Top alba 2011

A máme tady další rok a další vysoce osobní a laický hudební top.

Letošek se nesl v duchu nedostatku kvalitního internetu, pročež sem nejenže nemohla otevírat videa z YT, ale ani pořizovat novou hudbu. Letos tady proto nenajdete nic moc divokýho, sázela sem na klasiky, který mám ráda a doufala, že se jim nová alba povedla, abych je mohla procpat do topky. Z topky bohužel hned na začátku vyřadíme pár jmen, který sem tak před třema rokama milovala, ale doba už bohužel kytarovkám nepřeje a zvuk se buďto oposlouchal nebo album obsahuje víc vaty než dobrejch skladeb. Pápá dávám The Strokes, kterym po dvou úvodních peckách došly nápady. Kasabian, Hard-Fi i Arctic Monkeys nás dřív dokázali roztancovat, letos už ale jenom znuděně usadit. Red Hot Chilli Peppers by rádi hráli rock, ale už to bohužel neuměj. Coldplay sem neslyšela a nevim jestli bych měla.

1. Awolnation - Megalithic Symphony

Hudební radost roku. Jak je možný, že tohle album přehlídly všechny světový časopisy, mi nejde do hlavy!!! Aaron Bruno bude muset zamakat na propagaci, to je můj wish do příštího roku.

Na MS není jediný slabý místo, tak kreativní je. Bum Bum Bum! Každá skladba nezapomenutelná vypalovačka a každá je úplně jiná. Není čas na šetření superlativama. Awolnation se absolutně nedá zařadit do jednoho žánru. Trocha beatů, trochu gospelu, hodně kytar a cinkátek, r&b, ale ne moc, zapojit elektriku a do toho občas trochu zarapovat. A všechno se to slejvá v jednu melodickou hymnu za druhou. Grandiózní elektrosmyčka v Sail, rocková vypalovačka Not Your Fault (Baby when Im yelling at you, its not you fault, not your fault), punková Burn It Down... V Guilty Filthy Soul v soutěži o radostnou píseň roku  nakopávaj zadek The New Pornographers, MF na épéčku si zase občas zahraje na jakejsi hard-core. People, Kill Your Heroes, nemá asi cenu vypisovat celej tracklist. Navíc myslim, že sem to právě udělala. Sem nadšená.

Většina skladeb začíná jako totální trotlovina viz.

Dance baby dance, like the world is ending

Dance baby dance, like the world is ending

Dance baby dance, like the world is ending

dum dum dum dum

nebo Wake Up, ale jakmile začne hlavní melodie, následuje dost velký překvapení. Tohle je prostě album pro dobrou náladu a to i přes to, že se na něm o smrti, zombících a konci světa zpívá víc než v Resident Evilu.

A když odehrajou už třináctou pecku a mohlo by se zdát, že lepší to bejt nemůže, pro jistotu následuje dvanáctiminutovej přídavek v podobě Knights Of Shame, kde se asi 15krát změní melodie i rytmus a která zase obsahuje tolik hudebních nápadů, že by to samo vystačilo na druhou desku a stejně by byla stejně dokonalá jako debut.

Aarone, žeru tě ve velkym!

2. The Kooks - Junk Of The Heart

Po ne tak docela úžasným Konk přišel obrat a moje druhá nejoblíbenější skupina se vyhnula prokletí třetího alba a natočila desku, co se skvěle poslouchá!?! Opět nejde o nic světobornýho, ale protože sem se podle b-sides obávala, že Kooks půjdou směrem jednoduchýho vydrnkávání a pomalejch srdceryvnejch love songů a oni udělali opak, jsem potěšená. Je těžký si to představit v praxi, ale Kooks se fakt trochu posunuli. Máme tady piáno, housle, trochu elektro pižlátek a dokonce doplňující ženský vokály. A love songy. Skoro se mi to líbí víc jak debut.

Kooks už v době prvního alba dokázali, že akusticky jim to jde skvěle, takže druhá bude taky akustická. Nevadilo by mi, kdyby se Luke posadil vedle mý postele a každej večer mi zapěl jednu od podlahy.

3. Gin Wigmore - Gravel And Wine

První odchylka od mýho obvyklýho vkusu. Miluju Gin a kvůli ní budu poslouchat blues, soul i country, protože ta holka to podává s rockovou energií a navíc má strašně zajímavej hlas, kterej mě bere. Gravel And Wine je druhý album a zase je pěkně rozmanitý. Gininy dvě nejčastější témata, smrt a kopačky od prevíta, zůstavaj a jako vždy sou podaný s nadhledem a vtipně. Navíc je mi opravdu ale opravdu sympatická jako člověk. Třeba už jenom tim, jak se ze všech sil snaží nebejt moc holčičí, což demonstruje kupou tetování jak z cely. Jo a taky ta černo-bílo-červená estetika! To máme tady na žanděpandě rádi.

4. Florence and The Machine- Ceremonials

Trochu megalomanský ne?

5. Noel Galaghers Hight Flying Birds

Bitvu vyhrál Noel. Moc dobře se to poslouchá.

6. The Horrors - Skying

Divný, ale Skying sem jela hlavě na vinicích do sluchátek. Sice nepomůžou moc s tempem, ale tohle album chce soustředění a pak je to bomba.

7. Katy B - On a Mission

Další, a megavelkej, úkrok stranou pro mě. Kdo by řek, že se mi bude líbit něco tak tanečního. Dokážu si předstvit, že bych na to snad i tančila někde v klubu.

8. Tata Bojs - Ležatá Osmička

Jistota. Po Kluci kde ste? konečně přestal obsah převažovat nad formou. A Luis de Funes dost chyběl...ale to sem si uvědomila až teď.

9. M83 - Hurry Up, Were Dreaming

Tracklist je tak dlouhej, že mi dělá potíže pamatovat si jednotlivý skladby, ale jako celek to je perfektní. Be Independent! se ubírá trochu jinym směrem než dřív a všeho toho shoegaze a dream popu mám plný zuby. Tohle album ale svoji vrstevnatostí vrací chuť poslechnout si něco atmosférickýho.

10. The Joy Formidable - The Big Roar

Moje oblíbený alternativně indierockový album s fajn ženskym hlasem. Zajímavý na tom, je, že ačkoliv jsou z Británe, zněj tak nějak víc americky nebo kanadsky. Ta Kanada mě asi napadla při poslouchání A Heavy Abacus a podobnosti s Arcade Fire. Většinou ale spíš něco jako Metric.

Nepobrala sem: PJ Harvey - Let England Shake

Ne, sorry, pro mě je tam až moc naprosto neposlouchatelnejch skladeb na to, abych to mohla poslouchat.

Singly:

The Wombats

The Vaccines

Hard-Fi

Plus všechno, co sem za celej rok blogovala semka a taky na NZ blog.

Guilty Pleasure: žádná Britney letos

Co dělá u mě na počítači?: Guillemots- San Jose

Nejdřív pohodička a od 6:50 je to velkolepost!

Budu úpěnlivě sledovat a čekat na debut:

King Charles - chlápek s mrtě divnejma vlasama a písničkou na pokračování.

a

Jako obyvkle mě zajímají názory ostatních (ne na to, jestli je můj vkus pitomej, ale co se jim líbilo nejvíc tenhle rok). Jmenovitě Jaro, Vojta, Gjovík, Serba, Hajkis, Dukeman a vůbec všichni, co se rádi vyjadřujou k hudbě.

Mlčení jehňátek

(Ne)chi vám moc pít krev, takže to, jak je místo, kde pracujem úžasný, zdůraznim (jenom) jednou.

Je to tady fakt úžasný a pučujem si kola a čtyřkolky.

Před pár týdny se u nás na dvě noci zastavil náš americkej majitel se svojí družinkou gloden kids, jejichž hobby je 1) lítání na kafe helikoptérou a 2) střílení zvířat z helikoptéry (cenu za trapárnu desetiletí získává...). Dva dny před jejich příjezdem sme se vrhli na urputný cídění všeho, aby v pokojích nebyla ani skvrna na televiznim ovladači, tudíž sem pak byla na bosse natěšená asi jako pětiletej na čerta. Kromě toho, že nám teda pak dva dny nad barákama kroužily vrtulníkem (půlrok bez češtiny se na mě podepsal, slovo vrtulník sem si musela vygooglit!) a chodili na večeře v deset večer (woe, tohle není Manhattan!), měl jejich pobyt jednu výhodu. Majitel vytáh z nám dosud utajený boudy terénní čtyřkolky a jezdil na vejlety. Panda zaslintala... Noc před jeho odjezdem sem pak pracovala na baru, zrovna když tam seděl se svejma kamarádma a nějak se to seběhlo, že sem kolem půlnoci po sedmi sklenicích vína dostala povolení pučit si někdy čtyřkolku na vejlet.

Nejdřív ale došlo na horský kola, který sme našli zašouplý ve stejný boudě. Flock Hill Lodge je kdysi pučovala, ale poslední dobou si prej lidi vozej jenom svoje, taže horáčci skončili dost nekomerčně. Tak sem je vytáhla na světlo, napumpovala a vyrazili sme s Lozem na okružní vejlet po naší farmě a pak kolem Purple Hill, co se tyčí nad náma. Trasa 40 kiláků přes hornatou farmu údajně na 2-4 hodiny. Tak to určitě! Plazili sme to s Lozem ve 30stupňovym vedru šest hodin! Ale počítám do toho i koupání v Lake Pearson. Průjezd přes pastviny byl roztomilej, protože sme nechtěně plašili kůzlátka. A taky sme je litovali, protože ještě měli na zadcích ocásky a my věděli, že až přide období tailingu (od slova tail - ocas), bude to pro ně dost krušný. Kdo by byl taky rád za to, že mu někdo upálí ocas, že? Fuj, naštěstí se aktivit spojených s farmou nemusim účastnit.

