandu, k nějakýmu mazlená se fakt nemaj a musíme je honit. Škoda, že si delfíni libujou zrovna v místech, kde je nechutně stojatá černá voda od tlejících rostlin na dně. Moje bílý plavky už asi nikdy úplně bílý nebudou.
Celkově sem byla z pampy docela nadšená, na rozdíl od džungle je totiž pampa v podstatě jedna velká výkladní skříň. Vemte si, kolem řeky je jediná zeleň, dál už je jenom bahno a pampa. Všecka zvířata se tudíž pěkně vystavujou podél řeky a jsou krásně vidět. To jenom doporučení od pandy, v džungli sem nebyla.

Třídenní tour skončila, pro zájemce nás vyšla každýho na 3.000 Kč.
Už chápete, proč je tak těžký vyjít v nejlevnější zemi jižní Ameriky s penězi? Je tu toho tolik co vidět a skoro nic se nedá podnikat na vlastní pěst. Někdy potřebujete loď, jindy kolo a v místě, kde by se dalo slízt do kaňonu, vás zase nepustě bez doprovodu. Nicméně Bolívie je odteď  moje oblíbená země.

TITICACA
Výlet k nejvýše položenýmu jezeru na světě vezmu zběžně. Z La Paz je to cca 3,5 hodiny do městečka Copacabana. Podnikli sme odtud dvoudenní výpravu na Isla del Sol, jeden z ostrovů s komunitou potomků Inků. Na ostrově jsou nějaké ruiny, my navštívili Templo del Sol aka hromada kamení s pěkným výhledem. Titicaca mi připomínala Lago di Garda, bylo krásný počasí a nebylo moc vedro. Na ostrově není silnice, takže veškerá doprava se odehrává pěšo a na hřbetech oslíků a bylo moc příjemný strávit du romantickej večer se západem slunce.
Kdyby mě ten samej večer neotrávili rybou v místní restauraci, určitě bych vám toho napsala i víc. Z jezerní kultury sme toho už víc vidět nestihli, což je škoda, protože na peruánský straně je ještě moc zajímavej sightseeing - ostrov umělej ostrov Uros, postavenej celej ze slámy. My v tu chvíli byli ale už příliš nadržený na jistej div světa, takže sme naskočili do mezinárodního autobusu
 a nechali si bouchnout další peruánský razítko.


A protože uzavíráme další stát, nějaké ty statistiky:
Za 26 dní v Bolívii sme ve dvou utratili 27 300 Kč
Na samotný tours (vstup do NP před Salar de Uyuni, stříbrný doly, průvodce v Torotoro, Death Road a pampy) si připravte 6.150 Kč na jednoho
Náklady na cestování po Bolívii (jídlo, ubytko, jízdný a ostatní potřeby vč. suvenýrů) se vyšplhaly na 288 Kč na osobu na den.
Pokud do nákladů na cestování započítám i tours, vychází nám to 525 Kč na osobu na den, což jen lehce překračuje náma stanovenej limit 1000 Kč na den za dva lidi.
Na jízdným se už asi víc ušetřit nedá, ale v našich nákladech je pár dražších jídel a moje šampóny. Taky sme se nebály utratit peníze na Death Road. Náklady je proto možný ještě stlačit níž.
Doufám, že sem aspoň tak tucet z vás nahlodala k návštěvě.

Možná počítám prachy jako nějaká stará držgrešle. A možná moje oblečení už nevypadá úplně nově. A možná nerozumím úplně dobře, když se přede mě postavíte a začnete na mě drnčet španělsky rychlostí blesku.
Ale pořád sem sakra modelka, to jo. Chce někdo Gucci piraňu? Vejde se do ní mobil...

O dynosaurech a dynamitu

Lidi spaste mě! Myslela sem, že výprava do Bolívie, nejchudšího státu z regionu, bude pohodička pro peněženku ( a další dvě falešný, co s sebou taháme). Ale ono ne! Sem tady z toho nadšená, protože ten relativně malej kus zeměkoule, od Salar de sůl až nahoru po Titicacu je naditej zážitkama jak blázen.

Minule sme skončili u toho, jak se suneme do Potosí. Myslim, že je na čase představit jakous takous mapku naší cesty, abyste nečetli jenom nějaký neurčitý názvy. Mapu jsem dodala i do minulýho příspěvku...

