Jak sme si mysleli, že ujet 600 kilásků v Japonsku bude pohodička

http://www.theydrawandtravel.com/

Přestože Čalouník už ublognul z Malajsie, je potřeba se podívat ještě zpátky do Japonska.Kontinuita musí být!

Jak už sem párkrát zmínila, během října sem měla v Japonsku dvě návštěvy. Nejprve skupinku rodičů, kterou po 12 dnech vystřídali mlaďoši z Čalouníkovi party - Dave, Lea a Téra. 12 dní sme měli půjčený dvě auta a cruizovali sme na cestě mezi Tokiem a Ósakou. Provádět rodiče bylo místama opravdu vtipný. Nikdy sem si neuvědomila, jak sou hrozně zvědaví a tolik otázek sem nemusela odpovídat od státnic z japonštiny :D Na druhou stranu byli obzvlášť vděčný publikum, snědli, co jim bylo předloženo a nezalekli se ani sashimi ze syrovýho koně. Tři dny sme strávili v Tokiu a zažili rovnou dva tajfuny, dneska to bude o rurálním Japonsku.

Čas na čaj

KAMAKURA
Naše cesta vedla před starý hlavní město Kamakura. Ta je od Tokia jenom kousíček a vydá za pěknej celodenní výlet. Hlavním lákadlem je obří socha Budhy, ale o tom sem už jedou psala. Navíc tentokrát sme se s rodičema tak trochu díky mě ztratili na treku v lese nad Kamakurou. Naštěstí to dopadlo dobře, páč sme cestou objevili dva opravdu krásný chrámy, ke kterejm bysme se jinak asi nedostali. Parkování je v Japonsku docela drahý (cca 300 yenů za hodinu), ale když se to rozpočítá, dá se to. Vyrazili sme pěšo od nádraží Kita-Kamakura k chrámu Engakuji. Pak někam do lesa, jak sem už řekla, ale snažila sem se tvářit jako že vim. Vylezli sme u Kenchoji s bezva výhledem.

Engakuji

Pohled z chrámu Kenchoji

Rozhodla sem se, že to budeme dělat tak trochu na punk a protože v Japanu není zakázáno divoký stanování, hledali sme místečko. To se ukázalo jako docela problém, protože podél moře je Japonsko snad celý obstavěný domama. Když už se našlo místo, tak zase nebylo kde zaparkovat dvě auta. Nakonec sme se na první noc uchýlili k nedalekejm horám, kus od Odawary. Pěkně sme pohli s Becherovkou od Myšáka a ráno se probudili u několika hrobečků. 

Odawara je nejen vstupní brána do národního parku Hakone, ale stojí tu celkem fajn hrad. Pokud se nedostanete do Ósaky nebo Matsumoto, určitě stojí za zastávku. Hrad měl strategickou polohu, protože hlídal stezku Tókaidó mezi Tokiem a Kjótem. Právě u Odawary se Tókaidó nořila do lesa a hor, tudíž se nedala nikde obejít a Odawarou  prostě musel projít každý pocestný. Uvnitř je velká expozice různejch předmětů denního použití, dobrá lekce z historie a hlavně nějaká ta samurajská brnění a meče, z čehož byl Čalouník urván. Strávili sme tam aspoň hodinu, takže dávám thumbs up.

Odawara Castle

HAKONE

Do NP Hakone se na víkendy jezdí rekreaovat  Tokijčani. Jde o oblast kolem jezera Ashinoko, která je dost bohatá na horký prameny, hory a trečíky. Asi největší lákadlo je Ówakudani neboli Velké vřící údolí. Je to místo, kde před x desetitisíci lety bouchla sopička, nechala kráter jako Brno a odhalila moje oblíbený fumaróly :) Nahoru kromě lanovky vede taky bohužel silnice, což znamená o 70% víc Japonců na jednom místě, než by bylo záhodno. To si přeložte, jako je tam mrtě plno. Na dolní stanici lanovky maj super anglicky hovořící informační centrum s mapkama a můžou vám poradit s trasama na treking. Samo údolí je maličký, je tam jeden krátkej okruh na pár minut, ale kdo se chce víc projít, měl by zamířit po treku směrem na Kamiyamu, což sme šli my. Od Kamiyamy není cesta dolů bohužel moc scénická, protože nejsou výhledy a jde se předevšim mladym bambusem, což není vůbec taková zábavička, jak si představujete. 

V Ówakudani je nutností koupit si místní klasiku - vajíčka vařený v horkym jezírku. Vtip je v tim, že přítomný minerály vám z něho udělaj něco, co vypadá takhle!

Cesta na Kamiyamu byla ale fakt pěkná, na začátku listopadu musej bejt barvy lesa fakt úchvatný. My měli zatím ještě zeleno. Poznatek z japonskejch hor je ale takovej, že Japonci úplně nefanděj výhledům do okolí, takže v tomhle ohledu se nemůžou rovnat ani Slovákům. Na oběd sme si sedli na vrcholku Kamiyamy, sešli sme se tam s dalšíma Japoncema, kteří vystoupali z opačnejch stran a rodiče si s nima vesele zagestikulovali.