Odpoledne sme se totálně spálený dovlekli domů a začali se svlíkat z kůže.

Dobrý na tom je, že Loz má úchylku na loupání klže, takže mě u televize každej den obírá.

O pá dní pozdějc přišel vysněný den D a švanda na čtyřkolkách. Protože sme den předtim koukali na 127 hodin (já po třetí, rozhodně patří mezi moje loňský oblíbence) a jedeme do divočiny, kde není signál, zodpovědně sme si vzali vysílačku a všem řekli, kam jedem. Taky sme dostali nějaký pokyny, jak se naklánět a tak. Danny Boyle sice naši jízdu nesestříhal do cool filmu, ale i tak to bylo cool. Hm, teda spíš pro Loze, neb já se ze začátku celkem šinula a byla vyjevená z každý díry na cestě, která moji motorku nepřeklopila.

Asi po 15ti minutách sme dorazili na Craigieburn road, což je cesta, která vede kolem CGB farmy. Tam sme se chvíli zasekli, páč sme nemohli najít cestu k Waimakariri River, kam sme měli namířeno. Vyřešil to za nás týpek, co v divočině opravoval koleje, a ukázal nám brod. Jezdit brody na čtyřkolce se ukázalo bejt nějzábavnější částí. No ale problém nastal, když sme deset metrů za brodem narazili na zamčenou závoru, o který nám nikdo nic neřek. Pozdějc sme se dozvěděli, že sme si měli vzít klíč. Aha. Možná kdybysme to věděli, tak jedna z čtyřkolek nemusela spadnout ze srázu...Ale neředbíhejme.

Teď když nad tim tak přemejšlim, musíte mít mě a Loze za děsný debily, kterejm byste nesvěřili ani koloběžku, ale ona to fakt nebyla naše vina!!!

Tak teda, cesta k řece byla zamčená, ale na mapě sem objevila jinej okruh vedoucí do kopce, odkud bysme při troše štěstí mohli traverzem přejet po trávě a objet závoru zvrchu. Vydali sme se směrem Avoca, což bejvala maličká kolonie těžařů uhlí spojená se světem jenom železnicí nebo koněm.

Nad Avocou sme se pak začali šplhat do kopců. Cesta byla spíš taková necesta. Rozježděná tráva, ale bylo jasně vidět, že tamtudy někdo někam jezdí a nelámali sme si s tim hlavu. Už už sme byli skoro na vrcholku, ale poslední úsek byl fakt prudkej. Zatimco Loz ho vyjel v pohodě, mně to v půlce chcíplo. Po pravý straně bylo křoví, po levý sráz dolů, tak sem nejdřív chytla hysterku, pak začala couvat a svojí přehlídku sem zakončila v křovinách plnejch trnů. Ječela sem nahoru na Loze, kterej zmizel z dohledu, ať mi pomůže a naštěstí se po pěti minutách přišel podívat, co dělám.

Našel mě křečovitě stojící na brzdě v křoví. Tak mi pomohl a vyjel nahoru za mě. Nahoře byl krásnej výhled! Chvilku sme se kochali, dali si sváču (kéžby řízek s chlebem!) a začali koumat jak dál. Pár metrů od nás byla brána a cesta se stáčela vlevo, takže bylo stopro jistý, že se na cestu k řece najet dá. Jenže to sme si zase nebyli jistý, kolik máme benzínu, takže sme plán řeka odpískali a rozhodli se jet zpátku. Navíc sme věděli, že z druhý strany je ta zamčená závora, takže nebylo zbytí. Dolů jel zase první Loz a to bylo štěstí, prtože to teda byl nakonec on, kdo zjistil, že je to moc prudký a na kamenech se kloužou kola a nemůže zastavit. Taky cesta byla lehce nakloněná, pročež mu to začalo ujíždět směrem ke srázu a pak už sem zvrchu jenom viděla muže přes palubu, čtyřkolka udělala saltíčko a zmizela mi z dohledu. Kurva. čtyřkolka za 17.000 dolarů. To tady budem muset zůstat dva roky a vydělat na ní...

Zděšeně sem doběhla za Lozem, zjistila, že si nic nezlomil a s úlevou uviděla motorku jenom metr a půl pode mnou v křoví. Zlatý křoví!!! No štěstí v neštěstí. Asi hodinou sme s tou mašinou bojovali, ale byla moc těžká, sráz prudkej a úplně sem netoužila bejt sežvejknutá někde v divočině. Ještě chvíli sme očumovali kolem snažíce se oddálit nezbytný rádiový styk, ale zavolat sme museli doufali sme, že naše S.O.S někdo v kuchyni uslyší. Když sme Jasonovi vysvětlili co a jak (hlavní otázka: je čtyřkolka v pořádku?!?), dostali sme pokyny na zbejvajícím prostředku dojet dolů k závoře, kde nás Jason přivítal s terénním autem, podal pivka, uchlácholil nás, že nejsme první ani poslední a jel se s náma podívat na místo zločinu. Tam si oddech, zasmál se a odvez nás dom s tim, že tam pozdějc pošle pár chlapů s lanama. Moc sme se radovali, jak skvěle sme z toho vyvázli.

Dodatek: Nevyvázli...Samozřejmě si z nás všichni dělali ještě pár dní legraci a já z lásky vzala vinu na sebe, páč blondýny sou všeobecně blbý a nikdo se tolik nediví, když někomu překlopěj čtyřkolku. Richie, majitel farmy, se smál taky, ale dal nám trest. On nám pomůže motorku vytáhnout zpátky na cestu, když se jeden den zúčastníme tailingu.

O tři dny později sme vstali ve čtyři (!!!), abychom byli v pět nastoupený v autě připravený vyrazit s ostatníma pracantama na tailing. Tailing se provádí na jehňátkách, protože když si kaděj na ocas, usadí se jim tam nějakej humusnej druh hmyzu a pak se dostane dovnitř a pak je sežere ze vnitř. Tailing se mi ani trochu nelíbí, ale představa jehňátka sežranýho zevnitř se mi nelíbí ještě trochu víc, tak sem souhlasila, že se tý kruťárny zúčastnim v pozici objímače jehňátek (ale nikdo mě nebude nutit do nich čimkoliv rejpat).

Říkám si, že v Čechách bych asi nic podobnýho nezažila, tak se s váma podělim, ale jestli ste mega velký milovníci zvířat, radši teď už nekoukejte na fotky a nečtěte. Nejdřív se teda ovce naženou do ohrádky, která se zužuje, až končí vrátkama pro jehňátka vedoucí do dalšího kotce a tady se oddělej mrňata od ovcí. Na plotu kotce je přidělaná taková železná konstrukce podobnýho ražení jako je gynekologicky křeslo, akorat se tam podélně vejdou tak tak tři jehňata a zašprajcnou se jim nohy nahoru. No a pak už to jede. Jeden člověk stojí v kotci a podává jehňata na pás. Další člověk rozliší jestli holka nebo kluk a podle toho jim proštípne ucho (krev), další jim pistolkou vstříkne do pusy očkování a meducínu (tenhle job vyfás Loz a byl nejmíň drastickej), další člověk zaváže kulky (klukům!!!) a poslední dva upálej ocas spešl nářadim a zacákaj to něčim hojivim. Samozřejmě největší obavy u mě panovaly z toho, že nebudu moct vydržet poslouchat, jak chudáčci kvílej a bečej, ale musim dát za pravdu farmářům, že je to asi fakt tolik nebolí. Vypadá to sice děsivě, údajně se to ale dá srovnat s propíchnutim uší u novorozenců. Taky to bolí strašnou chvilku a nepamatujou si to. Ze začátku sem se tak půl hodiny jako správná pipka odmítala přiblížit a hrála si se psy :D

Když sem viděla, že Loz na mě kejve, že to není tak strašný a taky sem neslyšela žádnej kvikot, popošla sem blíž a hladila jehňátka na pásu. Pak sem dokonce vlezla do kotce a jala se zdvihat ovečky do náruče a dávat na na pás. To mě docela bavilo a den by nebyl tak hroznej, kdyby ke konci jeden z kluků neutrhnul jednomu beránkovi rohy a tomu se nezačala řinout po hlavě krev. Pozdějci mi bylo vysvětleno, že roky beranům zarůstaj do hlavy a je to nebezpečný, tak se musej odstranit, ale vidět tolik krve byl pro mě šok a SERU VÁM NA TO! Mezi ovcema mi to nesluší a radši budu bafat fajfku a věnovat se próze!

Gumuju všechno, co sem napsala. Je to kruťárna a není to pro každýho, rozhodně ne pro slečny z Pardubic!!! Tak sem se šla vybrečet za kopeček a kolem jedenáctý přijela farmářova manželka Anna se svačinou a odvezla nás s Lozem z toho divočince. Tohle si do životopisu nedám.

P.S. Fotky motorky vypadaj na pohodu, ale je to prudší než to na fotce vypadá...

Co vy? Někoho to láká?

Girlosophy - kniha století

Je léto, stmívá se pozdě, nechce se jít spát. Všechny filmy už máme skouklý. Zabrousila sem proto onehdy na poličku s knihama, co tady nechali lidi před náma a zaujalo mě TOTO. Nejdřív sem tomu nechtěla věřit, protože přece není možný, že by si někdo takovouhle knihu koupil a platil za to. Ale možná je kradená... Musim se nicméně dneska podělit o strašnou plavbu od "spisovatelky" Anthey Paul, protože včera mi nejdřív trošku spadly čelisti a pak na třicet minut skvěle zaměstnala moje břišní svaly. Kniha obsahuje obrovské množství mouder, která pomůžou každý moderní dívce. Co věta to perla, fakt. Sama jsem aspirující spisovatelka, takže vím, jak je těžké napsat něco chytrého. Anthea mi ale teď dala naději a ukázala směr.