Potosí

Už samotná cesta do Potosí mě skoro dojala k slzám. Po cestě totiž byly vidět stromy! Teprve tady mi došlo, jak vyprahlou a nehostinnou krajinou Atacama  a vlastně celý jižní pobřeží Peru je. Výhled z autobusu na vrby rostoucí kolem potoků, na jejichž březích se popásaj lamky mě málem donutil vystoupit si a do Potosí si dojít pěšo. Naštěstí mám ale rozum, protože těchle nadmořskejch vejškách bych se svojí plně naloženou krosnou šla tak maximálně půl hodiny.

V Potosí sme se ubytovali za 70 Bolivinos (210 Kč) v hostelu a spolu s náma z naší skupinky zůstali jenom Lasse a Jonas. Potosí je celkem velký neomítnutý město posazený v horách. Nejznámější je díky několika staletý tradici těžby stříbra. Výprava do stříbrných dolů je tudíž jeden z must do úkolů. Přečetli sme si v Lonely Planet totálně hysterickej popis příšerně nebezpečnejch dolů a nechali se naverbovat od paní, co nabírala lidi přímo v hostelech.

Dostali sme lehce nervní a ne moc příjemnou průvodkyni, navlíkli nás do pracovního, nakoupili sme "dárky" pro horníky a vlezli do tunelu. Nejprve sme sledovali koleje a občas kolem nás projeli tři horníci tlačící tunovej vozejk s nákladem kamení. Po nějaký půlhodině sme začali klesat, teplota a nedýchatelnost se zvýšila. Několik polorozpadlejch žebříků, kterým radši není hodno moc důvěřovat a dostali sme se do nejzazšího kouta hory, kde u hromady kamení sedělo pět chlapů a ve tmě a naprosto odpornym vzduchu mlátili do kamení a štěpili ho kladivem, aby našli stříbrný žilky. Když natěžili třicet kilo, vzal si jeden z nich pytel na záda a začal šplhat vzhůru. Skrčenej pak musel náklad dopravit celým tunelem až ven. To všechno s úplně primitivníma nástrojema, protože horníci sou hrozně chudí a pomalu nemaj ani na dynamit. 

Exkurze to byla celkem šokující a oči otevírající. Podmínky, ve kterých tam horníci pracujou, sou celkem špatně představitelný. Říká se, že rozedma plic a smrt čeká na každýho, kdo tam stráví prací víc než deset let. Některý rodiny tam pracují po generace a nejmladší kluci už od čtrnácti let. Z nějakýho šílenýho důvodu to ale nebylo tak, že by nás horníci přivítali nějak nevraživě, právě naopak, na svojí práci jsou hrozně hrdí a navíc jim tam návštěvníci právě nosí dárky. 

Dárkem jsou cigarety, listy koky na žvejkání (pracovní den má až 14 hodin a nevyplatí se jaksi lízt na povrch na sváču, takže celej den nic nejedí, jenom žvejkaj a jedou jako fretky), pivo, čistej alkohol, kousky dynamitu a podobně. Dostali sme možnost se jich ptát s tlumočenim a nakonec nás průvodkyně zavedla ke Strýčkovi. Okolí Potosí je celý prokopaný šachtama a samozřejmě v nich číhá obrovský nebezpečí v podobě špatnýho vzduchu, občas se připomene i sopečnej původ zdejších hor. Proto je potřeba uctít postavu jménem Tío. U nás v Čechách bysme tomu řekli čert, ale v Bolívii se Tíovi zásadně Diablo neříká. 

Je to prostě Strýček z tunelů, který vládne na životem a smrtí horníků. Je znázorněnej jako celkem strašidelná socha sedící v jeskyni plný odpadků od chlastu a cigár. Každej pátek po šichtě se koná brutální chlastačka u sochy Tía, horníci oslavujou, že přežili další tejden a zchlastaj se čirým alkoholem do němoty. Dělá mi trochu problémy je tudíž litovat, já pracovat v tak hovadským prostředí, nemohla bych se dočkat vteřiny, co bych odtamtud vypadla. Ale tradice je tradice. I guess. 

Co sem ještě zapomněla říct je, že se tu těží někdy od 16. století. 500 let dolování, tak si představte tu legraci zabloudit tam. Dřív byli k práci v dolech nucení otroci a zacházení s nima je historka z ranku totální nelidskosti, žandapada by ale měl bejt veselej blog, takže o tom někde jinde.