Cesta je lemovaná šintoistickýma bránama torii

Zakempili sme u jezera Ašinoko, na jeho severnim břehu v Ashinoko Camp Mura. Kemp byl přímo u vody, což bylo štěstí, protože chyběla sprcha, takže rodiče řešili hygienu ráno skokem do ledový vody (říjen) a rybáři si dosytosti užili jejich holý zadky. Ke kempišti se nedalo dojet autem, takže sme vyfásli kárky, což vyústilo v nějaké to dovádění. Kousek od kempu se dalo dojet do supermarketu, kde sme nakoupili nám neznámý dobroty a udělali si jeden večer japonský barbeque. Všechno vybavení bylo k dispozici v (poloprázdnym) kempu. Na jižním konci jezera je ještě fotogenická svatyně Kófuku-ji s rudou bránou torii ve vodě. Z Ówakudani je hezkej pohled na Fuji, ale pro ještě lepší zážitek doporučuju scénickou silnici Ashinoko Skyline Driveway západně od jezera, která kopíruje hřeben hor a majestátní Fuji v dálce ponořená dolní polovinou těla v mracích vypadá jako na dosah ruky.

Trek v japonských travinách

POLOOSTROV IZU

Další profláklá destinace plná víkendových výletníků je pro svý onseny slavný lesnatý poloostrov Izu. Onsen je tradiční japonská lázeň zbudovaná na horkých pramenech. Japonsko leží na Ring of fire, čili je prošpikovaný sopkama, tektonickejma deskama a výsledkem je mrtě děr do země, odkud vyvěraj léčivý prameny po celým císarštví. V dávnejch dobách, kdy lidi neměli vlastní koupelny, byly veřejný onseny místem pro socializaci a drbání se sousedy. Onsen je vždy oddělenej podle pohlaví a do lázně se vstupuje nahý. Článek o tom, jak a co se dělá v onsenu můžu napsat na vyžádání :)

My sme zamířili do mestečka Shuzenji. V infocentru sme opět zjistili, že nebudeme muset punkovat a dostali sme mapku, jak se dostat do kempu. Ten byl opět na krásnym místě, tentokrát na vrcholku zelenýho kopce s výhledem do okolí. Správce nás nechal postavit si 4 stany na jednom kempišti a zaplatili sme za noc v přepočtu asi 20 Kč na osobu. K večeru sme se prošli městečkem (momentálně trochu rozvoraný od bagrů) a užili si hoďku v nádhernym dřevěnym onsenu. Večerní procházka podél řeky bambusovym hájem osvětlenym červenejma lucerničkama, byla fakt atmosférická. Výpravu sme zakončili pivkem v malý levný hospodě po cestě, kde kromě nás nikdo nebyl. Po tejdnu trvrdýho tréninku, už sezení na zemi nedělalo nikomu problém. Asi.

O den později sme vyrazili do Kjóta, který popíšu příště. 

Gang

K cestování autem

Vzhledem k tomu, že nás bylo osm, předpokládali sme, že bude levnější půjčit minivan, aby byla sranda. Pak ale vyvstala otázka, kam narveme všechny krosny a těsně před odjezdem sme změnili booking na dvě osobní auta.Vzdálenost 630 kiláků do Ósaky nám na deset dní přišla hodně ok, nicméně po téhle zkušenosti mám pár poznámek, se kterejma je třeba počítat:

1) Opravdu drahý poplatky na dálnici.300 km vyjde na nějakejch 6.000 jenů, což je cca 1.200 Kč.

2) Jízda mimo dálnice je často na totální zbláznění. 500 kilometrů mezi Tokiem a Nagoyou vyplňujou nekonečný aglomerace měst se semaforama na každym kilometru. Taková cesta je sice zadarmo, ale ve výsledku je rychlost auta tak 60 km/h. 

3) Auto je hodně užitečný, když máte ubytování, popřípadě se potřebujete dostat do kempu (kempy jsou opravdu všude, stačí zajet do místního infocentra, divili byste se.

4) Auto je hrozně neužitečný, když chcete spát na punk, protože po celym Japonsku je každej volnej kus půdy zabranej na placený parkování.

5) Všude se platí parkovný, což po tejdnu už může narůst na dobrou sumičku

6) I přesto, že inzerujou anglický GPSky, bez mojí japonštiny bysme se daleko nedostali, protože je potřeba místa zadávat v hiraganě a umět číst znaky měst. To, že pak slečna opravdu mluví anglicky, je vedlejší. Step jedna nejde obejít.

7) Při plně obsazenym autě se nám opravdu cestování finančne vyplatilo (třeba o 1.500 kč na osobu), což je dost. Na druhou stranu to bylo na úkor dlouhých přejezdů strávených jako sardinky v autě.
8) Asi nejlevnější booking v Aj od TaCoo zde