Podle všeho jde o bestseller, takže si tu dovolím názorně ukázat, jak napsat festovní skvost a vydělat nějakej cash.

Protože je to dívčí filosofie, nejprve musíme samozřejmě vyplýtvat dvě stránky na obrázek holčičky a definice slova Girl. Slabikujte se mnou: Nevinná moudrost. Opravdová iluze, Svěžest, Zmatená, Hravá, Nespoutaná, Připravená, Nebo ne, Malířské plátno pro život. Ok, to bysme měli.

Neboť kniha bude mít 320 stran a my máme jenom 200 fotografií mušliček, koníků, lilijí a afrických krásek, budeme potřebovat trochu textu. Nejméně dvacet dvoustran by měla zabírat hesla jako Láska, Dívka, Meditace, Sexualita, Růst a podobně, na to totiž osvícený holky letěj. Pod to všechno ještě pro jistotu jakožto definici přidáme pár superbanálních nesouvisejících kravin. Definic není nikdy dost. U LÁSKY to například může být "život" "přetéká" "plavidlo" "věčnost". To je podle mě hodně chytrý. Až moudrý.

Na stránku 15 už opravdu potřebujeme aspoň tři odstavce. Ty sice nemáme, ale tak dáme tam aspoň dva. "Duševní zdatnost. Abys přežila a uspěla, budeš muset být zdatná - duševně zdatná! Ne každý se s duševní zdatností narodí, ale každý ji může pěstovat skrze osobní disciplínu a odevzdanost. Prožívat a překonávat složitá období rozvíjí duševní zdatnost". Nic sem nevytrhla z kontextu, takhle to tam opravdu stojí. Další poučka proto je, že je úplně v pohodě, když se sousloví duševní zdatnost, ať to znamená cokoliv, nachází v každý větě aspoň třikrát. Opakování je matka moudrosti. Navíc musíme nějak zakrejt, že nemáme absolutně co říct...

Proložíme fotkou nahých dívčích zad.

Následuje krááásnej obrázek páva. Holka byla v Indii. Jako fakt drsná, tyjo. Do Indie se nedostane jen tak někdo. Strašně závidim a chci bejt multikulturní jako ona. Cajk, Tak párkrát omeleme slovo karma a mantra. "Cokoliv jsi udělala včera, ponese ovoce toho, co udeláš a čím budeš dnes (?). Toto je karma v akci. Je to doktrína, která říká, že všechno, co uděláš - dobré nebo špatné - má své následky. Svůj osud můžeš ovlivnit tím, že budeš určitým způsobem procvičovat svou svobodnou vůli ..." Né, počkej Antheo, ještě nekonči. Jakym určitym způsobem? Listuju dál. Odpověď nenacházim. O onom určitém způsobu, jak procvičovat svou svodobnou vůli už se nikde dál nepíše. Nebo to byla řečnická otázka? Ale kde je otazník? Být neurčitý a tajemný je hustý, už od dob druhýho Matrixu. A můžem si gratulovat, už máme 21 stránek!

Proložíme dvoustránkovou fotkou dívky držící kopretinu.

Stránka 24 musí bejt vizuální rozkoš. Najmeme si nedostudovanýho designéra. Ok nebudu nic hulit, když přestaneš i ty, Antheo. Drogy jsou zlé.

Fotka Holka/kytka/holka/kytka/holka/kytka

Takhle vyplníme dalších padesát stran.

Nezapomenout na ultimátní pravdu:"Na rovné cestě se nemůžeš ztratit".

A

"Buď bezstarostný jezdec.

Nebojuj proti síle zatáček.

Jdi s proudem, uvolni se, užij si scenérii.

Ale nos helmu!

Jsi na té nejdivočejší jízdě ze všech - jménem život".

Konečně strana 84 s radama o sexu, kde můžu použít tu rozkošnou fotku dvou šnečků, který sem vyfotila před třemi roky v Chorvatsku. Dva zamotaní šnečci citlivě zpodobňují pohlavní styk, nebudeme vulgární. "Miluj TO". "Respektuj TO". "Pečuj o TO"." Ochraňuj TO". Sorry, um, CO?!?

O sexu Anthea očividně nic neví, ale to je jedno, hned na následující straně u6 se obšírněji vyjadřuje k rozchodu.

"Láska je návyková. Prožívání rozchodu bolí jako čert"

Pár tipů podle Anthey:

bod2: Pij tolik vody, kolik můžeš

bod4: Nepij alkohol a neber drogy

bod6: Dobře jez (!)

bod 7: Přestěhuj se (no jasně!)

bod12: Medituj

112 - 5 odstavců a argumetace pro a proti make-upu. Spíš proti. Sme totiž vnitřně krásné a lidi, co nás souděj na základě vzhledu, jsou hloupí a bla bla bla. Poprvé nesouhlasím. Ne, to je dobrý, díky, já sem se svym peroxidem a řasenkou spokojená. Ne každej je tak strašně beautiful jako slečna spisovatelka.

OMFG! Jako fakt další obrázek kopretiny?!

Už sem z toho dost unavená. Zbejvá dopsat dvě stě stran. "Směj se dlouze, žij dlouze".

"Sny jsou také skutečné. Praktická dívka a duchovní dívka - navždy spolu. Posunuj se směrem k pozitivům. Čistá energie - to je vše, co potřebuješ". Že nejsem jediná, komu to zní trochu blbě? Na papíře to ale vypadá skvěle, tak se nad tim nebudem pozastavovat.

Dívka na obrázku tancuje.

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe...just breathe.

Ne, takhle to tam je. A to sem redakčně krátila.

Od stopadesátky nemám energii nic popisovat, ale nese se to v podobnym stylu. Poslední dvě stránky obsahujou fotky žen a popisky, co dělaj a tak podobně. Ukradeno z mého blogu. Ale já se nezlobím. Sem osvícena, naučila sem se spoustu pseudomouder a už vim, jak se teď píšou knížky! Děkuju Antheo. za měsíc vlastně taky jedu do Indie. A pak napíšu něco tak krásnýho a nápomocnýho jako Ty!

Sakra, fotka se mi nahrála naležato. No to je jedno, message je jasná: Andělé se dívají. Woe.

Jak sem lezla, přeskakovala, brodila a podlejzala

Aneb 1) O bouldrování

Tak nějak se seběhlo, že okolí Flock Fill Lodge není dokonalý jenom v zimě na lyžování, ale jakmile se oteplilo, vyklubaly se nám na svět další aktivity světového formátu!!

Naskytne-li se vám někdy šance projet se z Christchurche po Great Alpine Highway směrem k Arthurs Pass, nemáte šanci minout úžasně vypadající Castle Hill balvany. Tam prosím pěkně zastavit!!

Castle Hill a Flock Hill se nachází na žebříčku nejoblíbenějších míst k bouldrování a lezení po skalách na světě a pokud je pěkný počasí, což je celkem možný, Castle Hill skýtá boží zábavu na celé odpoledne. A to ani nemusíte bejt namakaný pavouci, co se přilepěj na skálu a lezou i hlavou dolů. Balvanů, prolejzaček a stěn je tu spousta, no, zábava pro každýho. Flock Hill je na tom ještě lip, protože je to oblíbený navštěvovaný místo díky tomu, že se tu v roce 2006 točila první Narnie (myslim tu epickou závěrečnou scénu boje, kdy proti sobě stojí čtyři děti se lvem a pět minotaurů-nebo-co-to-je se sekyrama). Skálolezci z Čech by si měli šupem otevřít tenhle odkaz, kde si o místním ráji můžou počíst se vším všudy.

Co mě dřív trochu zaráželo (ale už sem si zvykla), sou kvanta sportovních nadšenců, co tady kempujou třeba měsíc nebo dva, aby si to jako pořádně užili. Měli sme tady kluka, co dva měsíce žil v autě u Craigieburn shelter, což je užitečný kempovací místo, kde se sice platí poplatek 6 dolarů za noc, ovšem protože je to v přírodě, je šance, že vás celkem dlouho nikdo neskásne. Tenhle Greg den co den vyrážel se svojí matrací na Castle Hill a jednou tejdně se k nám přišel osprchovat a najíst. DVA MĚSÍCE. To už o magičnosti a potenciálu celýho místa dost vypovídá...

Pro ty, co si vygooglili bouldrování na Zélandu a omylem třeba našli žandupandu a z předchozích článků nevěděj, kde pracuju, mám trochu info o ubytku u nás. Protože nejbližší vesnice od Castle Hill je maličkej Springfield, doporučuju nakoupit potraviny už tam, protože následujících 80 kilometrů je pustina a MY! Flock Hill Lodge je od skal ovšem jenom deset kilometrů, tudíž je tu vítanej každej, kdo si chce na chvíli vyměnit kempování v lese za pohodlíčko.

Za kempování se platí 15 dolarů a můžete se osprchovat, uvařit si ve vybavený kuchyni, vyprat si, zalogovat se na internet a večer se sejít s ostatníma baťůžkářema ve společenský místnosti s krbem. Nebo přijít do restaurace na kuřecí hamburger. Druhá možnost je nekempovat, ale vyspat se v backpackers, což přijde na 31 dolarů, pokud máte svůj spacák. Jinak na 36 s povlečenim.

Tak, tolik reklama.