Tío

Díky jednomu týpkovi, kterýmu se podařilo ve tmě ztratit foťák, sme si exkurzi pěkně protáhli dvouhodinovým čekáním a tím pádem zmeškali bus do Sucre. Situaci ale výborně vyřešila paní, co nás na tour nahnala, a u který sme měli batohy. Měla pocit viny, že nemáme kde spát, takže nás nechala na jednu noc u sebe ve volným pokoji. Rodina měla chlupatýho čaučau jménem Toto a za 90 Korun sme si na nic nestěžovali.

Sucre

Sucre je hlavní konstituční město Bolívie (proboha, neptejte se mě, co to znamená) a podle veřejnýho mínění, taky nejhezčí. To můžu potvrdit, ale bohužel taky musim konstatovat, že je tak trochu nudný. Pokud někdo považuje chození po kostelech a muzeích za super, asi by byl nadšenej, my se nejvíc zaplavili na obřím tržišti v centru města, kde sme si dali chill out  okukovali kila roztodivnjejch ovocíček, který nám v Polabí zas tak moc nerostou. Za chutného vítěze soutěže "Otrávím se nebo ne?" vyhlašuju zelenou chirimoyu. 

Ovocný džusy a šejky přímo z tržnice

Nevim, neznám, to největší je papája, chirimoya je ta ošklivá zelená slizka uprostřed

Cochabamba

(to nic, Čalouník to neumí vyslovit doteď)

CBBA je město, kterým je potřeba projet, pokud jedete z jihu Bolívie na sever. Pro nás to byla důležitá zastávka na cestě do národního parku Toro Toro, protože minibusy jezdí právě odtud. V průvodci sme se dočetli, jakej je to cenovej ráj. Ubytko mělo bejt oproti Sucre mnohem levnější. Asi sme spadli do červí díry a vylezli omylem někde jinde, ale sehnat hostel bylo nejsložitější z celýho našeho vejletu. Prvních pět hostelů bylo plnejch a tak sme nakonec zakotvili v Residencial Familiar. Odkaz dávám jen u hostelů který se nám fakt zalíbily a přesto, že tady sme za noc zaplatili 100 bolivianos (300 Kč), bylo tam moc hezky. CBBA je proslulá rozmanitostí pokrmů a kromě slavných klobás chorizo sme se popásli hlavně na skvělým street foodu. Doslova na každym rohu najdete paní s pojízdnejma vozíkama, který vám prodaj čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů, kus ananasu nebo kuřecí kousky na špejli (čičarón de pojo mňam).

Jinak nás tady ale taky nejvíc podojili taxikáři, prostě pravej opak low costu.

Toro Toro NP

Tenhle super národní park je trochu hůř dosažitelnej a když říkám trochu hůř, tak tim myslim, že sem cestou tam i zpátky málem zhebla.

Cesta trvá 4 hodiny colectivem pro 7-13 lidí nebo 5 hodin autobusem a najít zastávku je trochu těžší, protože to nejezdí z žádnýho terminálu. Colectivo z  Avenida 6 de Agosto a República v podstatě funguje tak, že se čeká, až se zaplní auto a pak se jede. Byli sme na místě odjezdu vycapený už v šest ráno spolu s dalšíma asi dvaceti lidma. To nám přišlo super, protože sme mysleli, že jednoduše zaplníme pár aut a hned se pojede. Ouha. V sedm přijelo JEDNO auto, do kterýho se okamžitě narvali později příchozí místní a odjelo. My, skupinka Němců a Izraelců sme tam zůstali čumět a když se v deset nic nedělo, konečně sme z ženský, co od nás laskavě vybrala tři hodiny předtím prachy, vydolovali, že jiný auto nemaj a musíme si poradit sami. Začal boj o vedle stojícího Forda a po dalším dohadování sme skončili se čtyřma obřezánkama v autě za dvojnásobnou cenu. Ale byli sme rádi, že jedem. Cesta byla brutální z půlky proto, že zrovna na mě nevyšlo sedadlo s opěradlem a 4 hodiny sem drkotala nemají se o co opřít, z půlky proto, že Izraelci sou asi nejotravnější a nejuřvanější národ na světě.