Protože při googlení se ukázalo, že sem první Čech píšící o Flock Hillu, dovolim si taky pozvat kohokoliv jedoucího po Velké Alpské Dálnici do Flock Hill restaurace, zvlášt pokud je čtvrtek, kdy dostanete super jídlo (někdy dokonce uvačený Lozíčkem) a půllitr piva za 15 dolarů (to je tady na NZ dost dobrej deal).

Přístup na Flock Hill, kterej je údajně ještě lepší, ale to sem ještě neprozkoumala, je tak trochu omezenej. Protože se Flock Hill rozkládá na pozemku naší farmy, je nutný povolení, který se obstará u nás na baru. Majitel farmy Richie by určitě nebyl moc nadšenej, kdyby někoho chytnul, jak se mu potuluje po okolí. S povolenim, který nic nestojí, to ovšem jde. Jediná výjimka je v období tzv. lambingu, kdy se roděj kůzlááátka. To většinou začíná v litopadu a končí první týden v prosinci. Takže už za tejden. Boulderování na žulovejch skalách Flock Hillu je pokládáno za nejlepší na celičkym Zélandě, takže pokud ste zapálený, rozhodně to stojí za prozkoumání.

2) O jeskyňářství

Jako malá (a pak i docela velká) sem jezdila na tábor. Rok co rok, tejden nebo dva v Jůlinčině údolí bylo to nejlepší z celýho roku. Od sedmi let až do dvaadvaceti sem ani jednou nevynechala. Poodhrnu vám tu roušku tajemství, která obestírá, jak se ze mě stal dobrodruh. Nemůžete se mi divit, když mě v dětství formovaly bizarní questy, který pro nás přichystali naši vlastní otcové, a které například obnášely nacpat družstvo dvanáctiletejch dětí v noci do auta, na hlavu jim hodit deky, odvízt deset kiláků od tábora a říct nám, že se máme druhej den dostat zpátky, ale nesmíme po silnicích :D K tomu nám na záda každýmu připíchli písmenka tvořící určitý slovo a byli sme varováni, že ostatní družstva ho nesměj odhalit. Tudíž se pak z bojovky vyklubala situace, kdy se nějakym omylem na xx kilometrech čtverečných potkala dvě družstva uprostřed pole, načež všichni museli zalehnout a plazit se kolem nepřátel po zádech. Ehm.

Ale proč o tom teďka píšu... Celá ta léta kolovala po táboře legenda o tajemné šachtě nedaleko tábora, o který vlastně nikdo, včetně dospělých, nevěděl, kde je. Měli sme jakž takž povědomí o tom, kde by měla bejt, ale protože to kdysi byla jenom průzkumná šachta pro těžbu uhlí, který se nepotvrdilo, byla zakryta a zapomenuta. Když mi bylo dvacet jedna (po čtrnácti letech), spolu s kamarádama z dětsví sme šachtu objevili. Tušim, že to byl Smíšek, kdo první odkryl nenápadnou hromadu prken, listí a větví a nám se naskyt pohled na díru v zemi 1m krát 0.5m, no prostě akorát tak aby se člověk proplazil do černý tmy pod ním. Nedokážete si představit naše nadšení. Do díry sme všichni vlezli a šíleně se poplavili nad kilometr dlouhou chodbou v podzemí.

Myslela sem si, že nemůže bejt nic víc cool než to.

Pardón, ale včera byl adrenalinový zážitek přebit!

Sedm kilásků od Flock Hillu narazíte v jednom zákrutu silnice na odpočívadlo nesoucí název Cave Stream Scenic Reserve. Pokud není zrovna strašně hnusně nebo neprší, tohle je něco, co nesmíte minout.

S Lozem sme si počkali, až bude pěkný počasí a konečně včera se naskytly bezva podmínky. Přímo pod Flock Hillem se řeka Broken River na 340 metrech zakousla do podzemí a během tisíců let nebo co já vim, už sem vám sakra říkala, že nejsem geolog! vytvořila úzkou dlouhou jeskyni, která se dá celá prolízt. Protože jeskyní protýká říčka, je nutný se celou cestu brodit. V některejch místech je voda až po prsa. Na obrázku cesta k jeskyni, na pozadí Flock Hill. Vyfoceno v zimě.

Nasunuli sme se teda do termoprádla, já přes něj hodila ještě nějakej vymazlenej outfit, abych byla i v podzemí in, nasadila čelovku a snowboardový rukavice a s Lozem sme vstoupili do jeskyně a vydali se proti proudu, protože to je mnohem lepší a jednodušší než jít po proudu. Už na začátku nám byla voda po kotníčky. Studilo to, ano, neb je to voda z hor. Po třech metrech už sme museli skočit do vody celí, hladina stoupla k prsům a sranda začala. Bohužel sem nevěděla, jak to tam bude vypadat, takže sem se neodvážila vzít s sebou foťák, ale protože mě v prosinci navštívěj kamarádi Neterdovi, budu jim tenhle zážitek rozhodně muset zprostředkovat a fotky dodám.

Jakmile sme si zvykli na vodu, už nás ani nestudila, naopak mi bylo celou dobu slušný teplo. Cesta podzemím trvala asi čtyřicet minut s tim, že sme samozřejmě vlezli do každý slepý odbočky a jeskyně. Nejlepší byly ty, který tvořily Ú, takže sem si udělala před Lozem náskok, vlezla do chodby, zhasla baterku, vylezla na druhý straně, obešla Loze a pak na něj zezadu bafala.

Po většinu cesty byla voda maximálně po kolena, ale asi dvakrát sme museli vylízt hodně úzkej vodopád s prudkym protiproudem, takže sme si museli pomáhat. Někde byla jeskyně dva metry široká, někdy jenom čtyřicet cenťáků. Udivilo mě, kolik světla moje čelovka vydávala. Protože jeskyně je celá z žuly, která je dost světlá, světlo se od stěn hezky odráželo, takže bylo vidět všechno. VŠECHNO!

Na konci nás čekal poslední dvoumetrovej vodopád a schůdky zabudovaný do skály. Jak sem tak lezla, uviděla sem ve vodě pod sebou červený světlo. Nedalo mi to, vrátila sem se a s Lozem sme se shodli, že tam někomu spadla čelovka. Voda nám byla do pasu a pěkně se to tam vířilo a světlo blikalo, takže lovení světýlka nám zabralo asi deset minut. Už nám bylo jedno, že sme celý morký, tak sme se začali potápět. Teď je mi líto, že sme světýlko vylovili, páč už s nim nebudete mít zábavu vy, až tam polezete :(

Když sme vylejzali, ani se mi nechtělo ven. Ale sluníčko svítilo, tak sme se svlíkli do plavek a chvíli se opalovali na parkovišti.

Fakt to bylo naprosto úžasný. Na Zélandě se mi líbí, že je všechno tak relaxed. Nevim, jestli by nám něco takovýho dovolili podniknout na vlastní pěst v Čechách. Mamíííí, tatííí až budu velká, chci bejt jeskyňář.

Dneska z nostalgie pusinku všem Jůlinkářům. Taky sem si před třemi dny v noci dala stezku odvahy, byli byste na mě pyšní! Loz pracoval, byla taková příjemně strašidelně větrná noc a nebyly žádný mraky a já dostala chuť připomenout si tábor. Tak sem se vydala lesem do kopce na útes, co se ční nad hotelem. Měla sem trochu strach z vačic. Že mně vydrápou oči nebo tak nějak. To mi říkala Harieta. Ale zvládla sem to! Bohužel tam na mě nečekala svíčka s talismanem, tak sem aspoň pod lavičku schovala víčko od pivka jako důkaz, že sem tam došla.

Jojo, takové bylo mé dětství...

Východní pobřeží a Palačinky

Další krásy Zélandu teď a tady!

Už dlouho sem měla chuť naložit se do horký vody. Naložit, protože doma máme jenom sprchu. Do horký, protože i na jižnim ostrově se najde pár termálů. A vody, protože...je morká a příjemná.

Asi nejnavštěvovanější oblast horkých pramenů je v okolí Lewis Pass. Konkrétně Hanmer Springs je fakt populární. Jako jo, sice je to asi hezký, ale jak to popsal Michal, je to celý betonový a příště by si to asi rozmyslel. Udělala sem malej průzkum a zabodla prst do mapy nedaleko Lewiss Pass s názvem Maruia Sprigs. To springs mi jaksi napovědělo, co by tam mohlo bejt. Hotýlek Maruia Springs vlastněj japonští majitelé a udělali z něho japonské onsen! Horké lázně. Dostali sme dva dny volna, vyčasilo se a bylo načase pohrozit Lozovi výletem.

Ve středu sme teda vyrazili. Mimochodem sme už před pár týdny prodali Sherpu, takže sme postaru nacpali matraci a peřinu (fajnovky!) do Lozandy (Toyota Corona). Pokaždý, když jedeme do města, je to Christchurch, takže bylo celkem osvěžující vypravit se tentokrát na druhou stranu, přes Arthurs Pass. Cesta nebyla moc zajímavá až do Reeftonu. Z kraje dne bylo trošku zamračeno, takže ty bohapustý prdele s padesát procent vybydlenejma domama a krávama za polorozpadlym plotem člověku na náladě nepřidaly. Možná je pro vás těžký představit si, že jistý části Zélandu nejsou úplně krásný, když do nás fotografové cpou to nejlepší, ale pravda je taková, že kdyby Zéland neměl místama tak krásnou přírodu, dívali bysme se na něj asi jako na Ukrajinu. Zemědělství, zemědělství zemědělství. Zarostlý traktory, domy v místech, kde to prostě nechápete a okolo šedivý hory. Zéland je totiž celej sopečnej, takže hory tady v Canterbury vypadaj, jakože se pomalu hroutěj, protože na nich nerostou lesy a sou pokrytý jenom takovou černou drtí, co se sype dolů. Už ale vim, proč mi to tady občas přijde tak nehostinný. Chybí mi tady červená barva! Kdekoliv. Kolem rostou leda tak žlutý bodláky a lidi na venkově nejsou úplně žhavý do nějakejch muškátů pod oknama. To si ale nestežuju, jenom konstatuju oké?