Torotoro je zajímavý velkým množstvím zachovalých dinosauřích stop a taky nádhernou přírodou kolem. V parku se bohužel nesmíte pohybovat na vlastní pěst, všude je nutný mít s sebou průvodce. Docela to chápu, nějaký příjmy mít musej, ale pořád je to docela velká částka. Průvodce stojí 100 bolivianos za jeden okruh. Okruhů je tu několik, ale hlavní jsou čtyři:

• Ciudad de Icas - skalní město
• Cueva Umajalanta - jedna z nejdelších jeskyní v Bolívii se spoustou stalaktitů a stalagmitů, slepýma rybama a podzemním jezerem
• El Vergel - kaňon s azurovou řekou a jezírkama na dně. Po cestě spousta dinosauřích stop k vidění.
• Llama Chaqui - naučná stezka podél řeky s pozůstatky osídlení kmene Quechua 

Většina lidí absolvuje první dva okruhy jeden den (každej je právě na půl dne a jsou stejným směrem). Další dva druhej den. Skupinka může mít až 6 lidí, takže stačí dát dohromady part a může se frčet. 

My sme bohužel frčeli zase s Izraelcema, protože na nás nikdo jinej nezbyl a dohromady nás byl právě správnej počet. Hele, já nejsem žádnej antisemita jo, ale když na vás 4 mladý ucha machrujou, jak strávili 2 (pro holky) až 3 roky v armádě a jak sou děsně drsný a pak je vidíte, jak za váma funěj, neustále se ptaj guida, jak je to ještě daleko a po skalách lezou jako devadesátiletý mentálové, nemůžete se divit, že sem z nich měla po dvou hodinách osypky. Na Ciudad de Icas to ještě šlo, prostě sme furt čekali a když v jednu chvíli náš průvodce José Perez přivázal provaz ke stromu, že musíme tři metry slanit a jedna z vojand začala štkát na lesy, že to nedá a chce jít kolem, v duchu sem se opravdu samolibě bavila a přemejšlela, jak taková vojna v Izraeli vypadá. 

Odpoledne sme s pomocí malého auto přesunu dorazili k jeskyni Umajalanta. Opět sme vyfásli helmy se světýlkama a vlezli dovnitř. Kromě Cave streamu na NZ sem tak suprovou jeskyni nezažila. Nebylo to žádný chození po vybetonovanym chodníčku jako u nás. Museli sme se plazit, lízt po řetězech a přeskakovat ďoury. Fakt doporučuju všem, co kdy budou v Bolívii a nebude se jim chtít vážit cestu do ToroToro, stojí to za to. Lezli sme takhle asi 5 kilásků a strávili v podzemí dvě hodiny. Snažila sem se ignorovatat, že izraelský vojáci potřebujou chodit za ruku s průvodcem a celkem si to s Čalouníčkem užívala a lezla do každý možný odbočky.

Ven sme vylezli už za tmy jako úplně poslední skupinka a mohli cestou k autu koukat na hvězdy a krásnou bouřku v údolí za kopcema, co vypadala tak trochu hodně jako atomový výbuchy. Izraelci nám do ticha krásně hráli z mobilu ty svý pitomý cajdáky a nechali toho, až když sme je poprosili, jestli by v autě nemohlo hrát jenom jedno rádio.

tudy šel diplodocus

Spali sme v insignifantním hostelu za úžasnejch 50 boliviánů.

Druhej den sem zásadně odmítla cenovou výhodu šestičlenný skupinky na úkor duševního zdraví a zaplatili sme si vlastního guida taky proto, že sme nenarazili na nikoho, kdo by mířil na Vergel jako my. Bohužel ve vesnici není bankomat a my měli peníze už jenom na autobus, jednu večeři a jeden okruh. Průvodce nejdřív smlouval, že nás vezme i na druhej okruh a můžem mu zaplatit batohem. To sme asi tak deset minut nechápali, ale nakonec se nám podařilo vysvětlit mu, že batohy potřebujem na další cestování a opravdu nemáme dalších 70 bol na druhej okruh (ten je vlastně trochu levnější). Pokrčil ramenama a vedl nás kolem dinousauřích stop  a podél vody až ke kaňonu. Sestoupili sme a došli sme k vodopádů se spoustou zeleně a lián kolem, kterej dopadal do nádhernýho jezírka, kde se dalo koupat. Zdrželi sme se asi hodinku a protože sme tam byli sami a Benedicto odpočíval za skalkou, dovolili sme si udělat pár hanbatých fotek, které určitě nezveřejním.