Pak sou tady totiž ty krásy! Na oběd sme zastavili v hornickym městečku Reeftonu, který nabízí vyžití v podobě výletů do šachet. Městečko vypadá zrovinka jako z nějakýho westernu, je tu všehovšudy jedna hlavní ulice s kavárničkama a obchodama. A bohužel taky OP SHOPEM (ze slova opportunity shop), což je v překladu sekáč. Mezi tim všim ošklivym harampádím mi oko spočinulo na prďáckejch Roxy džínách za dvacku. Jauje. Začínám bejt nervózní, jak to budu posílat domů.

Pak sme si sedli do jedný z kaváren a dali si kafe, kuře gordon blé do ruky a taky smažený!!! lasagne

Do Maruia Springs to je asi tak dalších 40 minut. Vstup do venkovního jezírka stojí 16 dolarů a přístup máte i do odděleného vnitřního onsen, což je klasická japonská místnost s bazénem s horkou vodou a po stěnách zrcadla, štokrlata a sprchy. Bylo tam liduprázdno, ale stejně sme se s Lozem neodhodlali porušovat japonské tradice a šli sme každej do svýho. (Když už sme u tohohle tématu, věděli ste, že v Japonsku vás v některejch případech nepustěj do věřejnejch lázní a někdy i do fitka, pokud máte tetování? Tetování totiž odjakživa patří k hlavním atributům jakuzáků a tak i když ste Evropanka s Naive tetovánim, asociaování gangsterů a tetování se tak nějak dochovalo dodnes).

Venkovní jezírko je moc pěkný, má asi čtyři oddělený části, takže poskytuje jakž takž soukromí a jeden bazének s ledovou vodou z řeky. Ne děkuji! Vodá nádherně smrdí sírou a můžete si hrát s vodníma blemcákovitejma bakteriema.

Bohužel budu muset nadšený dojmy trochu krotit, páč jakmile sme vlezli do vody, vyrojily se kolem nás desítky mušek a mít v každym oku mouchu a taky dvacet ve vlasech a tři v levym uchu není zrovna představa elegantního relaxu. Vydrželi sme ta muka asi půl hodiny. Nejspís záleží na počasí. Zima, kdy sou mouchy ještě zmrzlý nebo nenarozený, to jistí. Nebo horkej slunečnej den? My měli pod mrakem, tak si to nějak vydedukujte.

Následuje přejezd na pobřeží. Dorazili sme do Greymouthu večer a pršelo, takže sme si nejdřív dali NECHUTNOU čínu v jednom místnim take away (never more please!) a den si zpestřili naší nejmilovanější zábavou, kterou sme si vypěstovali v Blenheimu, a sice návštěvou Warehousu, což je takovej obrovskej skoro diskont obchoďák s úplně všim. Tady zásadně vyhledáváme "love section", což je oddělení s příšernejma rudejma svíčkama, srdíčkama a 3D nápisem LOVE, kterej si můžete (ale proč?) pověsit na stěnu. To fakt milujem, úplně se nad tim všim rozplýváme a máme z toho dobrej den. Vřele doporučuju hlavně cestujícím párům!!!

V Greymouthu toho moc není, takže sme se při západu slunce přesunuli do půl hoďky vzdálený Hokitiki.

Po setmění stojí za to zastavit auto u cedule Glowing Worms u silnice na začátku městečka a vlízt na lesní stezku, která vás dovede do rokle, kde v noci na skalních stěnách zářej červi. Je to asi jako byste byli ze tří stran obklopený hvězdama, akorát že na ně civíte vodorovně. Zní to slušně, že? A romantika! Už zase!

HOKITIKA

je městečko proslavený nalezištěm a zpracováním zélandskýho jadeitu, což je zelenej nefrit, jenom ne tak super cennej jako je ten správnej čínskej. Původně zdejší nefrit používali Maoři při výrobě zbraní (motyček) a pro náboženský účely. Nicméně to kiwie nezastavilo udělat si z toho o dvě stě let pozdějc pořádnej suvenýrovej byznis. Pokud si odtud neodvezete tzv. greenstone, jako byste ani nebyli. Měli sme štěstí na počasí, takže sme v centru strávili celý dopoledne obcházejíc desítky dílen, galerií a obchodů. Na obchodech v Hoki je pěkný, že sou propojený s dílnama, takže je vidět, jak se kameny brousej. Jestli někde nakoupit suvenýry a vánoční dárky, tak jedině tady, řekla sem si (nebudu svoji rodinu mučit výrobky z ovčí vlny) a jala se vybírat.

Šlo to ztuha, protože toho bylo obrovský množství a nechci přece koupit omylem přívěšek se špatnym významem. Maorský umění se mi strašně líbí, je symbolický, každej symbol má spešl význam a spoustu kudrlinek. Představu si můžete udělat tady. Výrobky z nefritu vypadaj asi takhle a ceny jdou do ticíců. Můj nejoblíbenější je rozhodně ten poslední, triple twist, značící přátelství, ale některý designy i těch ostatních sou naprosto úchvatný. Šperky se vyráběj i z jinejch surovostí, jako sou velrybí zuby, kosti, kov a černej nefrit, australskej, kterej sem si nepatriotsky vybrala pro sebe. Moje je koru, zjednodušenej symbol ještě nerozvitýho kapradí. Na kapradí sou tady oni dost ulítlí!!! O národní symbol se kapradí pere snad jenom s ptákem kiwi.

Když už sme u maorskýho umění, pěkně naturalisticky vám popíšu, jak chutně vzniká maorský tetování!

1) Vezmete mládež, která se stává dospělým

2) Na tělo mu nejdřív kostěnym dlátem vyřežete rejhy podle toho, jak má tetování vypadat

3) Dlátko ponoříte do pigmenut vyrobenýho ze spálenejch housenek

4) Ťukáním barvu přenesete do připravenejch řeznejch ran

A to sem si myslela, že moje tetování bolí! Je to sadismus největší, takže samozřejmě ten, kdo to podstoupí, je největší kápo široko daleko. Když už se řeže...pardon tetuje na tělo, většinou to bejvá celá rodinná hostorie a pokreje tak půlku těla. No a vemte si, že nejposvátnější část těla je podle maorů hlava...

Hoki je úplně kouzelný, na západní straně oceán s pěknou pláž, na východě se tyčej Alpy. Tam bydlim já.

A teď konečně ty palačinky...Krátce po poledni sme zase nasedli do Lozandy a trošku neekonomicky se vrátili do Greymouthu a pokračovali po pobřeží na sever k městečku Punakaiki. Teď nevim, co je krásnější, jet za slunečnýho dne po pobřeží u Kaikoury na východě nebo po pobřeží západnim. Silnice z Greym. do Punakaiki je každopádně jednou z top 10 nejhezčích scénickejch silnic na světě. Souhlas. Tak nějak sme nevěděli, co od palačinkovejch skal čekat, prostě sem věděla, že tam jezděj zájezdy turistů, takže to asi bude zajímavý. Je to teda tak, že u Punakaiki vznikly nějakym divnym zvětráváním a mořeskejma pochodama fakt zvláštní úkazy, který zatim nikdo nevysvětlil. Asi tady nemá cenu, abych se pokoušela o výklad. Přece jenom sem kryptozoolog a ne nějakej geolog... Palačinky viz úvodní fotka nebo FB.

Protože sem vlastně kryptozoolog zabývající se Lochneskou a podobně, nesmim opomenou mísní urban legendu o panterovi! Zéland má velkýho strašidelnýho pantera. No není to sice moc originální, ale pokusim se ho v blízký době chytit a podat o něm hlášení.

Pak už se jelo domů. Ještě sem měla v úmyslu Shantytown aka replika zlatokopeckýho města, mezi Greymouthem a Hokitikou, ale vstup třicet dolarů byl silnej argument, neb v jakoby western městečku už sem stejně byla v Čechách.

Tak to bude pro dnešek vše, sem ráda, že ste se nechali opět poučit a jeden suvenýr pro toho z vás, kdo mi napíše, na čem by si nejvíc pochutnal na Festivalu divokého jídla, který se koná každým rokem v Hokitice. Jestli někdo napíše koňské sperma, bude z losování vyloučen :P Uzávěrka za tejden.

Kia mākona

Temple Basin, Craigieburn a kam po Zélandu?

"Winters end

Haiku poets announce

spring is here"

by Jim Tantillo

Jaro už tady zaklepalo na dveře pár tejdnů zpátky, všechny střediska zavřely s nástupem října, jenom dvě zůstaly ušetřený. Mt.Hutt, kde je tradičně nejdelší sezóna z celýho Zélandu, a Broken River, který přes očekávání zůstalo otevřený až do 16.týho a pak ještě otevřeli na tři dny během Labour weekend. Takže se stalo, že tuhle neděli sme byli s Lozem a asi stovkou lidí, úplně posledníma vášnivcema na australozélandskym svahu. Sníh stál sice za houby, ale pořád ho bylo dost na nějakej ten sjezd a cena byla poloviční.

Sezóna na Zélande je tímto uzavřena.

Dneska doplnim informace o dvě nový střediska. Teple Basin a Craigieburn

Temple Basin

Jak hardcore musíte bejt, abyste si užili středisko s nejextrémnějšim terénem a nejdelšími slunečnými dny v celém Canterbury? Hódně.

Převýšení: 430 metrů

Cena: 67 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníci 25%,pokročilí 50%, experti 25%

Na Temple Basin taky nejspíš narazíte, pokud budete hledat nejskrytější středisko na Zélandě. Rozkládá se uprostřed jižních Alp, tři kilometry od Arthurs Pass a to vlastně mluvim jenom o parkovišti. TB je položeno vy výšce 1400 metrů a nevede k němu silnice. Ani zubačka jako v případě BR. Pokud někde stojí za to, zaplatit si jednu (nebo víc) noc v klubový chatě, je to rozhodně TB, protože se k ní musíte hodinu drápat do prudkýho svahu a nevim, kdo by to chtěl absolvovat víc dnů za sebou.

Mám ale jednu dobrou zprávu - lanovka na vaše prkna, lyže, jídlo a zavazadla existuje! Jinak by to už byla totální šílenost. My s Lozem vyrazili jenom na jeden den a o goods lift sme věděli, jenom sme nevěděli, kde ho hledat. Na parkovišti TB si všimněte mohyly u silnice, tam vyložte svoje věci, pošlete je nahoru (bacha na provozní hodiny!) a teprve pak zaparkujte. Rozhodně nenechávejte v autě nic cennýho, i když lezete nahoru jenom na den! My s Lozem sme byli trošičku blboučcí a vzali sme prkna do rukou. Goods lift sme objevili, až když sme kousek vystoupali a uviděli ho seshora.

Už se nám ale nechtělo jít zpátky ehm...asi sme bejvali měli. Krpál nahoru je v některejch místech o držku, v jednom místě se očekává, že se chytnete lana a vyšplháte asi dvacet vejškovejch metrů. Když je namrzlo, není to nic moc.Když už sme měli pocit, že to trvá moc dlouho, uviděli sme konečně chatu.TB má hlavní budovu s kuchyní a společenskou místností a druhou s ubytovnou. Spacák si každej musí přinýst svůj. Dál pak tři tow-ropes. Jeden z nich je pro začátečníky a jede celkem pomalu, takže je tak akorát na trénink. Hlavní tow není nic moc, takže hned zkraje dne doporučuju dostat se na ten úplně vlevo a užít si sníh tam. Hike kolem hlavního vrcholu trvá asi 20 minut a je fakt jenom pro ty největší extrémisty a po konzultaci s někym zkušenym. Nechcete totiž spadnou ze skály jako dva lyžaři, pro který přiletěla helikoptéra ten den, co sme tam byli my. Pozdějc odpoledne, tak kolem tří, je nejvíc fajn sníh na druhý straně, taky tam slunce svítí z celýho dne nejdéle a právě odtud je přístup do super rokle, která rozděluje celej TB na dvě části. Rokle skýtá přírodní half-pipe a pár fajn skoků a je skvělá na vyblbnutí se. U beginers tow je taky jeden Large-kick pro ty, co chtěj skákat. Z pobytu v TB se dá vyždímat asi nejvíc, protože za dobrejch sněhovejch podmínek dělaj i noční lyžování, takže za cenu 200 doláčů se tady vyspíte, projezdíte dva dny a ještě je v ceně jídlo. TB má taky na rozdíl od BR vlastní půjčovnu vybavení. Za velmi pravděpodobné situace, že nasněží přes noc, je TB prostě ráj, protože stačí jenom vylízt z chaty a dupnou do toho. Na rozdíl od jiných středisek, kde to chvíli trvá, než se dostanete k vleku.

http://www.templebasin.co.nz/

Pro všechny, co se potřebujou vybavit (oblečení i lyže/prkna), doporučuju Darfield na cestě z Christchurche k nám nahoru a tamní obchod GNOMES. V Gnomes udělaj i velkej servis nebo přiostřej hrany. A půjčej řetězy!!!

Craigieburn Valley

"Ski the Big One" myšleno freeride terén!!!

Převýšení: 600 metrů

Cena: 68 dolarů/dospělý plus otravná záloha za nutcracker

Terén: pokročilí 50%, experti 45%

Craigieburn je moje největší láska. Tohle středisko má samý pozitiva. Tři relativně v pohodě tow-ropes pro lidi, co jezděj regular (levou nohou dopředu), nejsou tak děsně prudký jako BR. Na druhou stranu, když mrzne, opravdu se jízda nedoporučuje lidem, co na tow-rope nikdy nejeli. Mrtě to klouže a vleky sou na hraně.

Craigieburn je jako obří hřiště skýtající velkou kotlinu, kapsy prašanu, prudký sjezdy mezi skalama a relativně krátký traverzy na obě strany. Rozloha freeride terénu v nejbližším dosahu je až 150 hektarů!!! K tomu připočtěte i možnost přeskočit na návštěvu do sousedního Broken River. Přístup k vlekům je taky mnohem příjemnější než u dvou předchozích areálů. Od parkoviště k prvnímu tow-rope je to asi 8 minut víceméně po rovince.

Po ránu vám každej doporučí jezdit Hamilton a Remarkables. Výšlap na Hamilton Peak (1922) je otázka 15 minut. Lyžaři se celkem daleko dostanou aniž by museli sundávat, prknaři se projdou, ale zase maj samotný šplhání lehčí. Střed moc nedoporučuju, Guts sice vypadaj zajímavě na mapě, ale nikdy tam nebylo dost sněhu. Kolem poledne, kdy sníh povolí, horská služba většinou Remarkables zavře. V tu chvíli se pozornost všech přesouvá na Middle Basin, vpravo od vleků. Middle Basin...co o něm říct? Z horního vleku se k němu dostanete jednoduše, žádný šplhání, treverzem. Pokud ste magoři, skočte si trojitou černou, pokud ste já, nelámejte kosti a pokračujte sjezdem až do sedla a spusťte to odsud. Popřípadě dojděte až na Castle. Je to úchvatný. Hlavně když je hodně sněhu. Spusta přírodních skoků a quarter-pipe po cestě. Do Middle Basin se dá dostat i od Koroheke chaty, ale bývá to tam trochu víc rozvoraný a slunce tam svítí celej den, takže sníh není úplně ideální. Na konci Middle basin můžou lyžaři uhnout přes les po stezce zpátky k ubytovacím chatám.

Bohužel lidi na snb to maj zakázaný, aby šlápotama neničili stezku. Ale celkově se spíš vyplatí sjet až k silnici a po ní si to vyjít zpátky k prvnímu vleku. Craigieburn má taky jedno prvenství, je to jediný středisko ležící pod hranicí stromů, takže Martys (pokud není zavřenej) stojí za to vyzkoušet, protože nikde jinde na NZ si mezi stromkama nezajezdíte.

Nejotravnější věc na CV je půjčování nutrackerů za zálohu, takže při poslední jízdě dne sice sjedete až k silnici, ale stejně musíte zpátky ke kase vrátit pás. A pozor! V Kohoreke Lodge nejsou vybavený na platební karty, takže pokud si chcete dát hamburger nebo hot dog, chce to peníze. Nebo udělat cash out ráno na pokladně. Silnice vedoucí k CV je v trochu horšim stavu než ta do Broken River, takže tady spíš doporučuju stopa.

Někoho by taky mohlo napadnout vrátit nutcrackery a vzít to říčním korytem k silnici a někoho cestou dolů stopnout. Těch pár set metrů v měkoučkym sněhu je sice super, ale připravte se na půlhodinu prodírání se hustym lesem zpátky k silnici. Neříkám ale, že to nejde. Ozkoušeno na vlastní kůži.

http://www.craigieburn.co.nz/ CV nemá půjčovnu lyží ani lyžařskou školu.

No a abych dostála názvu dnešního postu...Kam po Zélandu. Plány sou následující: ještě necelý tři měsíce tady. Chci omrknout pár dalších nezimních krás zdejších. Vydržim tu do Vánoc, abych se vám mohla potutelně smát a poslat fotku z pláže. Desátýho ledna nám odlítá letadlo zpátky do Kuala Lumpur, kterýho nemám dost a strávim tam ještě další tři dny a ukážu ho Lozovi. Třináctýho ledna nasedáme na letadlo směr Indie. Už ste někdy lyžovali v Himalájích? Já taky ne a hodlám to napravit! Od druhý poloviny března mám volnej program a budu se potulovat po JV Asii. Vypadá to na Filipíny, ale sem flexibilní. Zatim to vypadá na mě, Loze (dva tejdny) a Dyndu. Snažim se ještě přesvědčit kamaráda Gjovíka. Kdbyb si kdokoliv z kamrádů chtěl v týhle době udělat vejlet a přidat se, je vítán! K dnešnímu datu má airasia promo akci na letenku do KL za 95 liber. To je fér, podle mě!

Ke konci dubna jede Panda obtěžovat Shina, takže název blogu Panda v Tokiu konečně zase bude dávat smysl.

No a po tomhle už konečně pojedu vyžrat babičkám ledničky!

Kam přijedu, tam se slaví!

Únor 2010 Kanada - Kanaďani běhaj po Panoramě nahatý a slavěj titul Olympijskejch vítězů

Květen 2010 ČR - Zrovna ten jeden rok, kdy sem na MS doma a ejhle, Rusové pláčou

Říjen 2011 Novej Zéland - Titul mistrů světa v rugby, na kterej se tady čekalo čekalo 24 let, je v kapse

Kam mám zajet příště? A kolik mám začít vybírat za tuto skromnou pomoc národům?