Benedicto byl zřejmě fanoušek chození stejnou cestou zpátky jako já (čili NE), takže se mu nás nakonec zželelo a vzal nás i na druhej okruh, což byla fakt krásná cesta podél řeky zpátky do vesnice. Byli sme hrozně rádi za to, že sme aspoň na chvíli v přírodě sami.

Na další noc v hostelu už sme neměli, takže sme si našli na kraji vesnice travičku u řeky a protože sme nikomu nevadili a nikdo nás nepřišel zkásnout, krásně se vyspali a ráno sedli na minibus zpátky do Cochabamby.

Ráj

Odtud příště skočíme do La Paz, čeká nás horský kola a Death Road! a taky pampa!

Na mojí fb stránce Žanda panda ve světě jsou k nalezení další fotky, nechci je moc dublovat s těma na blogu. Děkuju všem, co mě sledujou, dělá mi to hroznou radost.

Zdravím celé YR, občas si na vás vzpomenu a doufám, že všechno šlape i bez mé pohrkané maličkosti. Alešovi hlásím, že náramek drží perfektně, stejně tak sluneční brejle, holky :) Držte se.

Vaše

Panda

Jsem ještě pořád na planetě Zemi?

Stonehenge. must. die.

Ahoj česká zvířátka. Píšu vám z La Paz, toho času nejvýš položenýho hlavního města na světě.

Žijeme si tady úplně v pohodě ve výšce 4000 m.n.m. a legálně si požvykujem koku. Nechtějte mě ale vidět, když musim vyjít několik ulic do kopce. Fyzická námaha po pokoření Colca kaňonu není na nějakou dobu nic pro mě, takže naším dalším cílem bylo jedno z nejmagičtějších míst ever - Salar de Uyuni, největší solná plošina.

No, nedělejte, že nevíte, na facebooku koluje dost výčtů o místech, co musíte určitě navštívit a sněhobílá Salar zalitá vrstvou vody, ve který se odráží nebe a horizont mizí v nekonečnu, je jedna z nich. Na rozdíl od jiných solných jezer (a podle všeho to-be-solných-pánví), co jsem navštívila  (ehm, Death Valley a Mrtvý Moře), neleží Salar pod hladinou moře, ale je součástí jihoamerického Altiplana, čili peruánsko-bolivijsko-chilský vysočiny, kde je průměrná nadmořská vejška kolem 3500. Díky chladnějšímu podnebí je ale potřeba vědět, že na Samar je voda jen během měsíců leden a únor. Za podmínek, které tu panují zbylých deset měsíců, a které jsme tu zažili my, je Salar vysušená. Ovšem o nic míň krásná.

Fakt divná příroda, na kterou nejsem zvyklá

Zájemci o návštěvu Sala mají v podstatě dvě možnosti.

1) Podniknout okružní jízdu z městečka Uyuni

2) Vzít to z chilskýho městečka San Pedro De Atacama přes poušť Siloli a dál do Uyuni

Druhá varianta se nám rozhodně zamlouvala víc, protože třídenní tour, kterou si musíte zaplatit (na vlastní pěst jedině magoři) totiž není jenom Salar! Samotnou plošinu je vidět až třetí den, první dva dny míjíte sopky, gejzíry a roztodivně barevý jezera s plameňákama. "A to za to teda stojí", řekli sme si s Čalouníkem.

Teplý bahýnko

Z Arequipy sme to teda vzali autobusem na jih Peru do příhraničního městečka Tacna. U tamního autobusáku je vedle sebe natlačených asi deset hostelů Nejdřív sme si vybrali jeden za 35 solů, ale když sme zjistili, že ty hnědý skvrny na závěsech nejsou čokoláda, výhružně sem si podala recepčního, nechala si vrátit peníze a vynadala mu (to je totiž ještě pořád mojí profesionální deformací z předchozích let.) Vedlejší hostel posloužil líp.

Solný hostel

Ráno sme pak s Čalouíkem dostali na celnici do pasu papírek s potvrzením, že jsme oba z republiky Čad a mohli vesele do Chile. Ve městě Arica sme čekali celej den na noční spoj, ale od autobusáku byla na dohled pláž s palmama. Začalo se mi tam dost stýskat do zídkách, Chile vypadalo vcelku normálně, dokonce tu na domech měli omítku!!! Na druhou stranu si to zase zkazili tim, že sme tam museli platit stotisícovkama.