Mám mimochodem naprosto bizarní zážitek z předminulý noci, kdy sem měla tu čest bejt na baru a hlídat asi třicet hostů, co přišli fandit na finále NZ vs. Francie. Šéf Jason a kuchař Steve koukali na televizi, Charlotte jela někam do města a Lozovi je rugby šumák, takže sem měla restauraci na starost jenom já. Sešlo se pár hostů, pár lidí z okolí, co chtěli zažít případnou davovou euforii, tři kluci, co lezou po okolních skalách a bydlej už dva měsíce v autě (no comment) a hlavně Dan, osmnáctiletej klučina, co pracuje v Broken River a občas mi dělá fajn společnost, když je na baru prázdno.

Takže, kiwiům sem moc fandila hlavně proto, že sem chtěla vidět, jak budou slavit. Můj vztah ke sportu, kde se tři čtvrtě hrací doby (tj. asi hodinu) leží na valný hromadě a nic se nehejbe, nebudeme radši moc rozebírat. Z celýho zápasu mě suverénně nejvíc zajímá haka, pak už je to jenom šeď, v případě All Blacks, čerň s pravidlama divnějšíma než Krásné dobré ráno, Lovče a Švédská honička dohromady. V průběhu sledování mi bylo trochu divný, že při skórování nikdo nijak moc neryčel, ale ok, ne každej u nás vyvádí při gólu. Ale ono neblylo slyšet ani zádný ááách a óóch, vlastně, kdyby mezi hosty sledujícími zápas spadl na zem špendlík, bylo by to hlasitější než jejich fandění. Ve druhym poločase už sme si z toho s Danem dělali srandu, protože nám nešlo do hlavy, co to před televizí sedí za zombies. Přišla poslední minuta, All Blacks vedli o jedinej bod a furt bylo ticho. Potom All Blacks jakoby vyhráli mistrák kterým už šest tejdnů celej Zéland neuvěřitelně žije, lidi se mlčky zvedli a začali odcházet? Co co co? Vůbec sem to nepobrala. Nula emocí, nikdo ani nepísk, natož slzička dojetí. Vypadalo to, že prohravší Francouzi v televizi snad slavěj víc než lidi, co mi seděli v restauraci. V poločase sem naštěstí prodala tři soft drinky, takže obrat fakt obrovskej.

Tak tolik moje dojmy z novozélandskejch fanoušků, upřímně doufám, že ve městech to bylo jiný. Ne že by třeba ukázali nějakej prostřih na náměstí v Aucklandu (jestli tam nějaký maj). Taky komentář v rámci politický korektnosti bohužel naprosto suchej. Žádný otvírání brány se nekonalo.

Po zápase do restaurace nakráčeli rozjařený Jason a Steve, tak sme si spolu s Danem, kterej se stane Flockerem a doplní naše stavy za čtrnáct dní, dali pár panáků, pokecali a to bylo všechno.

Tak teda gratuluju

P.S. Ještě sem si všimla jedný zajímavosti. Kiwiové neříkaj "vyhrajeme", ale "All Blacks vyhrajou". Takže nějaký ty rozdíly ve vnímání sportovců tady a u nás rozhodně sou.

Hudba z dolní hemisféry

Dost dlouho sem si semka nehodila žádnou muziku. Na Zélandě totiž ještě nevymysleli neomezenej internet. Fakt vůbec netušej o co go. Tim pádem platíme 50 doláčů za 3 giga (pro dva lidi), tim pádem mi zlý, zlý Loz zakázal: skypeovat s kamerou, pouštět youtube, chodit na servery s příliš promakanym designem a samozřejmě stahovat cokoliv. Já sem většinou hodná holka, tak poslouchám, ale tentokrát už to prostě nešlo, protože pár mejch oblíbenejch kapel vydalo desky.

Docela mě potěšili Arctic Monkeys, že po Humbugu jsou zas trošku víc melodičtější. Sice to bejvalo fajn pouštět si tu jejich novopsychedelii v Kanadě se Psem, ale že moje a Psova neoblíbenější byla Cornerstone, čili ta nejstravitelnější, o něčem hovoří.

Lately I've been seeing thingsBelly button piercingsno tak s tim se totálě ztotožňuju!

The Kooks...hm, pochybuju, že by někdy mohli zaujmout někoho, kdo od kapel očekává geniální hudební nápady nebo nedejbože nějakej progres. Luke Pritchard a spol. jako na obou předchozích albech jednoduše drnkaj na kytaru a zpívaj líbivý písničky. No a mně se to prostě líbí.

Is it me je asi nejpovedenější a taky to je první singl. Klip má celkem hezkej nápad se stop motion a můj kdysi to-be-manžel Luke skoro nesleze z obrazovky, takže za to velký plus. Mínus za to, že má něco divnýho s vlasama.

Gotye je asutralskej hudebník, jehož nahrávky jsou takovej zasněnej multiinstrumentální mišmaš. Kimbra je nová novozélandská naděje. Tak abyste byli v obraze, co tady frčí...

Novozélandská odpověď na The Ting Tings. O tři roky pozadu, ale je to takový hravý, tak proč ne.

A zrzka Florence! Jestli bude druhý album plný podobnejch kusů, tak slibuju, že si ho koupim. Tohle je podle mě naprosto epický. Už jenom měsíc.

A brzo se vytasim s nějakym tim hip hopem taky! Objevila sem pár zajímavejch kousků.

Jak šel čas

17.září 2008 se z Ruzyňského letiště vzneslo letadlo, jakých jsou každý den desítky. Jenom jedna věc byla tenkrát jinak. Na palubě tohohle letounu tentokrát seděly dvě trubky navíc. Jedna se jmenovala Eliška a ta druhá Žanda a byly to velmi vysmáté dívky, které škola poslala prozkoumat život v Japonsku. Poprvé v životě letěly někam na dlouhou dobu a samy. Jedna z nich byla boss (protože její kamarádi z dětství ji naučili, jak bejt drsná v každý situaci a jak číst v mapě) a ta druhá byla sice skaut, ale orientace jí šla asi tak dobře jako Žandě zpívání. Od téhle chvíle byl jejich život navždycky jinej.

Jedna se po roce vrátila do Čech, pokusila se rok studovat magistra, ale nakonec ji osud zavál do Skotska za jejím snoubencem a dostudovala tam. A Žanda je v čoudu doteď a má to štěstí, že na ni její kamarádi nezanevřeli, přestože je to nevděčná a sebestředná koza, a pařej s ní na welcome a goodbye parties.

Nerada bych, aby tenhle článek vypadal jako nějaký vychloubání, ale k třetímu výročí mýho cestování sem si opravdu chtěla udělat takový malý shrnutí toho, co zajímavýho se v mym životě díky odjezdu do japonska stalo, zajímavejch míst, který sem navštívila a vůbec WTF historek, co se mi přihodily. Takže jdem na to!

Za poslední tři roky sem letěla 21 letadlama, z toho 6 zaoceánskejch letů. Nejhnusnější turbulence byly před Vancouverem. Když se letadlo propadlo o dobrý dva metry, vykvikla sem nahlas. Nejstrašidelnější byl let do Austrálie, protože byla bouřka a kolem se míhaly blesky. A taky ten při návratu z Japonska. Vídeň-Praha, protože to bylo malý letadýlko a vypadalo to, že každou chvíli upadne levý křídlo. Bohužel sem seděla u okýnka.

Na prkno sem šlápla na čtyřech kontinentech:Evropa, Asie (Japonsko), Severní Amerika (Kanada), Nový Zéland. Prkno je moje hobby

Vystřídala sem několik divných povolání: učitelka češtiny, tlumočnice (ne úplně úspěšně), pokojská (bez černejch šatiček a podvazků), recepční, kuchařka (!!!), barmanka, servírka, modelka (dostala sem za to zaplaceno, takze si za tim just stojim), instruktorka snowboardu

Koncerty v zahraničí

Jednou za čas se musej peníze rozházet za něco krátkého a intenzivního

Tokio: Late of the Pier (kde sem poznala kamarádky Sari, Konomi a Minami), Metronomy, The Kooks, kde sem poznala Ricka a šáhla na ruku Lukovi Pritchardovi, toho času to byl můj idol. Oasis (dva měsíce před rozpadem)

Skotkso: Vampire Weekend, The Strokes (zadarmo sem se proplížila s novinářkou páskou na fesťák na březích Loch Nessu), Arcade Fire (životní zážitek)

S kym sem randila (s důrazem na slovo randila):

-americkej pilot

-veslař z Oxfordu

-americkej voják

-Bůh krásy vlastnící Minicooper

-bejvalej drogovej dealer, co byl svědkem toho, jak někdo do někoho zakuchnul sekeru (o tom sem se dozvěděla až rok zpátky, takže nesoudit, please)

-novozélandkej bývalej hráč rugby a budoucí farmář

-minikopie Luka Pritcharda vlastnící Minicooper

-syn skotskýho kněze, kterej uměl ostříhat ovci

-majitel španělský pizzerie

-boží lyžař z Kojčic u Pelhřimova

-francouzskej masér

-a konečně australskej zvukař a snow chaser

Nepodařilo se mi sbalit: Švéda Jakoba a Ira Žraločáka

Adrenalin: Jednou sem spadla ze stromu v tokijskym parku. Utržila dloooouhej škrábanec pro proběhnutí křovím v téže parku. Dostala lehkej otřes mozku, když sem seskočila z korby auta na ledovou plochu před naší farmou v Kanadě. Narazila si ruku na skokánku v Kanadě. Přerazila si záda na bedně v Kanadě a jednou málem zmrzla při plavání v Severnim moři v říjnu. V Blenheimu se mi zlomily všechny nehty, což je stejně největší tragédie.