 Hop hop hop. Ocitáme se v pouštním městečku San Pedro De Atacama, kde žije turistickej ruch. Chilský ceny za hostel se neslučujou s naším denním budgetem, takže bereme za dobro kempováním na dvorku Casa de něco něco vedle párku Britů, co jedou na kole z Patagonie.

 Najít v San Pedru tour nebyl žádnej problém. V městečku se nachází minimálně dvacet agentur a jejich ceny se pohybujou mezi 75.000-90.000 pesos. Hledali sme něco mezi a nakonec vybrali tour za 82.000 u společnosti, jejíž jméno si nepamatuju, protože to stejně bylo jedno. S tour to totiž funguje na bázi bratrské výpomoci. 

Do jednoho Jeepu se vejde 6 lidí, takže pokud se stane, že se agentuře nahlásí lidí osm, jednoduše vás šoupnou k někomu jinýmu. Přesně to se stalo nám, když sme se octli v dalšíma čtyřma lidma, co platili nižší částku než my. Nechci říkat, že se nevyplatí si zjistit info předem, ale přesvědčili sme se, že to může dopadnout taky plně jinak, než vám poví miloučký pán za pultem. A udělat s s tim nedá nic. Navíc, co sme tak viděli cestou, jsou stejně služby všech agentur vícemnéně stejný, jen s tím rozdílem, že zatímco první večer dostali okolosedící stoly lahev vína, my ho dostali po troše zdravé závisti až večer druhej.

Mapička vedle vcelku dobře znázorňuje všechny chuťovky po cestě, jako je Laguna Verde (ano, laguna opravdu je nádherně zeleně ftogenická, ale jenom odpoledne, což nám v agentuře zapomněli říct. Všechny tours vyrážejí ráno a k laguně dojedou asi v deset), termální jezírko, gejzír, kamenný strom, rudá Laguna Colorado, solný hostely, Salar a ostrov kaktusů Isla de Pescado.

Vyjeli sme teda kolem osmý a tour zahájili super vydatnou all you can eat snídaní. Minibusem sme dojeli na Bolivijskou hranici, zase chvíli čekali, co nám bude řečeno na fakt, že z nás v Chile udělali občany Chadu, ale nic se nedělo, dostli sme razítko, zaplatili 150 bolivianos za vstup do NP a přesedli do Jeepů. Sešli sme se tam s dvěma Dánama, Britem a první a zatím jedinou Češkou za celou tu dobu, Petrou ovládající sedm jazyků, díky který sme aspoň trochu líp porozuměli výkladu našeho průvodce, řidiče a kuchaře v jednom – Martína.

O samotný tour asi budou líp vypovídat obrázky. 

Jenom ještě pár zajímavostí a informací. 

• Druhou noc jsme spali v hostelu postaveným ze soli. Stěny v podstatě vypadali jako cihly, akorát byly bílý a když jsem je olízla, samozřejmě slaný. Ze soli byly i stoly, židle a postele. 
• Nejvyšší navštívený bod cesty byl ve výčce 4800 m.n.m. 
• V Uyuni se vyrábí zajímavý pivo s výtažkem z koky. Naštěstí netrpim výškovou nemocí, aby mi s ní pivo muselo pomáhat, ale chutnalo celkem dobře. 
• Salar de Uyuni je tak daleko od jakýhokoliv města, že rozhodně stojí za to, vyjít si jeden večer na pozorování hvězd. Mléčná dráha ještě nikdy nevypadala tak sexy, jako tady.
• V noci je tu pěkná kosa, ve dne to bylo na kraťsy s podpororu mikiny.

Kokový pivo

Termálko

Hrátky s perspektivou

Isla se Pescado

Pohřebiště vlaků u Uyuni

Lasse, Panda, Čalouník, Péťa, Laurence, Jonas

Na poušti je vody a pohodlíčka pomálu, takže hned po poslední části programu – obědě v Uyuni, sme vybrali místní měnu a s nově nabitýma kamarádama vyrazili hloubějc do útrob Bolívie směr bolivijská centrální vysočina a stříbrné město Potosí.

Sunrise