Japonsko:

Do Tokia sme s Eliškou přiletěly 18. září a ještě sme vypadaly a oblíkaly se celkem normálně. Jenom koukám, že sem byla trochu širší...

Naučily sme se modlit ve svatyních a chrámech a taky jak jíst hůlkama. První návštěva rámenja (neboli resturace s nudlema) ovšem dopadá katastrofálně. Netušíme, proč je tam automat na peníze, hůlky sou plastový a kloužou a kolem seděj Japonci v kvádrech a smějou se nám.

Při testu ve škole sme zařazeny do nejpokročilejší skupiny. Odteď následujou mraky domácích úkolů a memorování stovek výrazů nazpaměť aneb japonské školství.

Z holek obvěšenejch Gucci a LV kabelkama nám už ve škole kape na maják. Souhlasíme uvařit knedlíky na školní festival a jako za odměnu potkáváme Kenza a Tsubasu. Šílené pobíhání po ulicích Tokia začíná.

Hrajeme baseball na střeše výškové budovy, tančíme DDR, zpívám karaoke, jíme okonomijaki v restauraci, kde si je můžete sami připravit na plotně zabudovaný do stolečku. A jíme kaki. Taky sem ochutnala velrybu :/ soráč.

A já jim american dogy ostošest a skoro vůbec nejezdíme metrem a vlakama.

Chodíme pěšky a má to svý výhody, protože sme zatraceně fit.

Výlet do Nikkó za historií a výlet na Takešita Dóri za nákupama. Tokio a Takešita Dóri s mrakam obchodů vás časem změní...až vypadáte jako toto.

A přijde vám to úplně normální. Ale mohlo by bejt ještě hůř...

Bez návleků na nohy ste prostě v Tokiu ztracení.

Náhodnou Korejkou sme ve školní kantýně pozvaný na sraz studentů z Wasedy. Seznamujeme se se Šinem, Tacujou a dalšíma.

Na popud Ondry se narodila Žanda Panda a přesunula svoje notes na FB na Blogspot.

Dva úžasný vejlety na hory. Madarao a Naeba. Ten druhej skrývá mnohá šokující tajemnství a jednou vám je možná vyjevim.

Přijíždí Dingo a Martinka a musíme předstírat, že sou obě moje sestry, aby u mě mohly bydlet. Výlet do Kjóta, kde zřím nejkrásnější budovu na světě, Zlatý pavilon. Jedu dvakrát Šinkansenem.

Propuká světová finanční krize. Voser. Nemám na jídlo, protože musim šetřit na pivo. Mamka moc pomáhá.

Největší výzva mýho života: jet tlumočit do Ósaky nebo ne? Lukáš mi dohazuje učení češtiny. Taky dělám modelku na přehlídce studentů střední školy.

12ti hodinovej maratón Lord of the Rings. Respekt.

Největšín kocovina mýho života po novoročnín párty u Šina. Já a dalších šest zúčastněných spíme na vyhřívaný podlaze a nemůžem se moc zvednout.

Vrcholem je návštěva Park Hyatt Tokyo, kde se točilo Ztraceno v překladu.

Pobyt završen týdenním pobytem v Tokiu bez domova.

Skotsko:

Do Skotska sem odjela asi tři měsíce po návratu. Důvod byl vlastně úplně prozaickej, sem prostě pitomá a v Japonsku sem prošvihla přihlášku na magistra, takže sem se rozhodla zaplnit mezeru a odjet do Kanady. Ale bylo ještě spousta času, tudíž se jelo vydělat si nějaký peníze navíc. A vrátila sem se tam i podruhý, tentokrát před cestou na NZ, přestože otec skotský rodiny byl dobrejj pošuk. Jinak Skotsko dobrá továrna na peníze...

Dělám au-pair pěti dětem a de mi to tak dobře, že můj pobyt v Inverness je zpečetěn tejdnem, kdy se o ně starám úplně sama za provozu guesthousu, kterej provozuju taky sama, protože rodiče odjeli do Litvy.

Stává se ze mě breakfast chef a vařim skotský snídaně pro 19 hostů.

Noční plavání v Loch Nessu (vždycky tvrdim, že sem chytla Nessie za ocas, tak to budu tvrdit i tady). Festival Rock Ness. Výlet na Skye Island, lezení po horách. Golf ve Stirlingu, Edinburgh.

Navštěvuje mě Jamie, Adam, Dynda, Eliška, Šin, Aleš a John

Rodina mě s sebou bere na Ibizu.

Španělsko:

Jedu navštítiv Šina, kterej se mezitim intergalakticky přesunul do Evropy. Eliška taky, ale o tom on neví. Galeria Prado.

Mluvim skoro plynně španělsky (dva dny a jenom po sklenici vína).

Kanada

Na letišti ve Vancoveru poznávám ve frontě přede mnou "toho Psa z Facebooku".

Ukažte na holku, co si to na prkně dává rychlejc než Pes a já! Team Czech se seznamuje s Taynton Bowl a objevuje krásu toho pravýho freerideu mezi stromama v metrovym prašanu. Ale team nemá dost a jeden den porušuje nejpřísnější předpisy a jde si zajezdit na Jessies Monster, kam je vstup přísně zakázán pod pohrůžkou smrti. Byla to bžunda.

Šaháme si na pravou Olympijskou pochodeň.

7. týden jsem vyhlášena druhou nejlepší pokojskou (z osmdesáti haha a přede mnou je jenom jakejsi Pete...) Sem fakt nezastavitelná!

Při prvnim výletě do Whistleru navštěvuju Helču a Marťu a taky je tam s náma Paris Hilton a Justin s Jessicou. Při druhym výletě je tam se mnou Metíček.

Staff trip do Kicking Horse. A hned při první jízdě nesedáme do stejný gondoly jako onen Superrychlej uklizeč Pete a jeho nejlepší kámoš Loz, se kterýma sme se ještě nikdy nedaly do řeči. Tak to napravujem. To, co se jmenuje Loz, má modrý vlasy. Ptáme se ho, jestli o tom ví.

Vašek a Frank ukořistěj olympijský vstupenky! Vrchol mý televizní kariéry čítá celkem 4 vteřiny. Dvě vteřiny záběr, jak fandíme během zápasu Česko Slovensko. Dvě vteřiny v sestřihu kuriózních fanoušků sponzorované Money GE Bank. Jo, taky sme byly s Eliškou v televizi v Japonsku...Interview proběhlo na Ginze a už nevim, na co se nás ptali. Pamatuju se ale, že sme se japonsky navážely do Američanů, takže to sestříhali. My sme to neviděly, ale ve školním kampusu nás o pár dní pozdějc zastavil profesor a náš kamarád Chris, že sme hvězdy.

Účastnim se Burton závodu, ale sem diskvalifikovaná, protože se neumim (dvakrát za sebou) trefit mezi dvě čáry. Ale stejně mi za to dali bundu...

Dostávám zcela scestnou nominaci na Legend Award na konci sezóny. Jezdíme v šortkách. Je poslední den sezóny. Předchozí den sme se rozešli s Mattem, kterýmu je to tak nějak fuk a já teda napůl smutnim, protože mám za pár hodin nasednout na autobus. Den je mnohem snesitelnější díky párkům v rohlíku, co nám rozdávaj, a díky tomu, že mě jeden kámoš celou dobu drží za ruku a utěšuje. Kámoš Loz, oujé!

Při druhym pobytu ve Skotsku sbírám všechnu odvahu, abych řekla našim, že chci ještě trochu cestovat. A mám z toho dost špatný svědomí. Dostávám nejvíc největší podporu od VÁS. Taky po několika letech dopisuju bakalářku na téma Šindži Aojama: Postavy a prostředí v trilogii z Kitakjúšú. To neva, že nevíte, co to znamená.

Dál už jenom v bodech, protože je to všechno nedávná minulost (půl roku a míň).

- Tři tejdny v divoký jihovýchodní Asii na vlastní pěst. Královna Low Budget.

- Překrásná turistika v Cameron Highlands v Malajsii.

- Učim se surfovat a to bez žraloků!

- Hippie zážitek na festivalu Confest

- Muchlování s klokánkama

- Focení se na místech, kde vznikl film, díky kterýmu sem doteď geek s elfskou kápí v Pardubicích ve skříni.

- 6 tejdnů bydlení v autě bez teplýho jídla. A do toho ta nejtěžší práce, co se dala sehnat. A přežila sem!

-Manažer Jason mi zvyšuje plat o dva dolary! Happyend.

Tak tohle všechno se mi zatim přihodilo. Stejně důležitou část cestování ale zaujímá i čas, kterej sem strávila doma, v Čechách. Nemyslete si, že sem uprchlá imigrantka, co na vás doma plive! Právě naopak. Sem nejvíc nejhrdější a jednou se vám vrátim. A pak už budu s váma, tak mi odpusťte, že vás teď tak trochu zanedbávám, moji Jůlinkáři, Cyklisti, Gympláci, Japonštináři i Filmařky, Pardubáci, divná individua a rodino.

A nějaký moudro na závěr?

LOVE je stejně nejvíc. Už to vim.

A taky vim, že kolem mě je spousta lidí, proti jejichž cestování sem úplnej břídil a zasloužili by si mnohem víc zájmu než já. Viz. Indie, Etiopie, Egypt, Keňa, USA, Korea, Čína, Mexiko, Venezuela a další. Oni věděj, o kom mluvim. Jenom mně se poštěstilo, že mám ten čas psát...

P.S. Dneska to oslavte se mnou a napiště mi do komentářů vaše vrcholný zážitky. Vtipný, strašidný, smutný, atmosférický, romantický, cokoliv vás napadne. Dost to ocenim.